MV 60

Styl Marka Vajchra vyznačují organicky skloubená souvětí s lineárně postupující argumentací. Je to autor, který šetří odbočkami od hlavního výkladu, vysvětlujícími nebo upřesňujícími vsuvkami i citáty z pojednávaných textů. Své stati a monografie rozvrhuje celostně, a to, co by jiný umístil do závorek, pod čáru nebo vyjádřil v uvozovkách, má, přesněji řečeno musí mít v mysli už připravené a uspořádané. V jeho pojednáních nenajdeme žádnou slovní vatu, pomrkávání po čtenáři ani zvýznamňování vlastní úlohy při rozvíjení argumentu.

Na několika následujících větách, které jsem z Vajchrových textů – maně i cíleně, s utkvělou vzpomínkou na první čtení – vybral, bych rád ukázal formulační rozmyslnost, duchaplnost a lucidnost autorových soudů. Sentence jsou ovšem vytrženy z kontextu, který jejich vyznění připravoval a v jehož rámci na ně navazovalo další objasňování významů nebo důvody hodnocení. Jistého násilí na organické soudržnosti Markových prací se tu u příležitosti jeho narozenin dovoluji dopouštět jen proto, abych ukázal, že vydrží i takovouto improvizovanou manipulaci.

Když v letech 2014–2016 vycházely ve vydavatelské péči Martina Machovce kompletní Bondyho Básnické spisy, Marek Vajchr každý svazek po vydání zevrubně pojednal a zachytil tak procesuálně autorovu poetologickou křivku trvající bezmála půlstoletí. Při veškerém uznání Bondyho originality zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let konstatoval Vajchr nad čím dál víc bytnící básníkovou jednostrunnou stylizační polohou: „To, co Bondy nazývá ‚revizionistickým vývojem‘ a co je termínem podobně dutě bezobsažným jako valná většina jeho quasifilosofujících dialektických šarád, vcelku neznamená nic víc, než že svět se většinou nechová podle našich představ.“

V úvaze, která analyzovala portrét, jaký o Milanu Kunderovi – básníkovi, dramatikovi a romanopisci – podávají základní literárněhistorické příručky a jaký dominoval i debatám po roce 2008, kdy byly zveřejněny archiválie dokládající Kunderovo problematické občanské chování, vystihl Vajchr Kunderův nejkunderovštější trademark: „Říkat v souvislosti s Milanem Kunderou něco jiného, než by sám rád slyšel, nemůže být ničím jiným než zlovolným pokusem jej pošpinit. Pozoruhodné jsou na tom mimo jiné dvě věci: jak dokonale tento sdílený předpoklad konvenuje obrazu, který o sobě Kundera po léta usilovně vytváří, a jak pilná, předvídavá a vstřícná dokáže být určitá skupina domácích literárních vědců, pokud jde o preventivní retuš všeho, co by snad s Kunderovým autoportrétem mohlo neladit.“

Plevova Malého Bobše, říká Vajchr taktně, „dnes můžeme mimo jiné vnímat jako svědectví o tom, jak se na cestách k uskutečnění záměru, jehož formulace dokáže na první pohled oslnit svou prostotou, daří nepředvídaným překážkám“.

„Rozhovorové“ knihy Aleše Palána vyvolávají nejrůznější otázky, mj. také po tom, v jaké situaci se musí nacházet ti, kdo jsou ochotni odpovídat, kdo nerozlišují mezi soukromým a veřejným, bezelstně se otevřou cizímu člověku a rozpaky nad svým jednáním nepociťují zjevně ani ve chvíli, kdy si po sobě mohou své odpovědi zkontrolovat, a mají ještě možnost ostudě se vyhnout. – Vajchr to postihuje větou: „Je třeba Palánovi přiznat, že si dokáže získat důvěru dotazovaných a rozvázat jim jazyk s psychologickou zručností srovnatelnou s empatií falešných bankéřů, kteří ze svých obětí dokážou vymámit přístupové údaje ke kontu.“

Převahu v opačném gardu měl při jiném rozhovoru Petr Uhl. Jeho odpovědi totiž nebyly součástí nějakého palánovského „projektu“, v němž by figuroval jako zaměnitelný vzorek, nýbrž byly souvislým, ba slavnostním projevem, v němž „otázky“ Zdenka Pavelky měly spíš úlohu interpunkčních znamének (Vajchr píše, že byly „jen doprovodným frázováním monologu“). – „Svou impozantně sofistikovanou rétorikou dokáže Uhl docela přesvědčivě formulovat prakticky cokoli. Jediné, čím prezentaci této schopnosti podmiňuje, je nárok dávat slovům vlastní význam, nerespektující obecný úzus. … Svá správně nadefinovaná slova Petr Uhl navíc vkládá do dovedně komponovaných vět, za jejichž hradbou jsou prakticky nepolapitelná.“

Boudníkovy literární práce jsou ve Vajchrově jednoduchém nazření „texty, které se na první pohled jeví jako typicky insitní projev, dokážou i kriticky naladěného čtenáře fascinovat svou zvláštní sugestivitou či vnitřní energií, díky níž mu jeho shovívavě povznesené pousmání nad Boudníkovým literárním neumětelstvím zakrátko ztuhne na rtech“.

„Kopáč není Bachtin.“ – Profil kulturně publicistického konjunkturalisty dokresluje Vajchr přirovnáním k velkému ruskému literárnímu vědci, k jehož nejoriginálnějším impulsům patří mj. rozpracování fyziologické stránky (středověkého) konzumu a živelné koprografie. Cena Vajchrovy paralely spočívá nejen v tom, že je pro Kopáče zničující, nýbrž také v tom, že zůstává důsledně uvnitř hranic literárněhistorického pole. V jistém smyslu je pro Kopáčovo neurvalé autorské a „editorské“ počínání vlastně diskrétní a milosrdná. Styl Vajchrova hodnocení navíc není jen úzce spjat s předmětem, který je koneckonců zapomenutelný, nýbrž otevírá další mezitextové významy: Bachtinův spis o lidové kultuře středověku a renesance zapojil v roce 1976 do svého výkladu Jan Lopatka, když v procesu proti příslušníkům undergroundu (šlo zejména o texty skupiny DG 307 a Charlieho Soukupa) psal dobrozdání pro potřeby obhajoby, a závěry ruského (tehdy „sovětského“) učence o literarizaci eroticko-anální oblasti bylo pro soud složité shazovat se stolu jako irelevantní. Vajchrův obrat „Kopáč není Bachtin“ navíc upomíná na českou verzi Presleyho hitu Don’t Be Cruel, již Jiří Suchý koncipoval jako variování lidového rčení o tom, že „včera není dnes“. Mezi dvojicemi, jež spojoval typologický základ (člověk, zvíře, stavení, cit, dopravní prostředek, luštěnina apod.), ale jejichž členové se daleko rozcházely (čočka není hrách, Praha není Brno, kočka není pes aj.), se skvěl verš „Armstrong není Rus“ (během tzv. normalizace musela Eva Pilarová poměrně nesmyslně zpívat: „…a Armstrong že měl vkus“). Ironické vyznění písňového verše (Louis A. hrál vskutku jinou hudbu, než kterou skládali sovětští propagandističtí hitmakeři) znamenalo v době komunistické totality veselou politickou provokaci. Vajchrova sentence „Kopáč není Bachtin“ není – nemusí být – konstruována jako podvratný nesmysl, ale míří přesně, poučeně a zároveň lehce k jádru věci: co čteme, je podvod, kdy se hrubost a voyeurská úchylka vydávají za zájem o literární historii.

O prozaikovi předestírajícím v románové kronice množství postav a příběhů napříč divokým dvacátým stoletím říká Vajchr decentně: „Autor své sympatie rozvrhuje tak, že se s jeho perspektivou musí ztotožnit snad každý.“