Před několika týdny přineslo nakladatelství Karolinum publikaci Vratislava Maňáka s názvem Orchestrace jedné denunciace: Okolnosti tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi a jeho Písni o Viktorce (2025). Jelikož bylo vydání knihy patrně zčásti plánováno k 10. lednu, tj. k čtyřicátému výročí básníkova úmrtí, dostala tato literárněhistorická publikace v podstatě okamžitě mediální pozornost, kterou tyto platformy nesrovnatelně objevnějším pracím normálně nevěnují – na serveru Seznam Zprávy, v Deníku N či v Českém rozhlasu.

Vratislav Maňák se pojednávané problematice věnuje delší dobu. Předkládaná kniha je přepracovanou a rozšířenou verzí jeho rigorózní práce z roku 2013 obhájené na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV, jíž předcházely některé dílčí příspěvky na toto téma ve Tvaru (č. 16/2012) či Hostu (č. 8/2012). Kauzu se mu podařilo poměrně zdařile rekonstruovat, ač nebyl zdaleka první, kdo se jí věnoval – například historik Jiří Knapík, jeden z recenzentů svazku, o ní psal v roce 1998 v Soudobých dějinách, zabýval se jí opakovaně i literární historik Michal Bauer a už na začátku osmdesátých let literární historik a teoretik František Kautman.

Autorovi nelze upřít badatelské nasazení, jeho výklad je přehledný, snaží se o kontextualizaci, přesto se neubráníme dojmu, že leccos z toho jsme již četli jinde. Maňák odkazuje k řadě pramenů a odborné literatury, přesto opomíjí například novější příručky V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Svazek II (2015; k literárnímu provozu a jeho regulaci v popisovaných obdobích) nebo Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava (2022; k tematice Seifertovy poezie za války či dobového oživení díla Boženy Němcové). Vzhledem k tomu, že Maňákova práce je knihou povýtce odbornou, je zarážející absence jmenného rejstříku.

Ačkoli Maňák primárně chápe kampaň proti Seifertovi jako „vzorový příklad využívání médií pro ideologické kampaně“ (s. 10) a chce postihnout praktiky socialistické kritiky a kulturní politiky, překvapí vzhledem k politickému pozadí celého případu ignorování dokumentů z Archivu bezpečnostních složek (k otázce sledování básníka Státní bezpečností srov. historik Rudolf Vévoda zde a zde; Seifertova složka v rozsahu 2598 stran je v současnosti digitalizovaná a k dispozici v archivní eBadatelně). V Literárním archivu PNP by za nahlédnutí stál kromě Maňákem studovaného fondu SČSS též fond nakladatelství Československý spisovatel, které sbírku roku 1950 vydalo. Podrobnější archivní studium by možná pomohlo některé události a rozhodnutí „rozklíčovat“, podepřít fakty a hlouběji interpretovat.

Vratislav Maňák například zvažuje, jak se dozvěděl sekretariát ÚV KSČ o Seifertově výroku ve vinném sklepě Jana Goldhammera, a zdali to bylo přičiněním Jiřího Taufera – a nenachází uspokojivou odpověď (s. 69), stejně jako na otázku, proč nakonec nedošlo k čestnému soudu s básníkem (s. 128–129). V eBadatelně zmíněného archivu namátkou nacházíme pozoruhodnou výpověď Viléma Kuhna, tajemníka Rudolfa Slánského, z 5. května 1952 (patrně byla součástí Slánského diskreditace): „V roce 1950 upozornil jsem SLÁNSKÉHO, že básníci Jaroslav SEIFERT a Vladimír HOLAN se dopustili hrubých urážek Sovětského svazu. SEIFERT prohlásil, že ‚mu je milejší francouzský básník když blije, než sovětský básník když zpívá“. (Dozvěděl jsem se o tom na schůzi Kulturní rady). Řekl jsem SLÁNSKÉMU, že ministr KOPECKÝ žádal, aby Svaz spisovatelů předvolal SEIFERTA před čestný soud, že se však Svaz spisovatelů k tomu nemá. Přesto že šlo o tak neslýchanou urážku Sovětského svazu – a nadto z úst renegáta SEIFERTA – SLÁNSKÝ nedal žádný pokyn komunistům ve Svazu spisovatelů, aby požadavek ministra KOPECKÉHO provedli a čestný soud nad SEIFERTEM uskutečnili.“

V celém příběhu politicky motivované kampaně proti Seifertovi však jak v Maňákově knize, tak v mediálních ohlasech absentuje jedna dosud málo známá, přesto silná linka, která ukazuje druhou – komplementární – stranu Seifertova přijetí v první polovině padesátých let. Od podpory, již mu symbolicky vyjádřilo pět desítek přispěvatelů jubilejního rukopisného sborníku k básníkovým padesátinám v roce 1951 (včetně vinárníka Goldhammera), přes nespočet opisů básníkových aktuálních veršů zhotovených jeho čtenáři, až po uznání, kterého se dočkal v místech spjatých v kolektivní paměti především se surovostí a bezprávím: v komunistických pracovních táborech a vězeních.

„Tohle nám vyprávěl Ivoš, když jsme jednou natrefili na nedoslýchavého bachaře. Možná že ani nebyl nedoslýchavý, ale vůbec neposlouchal, co si povídáme, a taky možná špatně viděl, protože jsem Ivošovi strčila kolibřího Seiferta a on ho ztopil pod čepici. Bohužel ten bachař nás už nikdy víc na hlídání neměl,“ napsala spisovatelka a nakladatelka Zdena Salivarová ve své próze Honzlová (exil. 1972), v níž se mimo jiné autobiograficky vyrovnávala s uvězněním svého bratra. Hledat v románu „historickou pravdu“ je samozřejmě ošemetné, nicméně tuto pasáž shledáváme věrohodnou. Jiní pamětníci mimochodem potvrdili, že Zdena Salivarová skutečně tajně zprostředkovávala svému vězněnému bratrovi knihy. Později Lumír Salivar, vězněný v letech 1949–1959, v nekrologu Jaroslava Seiferta v exilovém časopise K-231 uvedl, že básníka vnímali jako svého mluvčího a že se jim Seifert stal „majákem v temnotě“. Riskantní pašování „Viktorky“ do tábora tematizoval v románu Motáky nezvěstnému (smz. 1978) „mukl“ Karel Pecka: „(…) Mistr byl za tu knížku kritizován velice tvrdě, a tak vlastně patřil k nám. Zdeněk ji pronesl a potom jsme si četli ty skvostné verše.“ A existují svědectví o tom, že se vězni z „lágrů“ snažili navázat s básníkem korespondenční spojení – a že se to v některých případech i povedlo.

Obdivný a sebezáchovný vztah politických vězňů padesátých let k Jaroslavu Seifertovi jsme podrobně vylíčili v loňském roce, a proto jen stručně. O denunciaci básníka „muklové“ věděli – ať už z odebíraného stranického tisku, nebo od nově příchozích vězňů. Šeptanda za mřížemi a dráty fungovala – ač s různou mírou spolehlivosti – vždy. Oblíbeného básníka si „muklové“ přivlastnili. Píseň o Viktorce se pro ně stala symbolem vzdoru. Sympatie k básníkovi navíc vzrostly tehdy, když se mezi nimi rozšířily nové Seifertovy sonety věnované Praze – v jednom z nich dokonce spatřovali jasný odkaz ke svým osudům (k této hypotéze viz starší text bohemisty Jana Čulíka). Silně mezi politickými vězni rezonovala Seifertova slova pronesená na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů 24. dubna 1956. V první polovině padesátých let také Seifert společně s dalšími podepsal dopis prezidentu Zápotockému domáhající se propuštění básníka a překladatele Josefa Palivce (1953) a patrně i jako jednotlivec intervenoval na nejvyšších místech za propuštění některých vězněných.

Jedním z autentických dokladů uvedeného postoje uvězněných je unikátní samizdatový opis Písně o Viktorce, který vznikl v jáchymovském táboře Rovnost v roce 1956. V jeho „tiráži“ se k jeho autorství přihlásili dva „muklové“: Jan Prantl (jako rukopisný opisovač) a Zdeněk Dvořáček (jako ilustrátor). Podle dosavadních zjištění by se originál tohoto samizdatu měl nacházet kdesi ve Spojených státech, jeho kopie pak byla uložena v již neexistujícím příbramském Muzeu třetího odboje (a ani tato už dnes není k dispozici). „Lágrové“ vydání Písně o Viktorce se prý dostalo k samotnému Seifertovi, který prohlásil jeho ilustrace za nejzdařilejší, jaké k této skladbě viděl, a signoval ho. Ostatně Seifertův autograf je patrný i na kopii z příbramského muzea.

K seifertovskému výročí (a jako dovětek k Maňákově knize) tedy dodáváme, že od vzniku tohoto ojedinělého táborového samizdatu jakožto de facto tehdejší pocty politických vězňů básníkovi v letošním roce uplyne 70 let.