V nakladatelství Academia vycházejí už dvanáct let Sebrané spisy Jakuba Demla. Roní-li jejich hlavní vydavatel Martin C. Putna při různých příležitostech slzy nad tím, že se tak převratnému činu věnuje málo pozornosti, nejsou to jen krůpěje krokodýlí: převratný vydavatelský čin to je a adekvátní pozornosti se mu opravdu nedostává. Ale které takové srovnatelné aktivitě – Demlovy spisy svou náročností současně nijak nad jinými dnešními počiny neční – se jí dostává? Přestože zrovna naše tribuna na hlavě máslo nemá (srov. zde příspěvky z 4. 10. 2018, 18. 3. 2021, 30. 6. 2022), pokusme se u příležitosti osmého svazku (vyšel letos v létě) o pěknou recenzi.

Protože se nám při práci s dosud vydanými svazky ukázalo, že námětů-problémů je celá řada, bude to seriál. Než začneme, nemůžeme bez jakékoli ironie nekonstatovat, že je výborné tu mít vydavatelsky a graficky sjednocenou řadu Demlových děl srovnaných v zásadě podle chronologie jejich vydávání (v případě vícera znění téhož textu zpřítomněných zpravidla dle jejich prvního otisku) a že vše, co řekneme, pravíme s tímto zřetelem, jejž jen nebudeme pořád dokola opakovat.

Na knižní řadu se podíváme z perspektivy čtenáře – uživatele komentované edice, nikoli čtenáře, jenž čte Demlovy texty obdobným způsobem jako vydavatelský tým těchto Sebraných spisů (dále zkracujeme jen jako SJD), nebo prismatem odlišným. V chronologii recenzovaných témat není žádný ďábelský systém, dnešní zastavení pojedná o různočtení, ta další o hierarchii vydavatelského aparátu, o metodice přidělování názvů a způsobu citování, o celkové koncepci spisů, o vztahu ke strojopisné edici Dílo Jakuba Demla apod.

Každý z dosud vydaných svazků sdružuje několik Demlových knih z určitého časového období a doplňuje je časopisecky zveřejněnými pracemi z téže doby. Ediční aparát má v zásadě čtyři oddělení: (1) doslov (jejž řídící editor Martin C. Putna opatřuje titulem „Závěrečné slovo k…“), (2) „Vysvětlivky, komentáře, překlady“ (jež jsou dílem téhož autora), (3) „Různočtení“ (které pořizoval Záviš Šuman, od druhého svazku spolu s Jakubem Vaníčkem /pod některými svazky je uvedeno jen jedno z těchto jmen/, u aktuálního osmého vystřídal Šumana Milan Pavlovič) a (4) „Ediční poznámku“ (na níž se zpravidla podílejí autoři Různočtení).

Oddíl Různočtení nepřináší v SJD jen informace o textových odlišnostech mezi jednotlivými vydáními autorových prací, jak by čtenář od oddílu nazvaného Různočtení očekával, ale překvapivě i další úkazy. Najdeme tu analytický popis výchozí edice (tedy té, o niž se opírá text vydávaný v SJD), evidenci vydání naložených po Demlově smrti (včetně – s různou mírou obsažnosti – samizdatové edice Vladimíra Binara a Bedřicha Fučíka z let 1978–1983), lokalizaci citátů jiných autorů (v tom Různočtení dubluje Vysvětlivky), zachycení tiskových chyb a zastaralého pravopisu, emendace, citace pasáží, které Deml přidal do pozdějších vydání daného textu, nebo – což je stěží uvěřitelná, resp. odborně neudržitelná praxe, od níž snad bylo osmým svazkem definitivně upuštěno – znění Demlových poznámek pod čarou (rozuměj: poznámky pod čarou, v nichž autor uplatňoval svůj styl stejně nezaměnitelně jako v textu hlavním, byly z Demlova výkladu vyjímány a umisťovány do editorského aparátu).

Proč se pod návěštím „Různočtení“ ocitají v SJD všechny tyto parametry, editoři nevysvětlují. Protože je takto koncipovaný vydavatelský aparát především nepřehledný, zmatečný a fungující klopotně – a těžko si zároveň představit, že chaos a těžkopádnost byly iniciovány záměrně –, nabízejí se jako odpovědi dvě možnosti, jedna smutnější než druhá: buď chtěl být vydavatelský tým v oboru textologické a ediční praxe původní za každou cenu (tedy i za cenu částečné či naprosté nepoužitelnosti takového aparátu), anebo jeho členové nevědí, jaký je mezi výše uvedenými jevy vlastně rozdíl.

Uveďme náhodně vybraný příklad. Zajímá-li někoho, jak se od sebe liší např. první (1913) a druhé (1928) vydání knížky Domů (je obsažena ve 4. svazku na s. 367–438), prostudovat Různočtení na s. 778–783 bohužel nestačí. Ediční aparát je funkční jen ve směru od hlavního textu, který je indexován, k Různočtení, jehož legenda je pročíslována.

Přitom beletristický text, je-li protkán číslováním nad základní rovinou písma, nabývá jiného (odborného, experimentálního aj.) charakteru. Je to citelný zásah, který podstatně ovlivňuje vnímání takového projevu. Větu: „Bylo mi Matylce vypravovati též o Vás, bylo mi jí vysvětliti, proč Jste si na ni vzpomněla“, čteme jinak než větu: „Bylo mi⁴ Matylce vypravovati též o Vás, bylo mi⁵ jí vysvětliti, proč Jste⁶ si na ni vzpomněla.“

K indexování uměleckého textu je možná dobré přistoupit zpravidla tehdy, připravujeme-li nějaké studijní nebo vědecké vydání – jenže SJD má k takovému typu edice hodně daleko, a dokonce se jako takové samo ani nedeklaruje. Jedinou výhodou, kterou číselné poznámkování přináší, je skutečnost, že v okamžiku chronologického čtení hlavního textu víme, jaké místo je komentováno. Není to neužitečná informace, ale vzhledem k typu edice SJD, a především vzhledem k charakteru změn mezi jednotlivými podobami toho kterého Demlova textu je zřejmé, že za tuto výhodu byla zaplacena neúměrně vysoká cena, jinými slovy: vydavatelé nejenže zamořili Demlův text stovkami horních indexů, ale čtenářům to taky strašně zkomplikovali.

(Jen v závorce, která ovšem bude trvat tři odstavce, odhaduji, že se editoři pro takovou cestu rozhodli snad proto, aby informace, které přináší jejich Různočtení, odlišili od těch, jež skýtají Putnovy Vysvětlivky. Ty jsou totiž s Demlovým textem provázány tak, že jejich legenda odkazuje – paginou vyvedenou červeným tiskem – na příslušnou stránku hlavního textu. Možná prostě došlo k nápadu propojit jednu část aparátu s hlavním textem jinak, než jak je s ním spjata část následující: jednou ve směru od komentáře ke konkrétní stránce, podruhé od hlavního textu pomocí horního indexu k číslovaným poznámkám v aparátu. Pozapomnělo se však to, že Různočtení – jak jsme uvedli v pátém odstavci tohoto textu – obsahuje nejen různočtení, ale i další úkazy, včetně těch, jež přinášejí i Vysvětlivky…

Všechno to vyvolává dojem, jako by jednotlivé části edičního aparátu byly vypracovávány bez vazby k ostatním částem knihy, bez starosti o to, jak budou nakonec v rámci svazku a celé řady vlastně fungovat. Nevíme, kolik je mezi majiteli Demlových spisů „prvočtenářů“, tj. těch, kteří se s Demlem setkávají poprvé právě v SJD a u kterých se možná předpokládá lineární četba několikasetstránkových svazků, ale je jisté, že čtenáři všech generací nějak s Demlem obeznámení ještě před rokem 2013, budou SJD otevírat také a možná především na jejich aparátových stránkách, a jakmile začnou, zjistí, že musí dělat úkony, jež měl vykonat vydavatelsko-redakční tým, čítající v tirážích zpravidla až pět lidí, a nevykonal. Není to trestné, ale otravné to v mnohasetstránkových publikacích je.

Když už došlo k rozhodnutí propojit hlavní text a vše, co přináší Různočtení, horním indexem a číslicemi, nemělo se zapomenout na další kroky, nutné k tomu, aby takový systém dobře fungoval. SJD obsahují zpravidla pět šest Demlových knižních titulů a k tomu oddíl časopisecky publikovaných statí. Každé z těchto oddělení je indexováno od č. 1. Ne všechna mají takových odkazů stovky, ale je téměř bezvýjimečným pravidlem, že třeba index č. 38 se v příslušném svazku vyskytuje pětkrát šestkrát. Ať už knihu čtete ve směru od Demlova textu k aparátu nebo opačně, hledáním příslušného místa tam či onde se zapotíte tak, že účel poznámky po cestě zapomenete a Demlově próze nebo úvaze se nutně vzdálíte. – Jinými slovy: v takto rozsáhlé a vnitřně zvrstvené publikaci by bylo vhodnější horní index v obou směrech doprovodit nějakým dalším vehiklem, např. v aparátu „živým“ zápatím /které by čtenáře navigovalo na stránkový rozsah právě poznámkovaného díla/ a v hlavním textu třeba margináliemi odkazujícími na příslušné stránky aparátu. Možná by se při grafické zkoušce takového systému pak nakonec ukázalo, že horní index pro takovýto typ publikace zrovna vhodný není, a i Různočtení může odkazovat k Demlovu textu prostě jen číslem strany a řádku.)

Vraťme se k Domů. V Různočtení obdrží čtenář například informaci: „2] 2K zahradníka“. Co si s tím má počít? Nejprve se musí vyrovnat s tím, že zadní hranatá závorka, jež je v textové kritice mezinárodně srozumitelným členícím znakem pro zápis znění opraveného a opravovaného (tak u emendací) nebo pro výchozí znění a variantu (u různočtení), v edici SJD funguje jen jako grafická kudrlinka – za onou dvojkou, jež odkazuje k číslu horního indexu v hlavním textu, každý zpravidla přičiní tečku nebo zadní kulatou závorku, ale rozhodně ne závorku hranatou (v dobách psacích strojů, které nedisponovaly kulatými závorkami, se muselo volit lomítko).

Citovaný zápis tedy neznamená, že se v prvním vydání Domů někde vyskytuje číslice 2, již by vydání druhé nahrazovalo na první pohled podivnou sekvencí „2K zahradníka“. Znamená to, že v onom místě Demlova textu z roku 1913, kde editoři přičiňují v horním indexu číslici 2, přináší druhé vydání Domů slovo „zahradníka“. Čtenář Různočtení v SJD na s. 779 však stále neví, jaký výraz je v textu dosazován nebo substituován. Musí tedy v Demlově Domů nejdřív najít tu dvojku v horním indexu, což chvilku – docela drahnou – trvá. Když ji nalezne, sezná, že věta: „Slečna Marie jest asi šestnáctiletá dcera hraběcího klíčníka“, se ve vydání textu o patnáct let později proměnila na: „Slečna Marie jest asi šestnáctiletá dcera hraběcího zahradníka.“

Takto koncipovaný aparát předpokládá dvě věci: (1) různočtení bude užíváno jen ve směru od Demlova textu k aparátu a (2) nikdo je beztak užívat nebude. Nemyslím, že druhý předpoklad by si sami editoři zformulovali takto cynicky, ale určitě si nepoložili otázku, jak co nejsrozumitelněji a nejefektněji zpravit o výsledku své namáhavé a poctivě vykonávané práce – a učinili tak své kolační nálezy de facto zbytečnými. Každý, kdo se po SJD bude z nějakého důvodu zabývat otázkou, jakými proměnami procházely ty Demlovy texty, k nimž se autor vydavatelsky vracel, bude muset to, s čím se nadřeli už Šuman s Vaníčkem, prozkoumat znovu.

Pro vnímání odlišností mezi jednotlivými vydáními je totiž především zapotřebí, aby znění výchozí a znění odchylné viděl čtenář současně, hned, v jednom „záběru“ očí. Pokud není edice textu vypravena tak, že záznam různočtení je umisťován na tutéž stránku, na níž se nachází komentovaný text (jako je tomu v případě edice z let 2001–2015 Dílo Jaroslava Seiferta), a v různočtení je tedy pak možné uvádět jen znění odchylné, neexistuje žádné jiné funkční řešení než v záznamu různočtení kromě varianty citovat i výchozí text.

Z jakého důvodu se editoři SJD rozhodli nesáhnout po tomto jediném smysluplném řešení, je otázka, na niž raději odpověď hledat nebudeme. Jak by se to tedy dalo udělat? Pro různočtení především neměl být Demlův text indexován. Z oněch 135 dat shromážděných k Domů (stejně jako z jiných x dat shledaných k jakémukoli jinému autorovu titulu) měly být ve věci odchylného znění vyčleněny jen ty jevy, které stojí za to evidovat jako odlišné významové směřování textu.

Editoři SJD si ovšem mohli říci: nebudeme rozhodovat, co má být součástí různočtení, a co už ne, protože to je věc individuálního výkladu, a proto to všechno raději „objektivně“ shrneme na jednu hromadu, ať si to každý vyhodnotí sám. – Jenže to je rezignace na vlastní podstatu textověkritické práce, jejíž neoddělitelnou součástí je průběžné vyhodnocování shledávaných jevů a jejich původní strukturování. Editor se při péči o text rozhoduje nad každým znakem – lhostejno, zda jde o interpunkční znaménko, nebo o několikastránkový škrtnutý či dodatečně vsunutý pasus. Zprávu, kterou o svých krocích v aparátu podává, je pak dobré strukturovat vždy vzhledem k nějakému záměru, principiálně stejně náročně, jako když rozvrhuje dvacetistránkovou „volnou“ studii pro akademický časopis.

Součástí kritické práce s textem je vyhodnotit, zda záměna jednoho slova za jiné je téhož řádu jako třeba stabilní úprava, která ruší (nebo naopak zavádí) psaní majuskulí u slovesa „být“ v 2. os., převažující tendence v konkurování nominativu a instrumentálu u přísudkového adjektiva, v délce tvaru přivlastňovacích zájmen nebo jev, jenž je gramatickou chybou, kterou pisatel běžně nedělá, či vypadá prostě jako autorovo přepsání nebo sazečova chyba (což pro textologa při celkové znalosti dějin daného textu zpravidla není složité posoudit). Co je možné charakterizovat souhrnně, charakterizujeme souhrnně, pokud lze uvést ilustrativní příklady, uvedeme je. Zjednodušeně řečeno – různočtení sestavíme z toho, co po takových operacích zbude. V případě Domů by prvních pár příkladů mohlo vypadat takto (opírám se přitom jen o vydavatelský aparát ve 4. svazku SJD, sám jsem kolace nedělal a pro propedeutické účely v Kanonu odkazuji jen na stranu daného svazku – solidní zápis by měl samozřejmě obsahovat i příslušný řádek, ale domnívám se, že názornosti bylo učiněno zadost ažaž; kdyby SJD namísto indexování Demlův text na vnější nebo vnitřní straně zrcadla sazby „iktovalo“ po pěti, byla by identifikace místa hračkou):

370 klíčníka; ] zahradníka; ● 371 Bylo mi ] Musil jsem ● bylo mi ] musil jsem ● Žije. – ] Žije – ● čtyry ] čtyři ● Bylo mi ] Musil jsem ● 372 jediné, ] jediné ● 373 lépe očividně ] zřejmě lépe ● 374 pérokresbu. ¶ V den sv. Anselma a před úsvitem dne svatých Sotera a Gaja, Mučeníkův, 1910 ] pérokresbu. ¶ ● 377 aspoň ] alespoň ● všechno ] všecko ● 380 pohleďte ] pohleďme ● 381 Poněvadž ] Protože ● vědců, ] vědátorů, ● atd.

Přehlédnutí takovéhoto zápisu zabere několik vteřin stejně jako úsudek o tom, jak moc nebo málo se Demlův text změnil. „Destilování“ daných jevů ze stran 779–780 a vyhledávání jejich protějšků na stranách 370–381 mi oproti tomu zabralo 27 minut. – Uvedený příklad současně předpokládá, že z pole 135 poznámek k Domů (nebo 381 poznámek ke Šlépějím VII v pátém svazku, 401 poznámek k Tepně ve svazku sedmém atd. atd.) by analogicky byly vyčleněny a do separátního soupisu shromážděny emendace, podobně by byl vytvořen soupis časopisecky otištěných pasáží apod.

Problematiku různočtení jsme přitom nad SJD jen pootevřeli. Letos vydaný osmý svazek výše popsané postupy trochu modifikuje, ale principiálně nemění – ostatně v situaci, kdy už je na světě osm objemných knih z plánovaných třinácti, ani jinak nemůže.