Na začátku listopadu 2025 vydalo vídeňské nakladatelství Braumüller prózu Josefa Škvoreckého Smutek poručíka Borůvky. Český originál vyšel poprvé v Mladé frontě na konci listopadu 1966 a žánrově byl prezentován jako soubor povídek (polovina z dvanácti próz také byla před knižním vydáním publikována porůznu v časopisech a sbornících). V německém překladu Hanny Vintr se kniha jmenuje Die Traurigkeit des Chefinspektors a je opatřena charakteristikou „Eine Kriminalgeschichte“.
Posun v názvu, jak jsme se dozvěděli od překladatelky, není dán jen důvody obchodními (o titulu spolurozhoduje vedení nakladatelství), ale především tím, že Borůvkově pozici kriminálního úředníka, který řídí vyšetřování, odpovídá v rakouské policejní nomenklatuře právě hodnost vrchního inspektora. (Ekvivalent slova „poručík“ – der Leutnant – navíc v dnešní němčině vyvolává konotace, jež jsou práci policejního vyšetřovatele značně vzdáleny.)
Obdobná rozmyslnost se promítá i do žánrového určení německé verze. Označení německého vydání jako „kriminální/detektivní příběh“ říká, že povídky-kapitoly se separátně páchanými zločiny (většinou hrdelními), které Borůvka vždy vyřeší a uzavře, jsou zde prezentovány jako částice lineárně plynoucího děje, jejž sjednocuje titulní postava a její rostoucí, marně zadržovaný milostný cit k mladší kolegyni. Čtenář zasažený tragickým vyvrcholením (nikdo ovšem neumírá), jehož netušené předpoklady prosakují předešlými kapitolami, je současně odškodněn rozkoší, která je vyvolána prolínáním přímého a distancovaného vypravěčského hlasu.
Vzhledem k tomu, že značná část Škvoreckého díla, zejména quasiautobiografická linie próz s Dannym Smiřickým, je utvářena jazykovým dotýkáním češtiny a němčiny, je překvapivé, že německých překladů autorových děl je relativně tak málo, a to nejen ve srovnání s angličtinou, ale např. i s francouzštinou, polštinou, maďarštinou nebo španělštinou. Die Traurigkeit des Chefinspektors je za šedesát let teprve devátým německým knižním titulem (a Škvoreckého časopiseckých publikací nebo zastoupení v nejrůznějších antologiích není o mnoho více).
V druhé polovině šedesátých let, kdy si němečtí nakladatelé začali soudobého českého písemnictví všímat systematičtěji (překládáni byli Hrabal, Linhartová, Nápravník, Vyskočil nebo Jedlička), se Škvorecký do trvalejšího zájmu tehdejších literárních agentů a překladatelů nedostal. V roce 1966 sice mnichovský Hanser vydal Legendu Emöke (Legende Emöke, přel. Vera Cerny), ale nic dalšího z toho, co Škvorecký v tehdejším Československu mohl zveřejnit, v německém znění nenásledovalo, a to ani rámcová novela Sedmiramenný svícen nebo román Zbabělci. Ti byli na konci šedesátých let překládáni pro východoberlínské nakladatelství Volk und Welt, ale kvůli srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na níž se „Německá demokratická republika“ podílela více než horlivě, už hotová kniha v NDR distribuována nebyla. Sazbu s překladem Karla-Heinze Jähna naštěstí odkoupilo západoněmecké nakladatelství Luchterhand a ještě na podzim 1968 román Feiglinge vydalo (paradoxně s původním východoněmeckým údajem v tiráži, že knihu v roce 1969 vytiskla lipská tiskárna Volkszeitung).
V roce 1971 vydal Luchterhand Lvíče (Junge Löwin, přel. Ludmilla Sass), a to bylo kromě vzácných reedicí a několika časopiseckých překladů vlastně až do konce devadesátých let v Německu všechno. V sedmdesátých letech se programy západoněmeckých nakladatelství celkem logicky omezily na zakazované autory žijící v Čechách a na – coby zvláštní samostatné jednotky – Milana Kunderu a Bohumila Hrabala. V roce 1986 vydal Jähnův překlad Zbabělců ve výpravné řadě Die Andere Bibliothek Hans Magnus Enzensberger a týž rok vyšel u Rowohlta upravený překlad Lvíčete (s titulem Die Moldau), ale nakladatelský zájem o Škvoreckého to nevyvolalo – i když autor se začal právě v té době prosazovat u prestižních kanadských (Lester Orpen Dennys), severoamerických (Alfred A. Knopf, W. W. Norton) a anglických (Chatto and Windus, Faber and Faber) nakladatelů.
Situace se příliš nezměnila ani po sesutí komunistického režimu v Československu. Josefa Škvoreckého představilo německy čtoucímu publiku důstojně až vídeňské nakladatelství Deuticke, které v sourodé grafické úpravě a velkorysém vázaném formátu vydalo v rychlém sledu ve výborných překladech Prima sezonu (Eine prima Saison, 1997), Příběh inženýra lidských duší (Der Seeleningenieur, obojí přel. Marcela Euler, 1998 a týž rok dotisk), Mirákl (Das Mirakel, přel. Johanna Posset a Hanna Vintr, 2001) a k tomu stále svěže působící Jähnův překlad Zbabělců (Feiglinge, 2000). Přestože Prima sezona a Inženýr lidských duší vyšly krátce nato ještě jako paperbacky u mnichovského Pipera (1999 a 2000) a o první z próz se navíc v dubnu 1998 uznale diskutovalo v celoněmecky sledovaném televizním Literárním kvartetu na programu ZDF, překlady dalších titulů už v nakladatelství Deuticke bohužel nenásledovaly.
V rámci řady Tschechische Bibliothek, která za podpory Robert-Bosch-Stiftung přinesla v letech 1999–2007 v mnichovském a stuttgartském nakladatelství DVA třiatřicet titulů přeložených z české literatury od středověku po současnost, se v roce 2005 objevil komponovaný svazek Škvoreckého povídek Das Baßsaxophon, jejž dle tematického – jazzového – hlediska sestavil Jiří Holý (kromě titulní prózy a úvodní povídky, která byla už v češtině opatřena německým názvem Eine kleine Jazzmusik, obsahoval svazek dále Povídky tenorsaxofonisty a prózy Konec Bulla Máchy, Píseň zapomenutých let a Růžové šampaňské).
Před dnešním Smutkem poručíka Borůvky ovšem Hanna Vintr pro téhož nakladatele přeložila ještě Sedmiramenný svícen (Der siebenarmige Leuchter, 2022), a tak snad lze doufat, že vydavatelské zázemí a překladatelčina oddanost a invence třeba přinesou další autorovy tituly v německém znění. Domnívám se, že pro jakžtakž úhrnnou představu o Škvoreckém-prozaikovi by německy čtoucí čtenář měl mít k dispozici minimálně ještě jedno z volných pokračování o zasmušilém policistovi, Konec poručíka Borůvky (1975), novely nebo povídky z přelomu čtyřicátých a padesátých let, autorovu poslední prózu Obyčejné životy (2004, kompozičně zjednodušené anglické znění z roku 2008) a samozřejmě dva velké romány z osmdesátých let, Scherzo capriccioso (1984, angl. 1986) a Nevěsta z Texasu (1992, angl. 1995).
Než k čemukoli z toho snad dojde, mohou čtenáři čtoucí v němčině nyní vstoupit do světa časově vzdáleného (Borůvkovy případy jsou zasazeny na přelom padesátých a šedesátých let), a kromě prostoru Německé demokratické republiky rovněž konfigurovaného trochu jinak, než bylo tehdejší a je dnešní německy čtoucí publikum. Jakkoli v době vyzařování poručíkova smutku měla tamní společnost nepochybně také své problémy, vrcholil v západoněmecké části tzv. hospodářský zázrak a lidé na tomto území i v Rakousku zakoušeli období jisté stability svobody a transparentní správy veřejných věcí.
Když Smutek poručíka Borůvky v Československu 1966 vyšel, byl vnímán převážně jako autorův další ústup z oblasti společensky závažné literatury s vysokou uměleckou pretencí (kterou měli představovat hlavně Zbabělci a snad ještě trochu Legenda Emöke) směrem k žánrům okrajovým, nižším, jeho talentu možná až nehodným. Nepsalo se, nemohlo se psát, nechtělo se psát o tom, co konstatoval v roce 1966 – ne nad Borůvkou – Jiří Kolář: „Škvorecký vydá knihu, kritika ji znectí, a přitom všichni kritici vědí, že tenhle Škvorecký má doma dva výborné romány a dvě skutečné knihy povídek, které nemůže vydat.“
Jakkoli tu Kolář pokrytectví literárního provozu poloviny „zlatých“ šedesátých let vystihl bezezbytku, myslím, že nějaký základ nebo echo „skutečné knihy“ se ozývá i ve Smutku poručíka Borůvky, že je to próza, která jako by s časem nabývala transcendujícího přesahu, jako by v sobě obsahovala náznaky kulturního procitání a naděje šedesátých let daleko podstatněji než třeba padesát svazků velké i malé řady knižní edice Život kolem nás.
Jemnosti nebo detaily, které v době vydání nepromlouvaly nijak zvláštní řečí, mají nyní cenu zlata, a věřím, že i pro německého čtenáře. V kapitole Vědecká metoda se řešení případu pohne ve chvíli, kdy se uštvaný a vyčerpaný poručík musí odebrat do veřejných lázní, neboť na jeho pracovišti nefungují sprchy: „Zařadili nás do plánu oprav až na příští kvartál“ („Wir sind im Reparaturplan fürs nächste Quartal eingetragen“). – Zápletka v kapitole Čí dedukce? se začne odvíjet od momentu, kdy Borůvka – v dobách, kdy existovalo jedině pevné připojení – hodlá telefonovat, zvedne sluchátko, ale než vytočí číslo, zaslechne cizí hovor a: „Poručík podlehl obecně rozšířené neslušnosti spojené s technickou závadou, jíž se odborně říká ,přeslech‘, a místo aby zavěsil, poslouchal“ („Es war zu einem technischen Gebrechen gekommen, das in der Fachsprache als ,Übersprechen‘ bezeichnet wird, und statt aufzulegen, erlag der Chefinspektor der recht verbreiten Unsitte, zuzuhören“). – Do Itálie na prázdniny se Borůvka v kapitole Dobrá stará daktyloskopie dostane se svou dcerou až v říjnu, neboť „od podání žádosti neuplynuly ani čtyři měsíce a přišly pasy“ („Keine vier Monate nach der Einreichung des Antrags hielt er die Pässe in Händen“). – Průlom ve vyšetřování vraždy v povídce Aristotelská logika přichází ve chvíli, kdy poručík v prodejně potravin náhodou zahlédne objekt své milostné touhy: „Byla k němu otočena zády a váhala mezi tuňákem v rajské šťávě a taveným sýrem se zeleninou“ („Mit dem Rücken zu ihm gewandt konnte sie sich offensichtlich nicht zwischen Thunfisch in Tomatensaft und Schmezlkäse mit Gemüse entscheiden“). – Jedním z vyslýchaných v případu se „starým kocourem“ je i kuchař, kdysi „odsouzený pro trestný čin napomáhání k ilegálnímu přechodu hranic na dva roky nepodmíněně“ („…wurde er für Beihilfe zum illegalen Grenzübertritt zu zwei Jahren unbedingt verurteilt“). – O „zločinu v dívčí škole“, který se měl odehrát před osmnácti lety, vypráví ironicky sám Borůvka: žákyně maturitního ročníku Jana Chocholoušková si „zapomněla sešit včera v zeměpisném kabinetě, kde pomáhala profesoru Kotěti kontrolovat legitimace ČSM“ („Die Chocholoušová hatte das Heft am Vortag im Erdkundekabinett liegen lassen, als sie Professor Kotě half, die Ausweise der Jugendverbandsmitglieder zu kontrollieren“).
Exponování takových momentů je ve Smutku poručíka Borůvky zdrženlivé, ba věcné a skoro nepostřehnutelné. U autora proslulého mj. originální drastickou jazykovou komikou pak o to pozoruhodnější.