Osmý svazek Sebraných spisů Jakuba Demla, vydaný v nakladatelství Academia letos v létě, obsahuje mj. knihu Můj očistec. Autor ji na popud Otokara Březiny sestavil na jaře 1929 z textů již publikovaných i z dosud neznámých, které spojovala látka snu, resp. snové dění.

Pro tehdejší čtenáře nebyly Demlovy návraty k vlastním pracím překvapením. V dubnu 1917 vyšla pod názvem První světla přepracovaná verze básní a lyrických próz Notantur Lumina (1907), o dva měsíce později vydal autor rozšířené a odlišně komponované znění Mých přátel (1913), mezi léty 1916–1921 jsou evidována čtyři různá vydání Miriam…

Můj očistec přesto znamená v Demlově díle jistý přeryv: s vlastním textovým materiálem tu autor disponoval také coby editor „sebe“, tedy v roli, kterou si při zapojování projevů jiných původců osvojoval od konce roku 1917 ve Šlépějích. (Aktuální svazek Demlových spisů, které pořádají autorovo dílo v zásadě dle chronologie tištěných vydání jeho titulů, přináší desáté a jedenácté číslo tohoto průběžně číslovaného „časopisu“, a to z prosince 1928.)

Můj očistec koncipoval Deml v roce 1929 jako lineárně plynoucí sled 23 různě rozsáhlých textů. Zahajovala je próza Hrad smrti, samostatně vydaná v roce 1912 (jemně pozměněné vydání v roce 1925), po níž následovaly kapitoly, v jejichž názvech mohli čtenáři, kteří byli s Demlem obeznámeni důkladněji, identifikovat jednotlivé části Tance smrti (1914, druhé vydání 1927). Dalších 13 próz bylo buď vyňato z toku textu Domů (1913, 1928), Pro budoucí poutníky a poutnice (1913), z druhých (1918) a pátých Šlépějí (1919), nebo šlo o kapitoly převzaté z Česna (1924), o prózu uveřejněnou v Tvaru 1928, anebo o práce dosud nepublikované, které Deml buď datoval (1910), či z narážek v jejich textu vyplývalo, kdy vznikaly (1911, 1916). (Slovo „smrt“ v titulech obou emblematických próz píšu pro zjednodušení s minuskou, ale na tomto místě upřímně prohlašuju, že bych je stejně tak dobře mohl psát se „S“ velkým; v obrazné poznámce pod čarou dodejme, že v aparátu spisů psaní kolísá.)

O žádné z těchto operací autor v Mém očistci nezpravoval, svazek neprezentoval jako edici, nýbrž jako původní, nový titul. Kniha byla připsána svébytnému adresátu („Marii Chudobové“), otevíralo ji motto ze Schopenhauera v němčině a Demlova předmluva; oba paratexty převzal autor ze samostatného prvního vydání Tance smrti a zasadil je do odlišných souvislostí před jiný textový celek. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že Deml takto vypravoval do světa nově rozvrhovanou knihu, která měla působit svou vlastní energií, neodvozovanou od žádného jiného titulu (ostatně název Tanec smrti nikde v Mém očistci nefiguruje). Jakkoli ji z větší části tvořily partikule už jednou dvakrát zveřejněné, její sklad nebyl dán mechanickým seřazováním, nýbrž vyvěral z přeskupování známého materiálu do odlišných konfigurací a ze spájení s prózami publikovanými poprvé.

Když editoři nynějších Sebraných spisů Jakuba Demla (SJD) v prvním svazku v roce 2013 deklarovali, že „pokud budou směrem ke sklonku Demlovy tvorby vycházet výbory sestavené výhradně ze starších textů, nebudou již otiskovány in extenso, ale bude pouze upozorněno na jejich existenci a na jejich složení“, nikdo nemohl tušit, že by se objektem takovéto řízné vydavatelské péče měl stát právě Můj očistec – leč stalo se.

Osmý svazek SJD totiž nyní na s. 319–387 přináší „knižní soubor Můj očistec […] ve zkráceném vydání jako soubor textů, jež Deml přiřadil k Hradu smrti a Tanci smrti ve společném knižním vydání z roku 1929. Jelikož se jedná o soubor textů, které Deml vybral ze svých dříve publikovaných textů a následně je upravil, zachycujeme v různočtení tyto proměny a odkazujeme na příslušná místa v Sebraných spisech“ (s. 687).

Ponechme stranou autochtonní stylistiku obou citovaných úryvků. Můj očistec především není žádný výbor ze sklonku Demlovy tvorby sestavený výhradně ze starších textů, není ani společným vydáním Hradu a Tance smrti, k nimž by byl přiřazen nějaký „soubor“ dříve publikovaných textů. – Mohlo by se říci: to je křiku pro jednu dvě neopatrné formulace – kdyby vydavatelský tým SJD neignoroval obsah a skladbu Očistce tak umanutě, že je vyloučené připustit nějaké nedorozumění nebo přehlédnutí.

Vše, co se tu o Demlově knize z jara 1929 říká, svědčí o vědomém unižování Mého očistce jako výkonu primárně autorského, původního: Je to jen „výbor raných beletristických textů: Hrad smrti, Tanec smrti a několik snových povídek z téže doby“ (s. 551), je to „společné vydání Hradu Smrti a Tance Smrti“, a v osmém svazku SJD se předkládají „pouze texty, které Deml na doporučení Otokara Březiny volně přiřadil k Tanci Smrti jakožto tematicky spřízněné s motivem snu“ (s. 667).

Pro nerespektování třiadvaceti čísel Mého očistce jako jednotek vzájemně rovnomocných a vytvářejících současně suverénní skladebnou entitu připravoval úrodnou půdu už třetí svazek SJD (2015), který obsahoval mj. první knižní vydání Hradu a Tance smrti. V tamním edičním aparátu se pravilo, že Hrad smrti vyšel potřetí „roku 1929 společně s Tancem smrti v knize Můj očistec“ (s. 464) – jenže on tam vyšel nejen s Tancem smrti, nýbrž s dalšími třinácti prózami. „Ve vydání z roku 1929 předchází textu Hradu smrti dva samostatné celky, rozsáhlá citace z díla Arthura Schopenhauera … a autorova předmluva“ (s. 465) – jenže obojí nepředchází jen Hradu smrti, nýbrž celému Mému očistci. „Naše edice [Tance smrti] vychází z prvního knižního vydání z roku 1914 a přináší pouze ty texty, které autor zařadil do tohoto vydání“ (s. 492) – co jiného by taky taková edice měla přinášet? „Ostatní texty, otištěné později v souboru Můj očistec, zařadíme do příslušného svazku Sebraných spisů Jakuba Demla a tamtéž je také popíšeme v ediční poznámce“ (tamtéž) – proč takovou skutečnost vůbec zmiňovat, když „ostatní texty“ jsou svou genezí vzhledem k Tanci smrti z roku 1914 dočista externí?

Upírání skladebné „svéprávnosti“ Mého očistce jde tak daleko, že v žádném z dosud vydaných svazků SJD – které třeba původní tiráže Demlových knih jinak reprodukují na separátních listech za hlavním textem, a navíc je ještě v úplnosti citují v edičním aparátu (ano, v tzv. Různočtení) – se nelze dobrat vyjmenování úplného obsahu Mého očistce. Čtenáře tohoto stýskání proto asi už nepřekvapí, že Obsah, který je uvnitř osmého svazku SJD na s. 386 k Očistci pořízen – avšak, damned, jak je od sv. 3 proklatou praxí těchto spisů, bez paginace –, uvádí jen třináct názvů oněch „ostatních textů“.

Je prostě nepochopitelné, proč v rámci SJD nebyl Můj očistec jednoduše reeditován vcelku. (Těch několik desítek stran sedmisetstránkové knihy by nakladatelství Akademie věd ČR jistě nepoložilo.) Souborná řada, textově připravená zjevně spolehlivě, by se ještě zřetelněji vzdálila od samizdatového Díla Jakuba Demla z let 1978–1983 v uspořádání Vladimíra Binara a Bedřicha Fučíka, nabyla by tak na vlastní ceně a mohla by se místo obsedantních narážek na odlišné „pojetí“ Demla věnovat užitečnějším věcem. Ze srovnání se samizdatovou edicí – jejího přístupu se dotkneme v některém z dalších pokračování – zrovna ve věci Mého očistce tyto Sebrané spisy Jakuba Demla každopádně nevycházejí nejlépe.