Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna nedávno vyzval k diskuzi nad pracovním názvem nové stanice budovaného metra D pojmenované po „spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunista“. Dle jeho vyjádření tím vysíláme mladé generaci špatný signál a názvy stanic by spíše měly nést jména hrdinů či obětí totalitních režimů. Ponechme stranou meritum věci, že je název stanice pouze pracovní a vychází z označení přilehlé ulice, nadto dle vyjádření městské municipality nakonec patrně ponese název jiný, rovněž dle místního jména ulice Na Strži či Ryšánka, jež se nad stanicí nachází (jak je to ostatně v síti pražského metra zvykem).

Vztah Ivana Olbrachta ke komunismu je dostatečně znám, hovoří o něm všechny literární příručky i středoškolské učebnice. Víme o jeho účasti na druhém kongresu Komunistické internacionály v SSSR v roce 1920, víme o jeho krátkých pobytech ve vězení kvůli štvavým komunistickým proslovům proti republice, víme o jeho vyloučení z KSČ po podepsání tzv. manifestu sedmi v roce 1929, víme o jeho poválečném působení coby poslance KSČ a člena ÚV KSČ, víme, že se stejně jako celá řada dalších autorů (Marie Majerová, Vítězslav Nezval, Marie Pujmanová či Vilém Závada) podílel na legitimizaci poúnorového komunistického režimu včetně statí psaných během politických procesů, což podporovaly i edice jeho děl opatřované ideologickými úvody a doslovy.

Přesto celá iniciativa ÚSTR působí hystericky. Životy spisovatelů stejně jako dalších tvůrčích osobností procházejí v dějinách různými trajektoriemi a nezřídka se tyto osobní příběhy ocitají v trvalém napětí k jejich vlastní umělecké tvorbě. Tak je tomu i u Olbrachta. Připomínají jména ulic (namátkou) jako Neumannova, Václavkova, Heleny Malířové, Wolkerova osobnosti nebo jejich díla? Lze vyložit celé Olbrachtovo dílo jako dílo „spisovatele-komunisty“? Jistě i názvy ulic mohou být čas od času přehodnoceny, ale nejsou zde podstatnější nebezpečí pro ztrátu rezistence „vůči totalitním, diktátorským a autoritativním režimům“? Vždyť se stačí podívat na současnou domácí politickou reprezentaci. Táže-li se Kudrna: „Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů, učitelů, kdo to byl ten Olbracht?“, pak musíme odpovědět: „Určitě ano.“ Právě proto, aby se citlivost vůči vlastním dějinám a jejich složitosti neztratila a s tím ani schopnost kriticky číst díla, jež své autory (a jejich selhání) v čase dalece přesáhla. K tomu nám ani přejmenování stovek ulic, zastávek a veřejných prostranství nijak nepomůže.