(Nad reedicí veršů Anny Pammrové)

Knihy Anny Pammrové (1860–1945) vycházely zpravidla mnohem později, než byly psány, ale příliš brzo na to, aby byly přijímány. K radikálnosti psaní na pomezí filozofie, poezie, ekologie a svébytného zkoumání ženské otázky se družilo autorčino rozhodnutí nedbat na společenské ani literární konvence, distancovat se od soudobé kultury i jazykových pravidel, rezignovat na „čitelnost“ a přijatelnost. I proto její texty dílem vůbec nenašly své vydavatele, dílem vycházely v časopisech nebo nakladatelstvích na okraji, někdy bez potřebné redakce.

První knihu, esejistickou prózu Alfa. Embryonální pokus o řešení ženské otázky (Cyril M. Höschl 1917), přivítal autorčin korespondenční přítel Otokar Březina slovy: „Není pro každého Vaše kniha; ale je cítěna mocně, velce a čistě. Má odvahu domysliti svůj problém až do posledních důsledků. Nebojí se závrati, jež stihá některé příliš časně vyslovené pravdy. Jednostrannost její je nevyhnutelným údělem každého vášnivého lidského poznání. Nesmiřitelná jako oheň, silná jako smrt je láska toužící po absolutnu, odsouzená trpěti ve vězení těla a země, odměňovaná jedině snem. ¶ Až bude Vaše kniha vydána znova, bude třeba postarati se o jazykovou revizi, na niž vydavatel Vaší knihy nestačil a již vykonají s radostí přátelé Vašeho díla“ (23. května 1917, citováno z Korespondence Otokara Březiny v edici Petra Holmana, Host 2004).

Alfa stejně jako další původní knihy O mateřství a pamateřství. Podivné úvahy Anny Pammrové (1919) nebo Zápisky nečitelné (1936) však od té doby nikdy nevyšly a s výjimkou první z nich, která je digitalizována, nejsou čtenářům dostupné. Až od počátku nového tisíciletí věnuje soustavnou vydavatelskou pozornost autorčiným pracím tišnovská Společnost Anny Pammrové, která pro nakladatelství Sursum postupně připravila k vydání nedokončený rukopis memoárové autobiografické prózy Antieva (eds. Jitka Bednářová a Vlasta Urbánková, 2003), knihu Almy Křemenové Anna Pammrová – životopis, čerpající i z deníkových zápisků Pammrové (ed. Petr Holman, 2005), část dopisů z desátých a dvacátých let mj. s rodinou Havlových (ed. Ladislav Soldán, 2009) a konečně i druhé vydání esejistické prózy z roku 1925 Cestou k zářnému cíli (ed. Helena Pernicová, 2017). Letos tato řada pokračuje reedicí souboru básní Divočinu slov mi nech… (ed. Helena Pernicová), který původně sestavil Jiří Kuběna pro nakladatelství Vetus Via v roce 2000. Proč jako připomínku dvojího autorčina výročí zvolila Společnost Anny Pammrové právě tuto knihu?

Krátké veršované útvary umožňují naráz přehlédnout jednu oblast autorčiny tvorby v průřezu od počátku století až do čtyřicátých let. Kuběnovo uspořádání do oddílů navíc zdůrazňuje její konstantní témata: soužití s přírodou („Trvale s hlinou ve styku, / ať slunno nebo šero. / V jedné ruce motyku, / v druhé ruce pero. // Půdu tvrdou vzdělávám. / Skrovnou sklizeň uschovám. / Komu dílo zanechám? –“), odpor k násilné vládě mužů (závěr Sestry Borovice z roku 1901: „On mne zardousí, / pilu si brousí!“) a zvykové poslušnosti žen (verš z válečné skladby 1914–1916: „Roditelky obstaraly materiál katům“), k podléhání technice („Jak se stalo, řekněte jen, / ve stroj že stočen / člověk zotročen“), k vědě a vzdělání bez vazby na přírodu („Slyš, člověče přeučený, / z Ráje navždy vyloučený, / vzdělaností omráčený, / nad činností tvojí lkám!“ nebo „Proudem ženou se poučky z objemných kalamářů. / Do formulí sebe vlili – / ze zkumavek se napili.“ atd.).

Verše nás bezprostředně konfrontují s programovou „divočinou slov“ – neučesaností, nelíbivostí, arytmií, fragmentárností, nehotovostí a tvarovými variacemi, které patří k autorčinu hledání.

Zejména v protestních verších a související rýmotvorbě Pammrová mateřštinu (z jejího hlediska možná „pamateřštinu“) nejednou ohýbá a deformuje (rýmy přehrada – seřada; Řeků – nářeků; dvojverší „Hledejte, zkuste, / jak člověk vzrůste!“), láme a po svém skládá (Lásky sebervoucí; lžisvítilny), preferuje formální nedokonalost, někdy až chudobu rýmů, často gramatických, ale významově bohatých (ženo! – věno – utraceno – převrženo – navlečeno; zmetků – předků; omylů – stylu; Indián – zanedbán; Lásky – Otázky – svazky; Světobolem – alkoholem; strojem – nepokojem – bojem; éra – pera – Příšera; systému – Nejistému; předzvěsti – štěstí). Pammrová, obeznámená s českou, německou i francouzskou poezií, přitom dobře ví, co činí: „Podávám do hříčky rýmů balenou anekdotu. / Kdo z přítomných, kdo z nezvěstných vystihne pravou notu? // Záludný nátěr tu stírám – / ozdobu stylu přezírám – / vzpírám se – vzpírám! / Čemu? // Životu neživotnému, / vyšňořenému, pokalenému, / zahalenému v rakvi systémů.“

Jazykové naschvály a sarkasmy jsou však u Pammrové spíše jakousi očistnou průpravou k výpovědi v tónu, kterým je psán její známý epitaf nebo verše: „Svět jiný hledám, nezamžený, / kde vstup i skon je prozářený…“ Když jí Březina jednou napsal: „Krása formy! Ona jediná dává nesmrtelnost pozemskému snění“ (8. února 1899), Pammrová mu odpověděla: „Nemyslete, že […] chci popírati podklad vší umělecké existence. To ne. – Vidím jen nemožnost utvořit formu pro to, co jen bez formy může existovat. Vítám každý výtvor umělce, který na troskách bývalé kultury tvoří tak, aby první zvuk s posledním akordem splynuly v jedno… A to ticho, to ticho, které přijde po tom splynutí všech forem v praformu preformy – takové ticho je mým snem…“

K dobrým důvodům, proč verše Anny Pammrové v uspořádání Jiřího Kuběny reeditovat, lze přidat i to, že z perspektivy Národní knihovny a jejího konzervačního fondu vydání z roku 2000 vůbec neexistuje – což je pro tuto autorku a průkopnické, někdy podzemní vydávání jejích textů ve dvacátém století skoro příznačné. V tomto století však už o ní vzniklo několik studií, diplomových prací a disertací či divadelních inscenací, aniž by si většinu jejích nepočetných knih mohli zájemci přečíst a aniž by existovala třeba jen její časopisecká bibliografie. Společnost Anny Pammrové je v těchto snahách zatím osamocena a svou ediční péčí (včetně revizí textů, edičních poznámek atd.) ukazuje cestu. Doufejme tedy, že pro Annu Pammrovou a její texty už nastal správný čas. Přinejmenším pro společenskou absurditu posledních týdnů asi v české vázané řeči nenajdeme výstižnější komentář než její: „Vy Odlišní, nevzdělaní,‌ / chraňte nás v čistém ústraní / před smělou a profánní / vládou všech motorů / z říše reflektorů.“

(Na pravidelné zveřejňování příspěvků Kanon naváže ve čtvrtek 8. ledna 2026.)