Vydání textu, při němž se jako základ přebírá starší edice, může vypadat možná bezpečně, třeba též pietně, a proto chvályhodně, je to ale vpravdě dost rizikové podnikání. Pro dokumentaci takových nebezpečí je tu příklad, aktualizovaný díky právě probíhající konferenci o Jitce a Bedřichu Fučíkových, již pořádá Revolver Revue, a sice skoro deset let stará edice Povídek Jana Čepa v České knižnici.

Stručně, o co jde: V centru je samizdatové vydání Sebraných spisů Jana Čepa (Rukopisy F. T., 6 svazků, 1981–1983) připravené Bedřichem Fučíkem a Mojmírem Trávníčkem. Tato samizdatová edice navázala v mnohém na vydavatelský podnik z šedesátých let: došlo tehdy k realizaci pouze prvního svazku Zeměžluč – Letnice – Děravý plášť (Praha: Československý spisovatel, 1969), v němž Fučík na základě domluvy s autorem jazykově modernizoval původní Čepův text. Účinnost této „bianco“ autorizace pak Bedřich Fučík už ve spolupráci s Mojmírem Trávníčkem prodloužil a aktualizační přístup rušící např. infinitivy ukončené na -ti a potlačující většinu přechodníků uplatil pro všechny svazky zmiňovaného samizdatového vydání, jež vycházelo už po Čepově smrti. Tyto spisy byly tiskem vydány po roce 1989 (Vyšehrad a Proglas, 6 svazků, 1991–1999), tentokrát však se Mojmír Trávníček coby samostatný editor pokusil otočit kurs a navrátit text k původnímu znění. Vydavatelé Čepa v České knižnici (2016) srovnali spisy samizdatové s vydáním tištěným a na základě kolace obou textů dospěli k závěru, že „lexikálně úplnější“ a „přesnější“ a hlavně věrnější původní domluvě mezi Fučíkem a Čepem je samizdat.

Ze samizdatové edice, která nota bene nebyla pořízena na základě kritického srovnání všech pramenů, přebralo vydání v České knižnici Fučíkem a Trávníčkem upravený, a tedy nutně neautentický text. To, co Bedřich Fučík domluvil s Janem Čepem v roce 1969, platilo ovšem jen mezi nimi, a Fučíkův vydavatelský přístup má svou funkci a oprávnění právě a pouze ve Fučíkových edicích, kde je ještě v harmonii s jeho celkovou koncepcí. Je však jen těžko, bez revize, převoditelný do nových edičních konfigurací. Zásahy do přechodníků nejsou přitom banální a vyžadují často přestavby Čepových souvětí (Srov. např. „Jda z kostela zahaleného smutkem, zastavil jsem se na faře […]“ → „Cestou z kostela zahaleného smutkem jsem se zastavil na faře […]“), a hlavně, nabalují na sebe nekontrolovatelně další jazykově „oživující“ úpravy (např. „Mne to taky“ → „Mě to také“). To vše spolu s množstvím chyb (deformovaných či vypadlých slov, likvidací odstavcování a větších předělů v textu) vydavatelé v České knižnici akceptovali, místo aby sáhli po původních Čepových textech a pořídili samostatně jejich kritické vydání. Nejde o „satisfakci Fučíkově profesionální ediční práci“, jak se vyjádřil vědecký redaktor knižničního vydání, nýbrž vlastně naopak – o její popření, a to především tím, že není reflektována a kriticky posouzena. Přešít jde totiž možná ještě tak konfekce, jakou je standardní kritická edice, ale není radno štupovat nový oděv z garderoby od krejčovského mistra, který má své finesy a také svá tajemství. To už je bezpečnější spíchnout si svůj oděv sám.