Na úvod

Literární historik Jiří Brabec (nar. 28. 10. 1929) nám ze svých písemností postoupil dva dokumenty, které publikujeme níže: svůj lektorský posudek na knižní výbor z Jakuba Demla Rodný kraj a reakci na něj od Miloše Dvořáka (1901–1971), jednoho z editorů demlovské antologie, datovanou 21. 11. 1966.

Jak to v té době s vydáváním Demla vypadalo? Poslední zveřejněnou knihou za autorova života (1878–1961) bylo třetí (přepracované) vydání Mohyly, vypravené ve Vyšehradu 1948 jako první – a nakonec jediný – svazek Díla Jakuba Demla, pořádaného Timotheem Vodičkou (1910–1967). Když v měsíčníku Tvář v září 1964 otiskl Jiří Němec studii o Demlovi Básník, který nezná svého jména, s obsáhlými citáty z Tance smrti, Rodného kraje, Písně vojína šílence nebo Česna, musela si redakce Tváře krátce nato v „soudružské“ diskusi s Literárními novinami vyslechnout od prvního tajemníka Svazu čs. spisovatelů slova o tom, že „není asi tak docela náhodné, že mezi vámi dochází občas třeba k silnějšímu zájmu o nějaký zhruba řečeno katolický názorový program“, což se rovnalo otevřené výhrůžce zákazu časopisu.

Mlčení o Demlovi začalo být nicméně pomalu prolamováno. Pro rozšiřující povědomí o Demlovi udělal mnoho Bohumil Hrabal. Publicistických pobídek, které se na něj coby nejpopulárnějšího spisovatele té chvíle hrnuly ze všech stran (a které ho zároveň při vší běžné ješitnosti sužovaly), využíval k tomu, aby upozornil na hodnoty, které komunistický režim desítky let potlačoval. V seriálové diskusi o stavu současné české prózy – kterou otevřel článek Jana Lopatky Triumf skutečnosti – konstatoval Hrabal v Literárních novinách č. 16 z 16. 4. 1966, „že naše moderní próza je pořád v plenkách, v expozici, že ani jeden současný prozaik nedosáhl ani jediného hrotu oné pěticípé hvězdy, která k nám září z minulosti v podobě pěti jmen: Kafka, Hašek, Deml, Klíma a Weiner“. O tři čtvrtě roku později přispěl do rubriky téhož listu „Můj typ“ (sic), v níž spisovatelé doporučovali čtenářům, „co by si měli přečíst z původní i přeložené literatury posledních týdnů“. V čísle 6 z 11. 2. 1967 zde Hrabal jmenoval Zapomenuté světlo: „Deml rychle střídá skoro všechny formy prózy a na malé ploše použil a využil všech technik, od povídky, monologu, dialogu, halucinace a katecheze. Deml v této próze dovedl rytmickými nůžkami stříhat skoro zrovna tak jako Fellini v Osm a půl. Tahleta knížečka svými střídavými fázemi mezi obscénností a vznešeností se podobá Odysseovi Jamese Joyce, ovšem v miniaturním pojetí. Ale! Kde dostaneme tuto knížku: Zatím nikde, ale ještě v tomto roce vyjde v mém výboru české prózy, která na mne zapůsobila.“ Antologie Bohumil Hrabal uvádí… vyšla pak v Mladé frontě na konci září 1967 a úryvky z Demlova textu tvořily její nejobsáhlejší kapitolu.

Mezitím připravil Miloš Dvořák pro Poetickou vinárnu Viola pořad Neznámý a známý Jakub Deml (prem. 7. 3. 1966, účinkovali Marie Tomášová a Radovan Lukavský). Dle dobového ohlasu v Literárních novinách byly z Demla akcentovány zejména „prvky spirituální a existencionální povahy“. Recenzent Vladimír Karfík současně mínil, že představitelný by byl „i jiný večer z Demlových knih. Také by se do něho nevešel Deml celý, ale večer by byl komponován z protikladů jeho osobnosti. […] Co je na jedné straně předností, je na druhé straně nedostatkem. Teprve celé Demlovo dílo svědčí o celé básníkově osobnosti, ale zároveň nemůže dnes žít jinak než v citlivém výběru“ (č. 11 z 12. 3., s. 4, šifra vk).

V závěrečné citované větě se zračily dva významy, které se zřejmě nevylučovaly: kompletní vydání Demla bylo v dané době z politických důvodů nemyslitelné a recenzent mohl být současně přesvědčen o tom, že čtenáři roku 1966 by Demla nebyli s to absorbovat jinak než v nějaké redukci.

Z datace Dvořákova dopisu Brabcovi (21. 11. 1966) je zřejmé, že knižní výbor musel začít být připravován souběžně s pásmem scénické recitace. Dvořák na něm spolupracoval s Bedřichem Fučíkem (1900–1984). Ten po návratu z komunistického kriminálu po devítiletém věznění v roce 1960 a následné rekonvalescenci směl publikovat jen překlady (v nakl. Lidová demokracie, SNKLU nebo v Mladé frontě J. Brězan, O. M. Graf, E. Rackwitz, M. Brod).

Dvořákův a Fučíkův výbor z Demlových textů byl všemi výše zmíněnými okolnostmi limitován, ale nesoulad vyplývající ze střetu lektorského posudku a obhajoby edičního počinu má hlubší původ než omezující dobové podmínky, kterých si byly obě strany vědomy („dovedu si představit, kolik překážek museli editoři i redakce odstranit,“ píše Jiří Brabec a Miloš Dvořák mu potvrzuje „rozpoložení člověka, který žebrá o to, aby z tohoto velkého básníka alespoň něco bylo vydáno, […] atd. Zkrátka chtěli jsme toho při nejmenším rozsahu do výboru co nejvíc umístit“).

Jde o spor mezi představou knižního výboru, který přiznává neúplnost, představuje vybraný materiál na základě informujícího komentáře a zachovává celky stvořené autorem, a výboru, jenž ujišťuje o nepochybnosti, nutnosti, zákonitosti, přinášející jen samé „vrcholy“, a z partikulí uměleckého textu vytváří text nový, který spíše ilustruje editory zvýrazňovanou linii (tedy to, co Brabec pronikavě postihuje jako „postup ‚objektivistický‘, činící si nárok na postižení ‚nejzávažnější‘ části odkazu“).

Demlovo dílo je k takovýmto konfliktům, zdá se, jako stvořené. Samizdatová edice Dílo Jakuba Demla, kterou v letech 1978–1983 připravili Vladimír Binar a Bedřich Fučík, přináší autorovy texty v imponujících 14 svazcích. V pořádacím gestu je přitom vyzdvižena „soubornost a přepracovanost“ na úkor „sebranosti“, což je v principu totéž jako „dramatičnost“ dvou set stran Rodného kraje. Ještě výrazněji se tato spjatost jeví, položíme-li vedle výboru z roku 1967 Binarovu edici Demla pro Českou knižnici z roku 2013. Linie textů (v Knižnici ovšem bez krácení) je takřka totožná: Pozdrav Tasova – Můj očistec – Miriam – Moji přátelé – Mohyla – Zapomenuté světlo – Rodný kraj (v Dvořákově a Fučíkově výboru defilují kromě ukázek ze jmenovaných knih ještě pasáže z Prvních světel, Česna a Hlasu, který mluví k Slovu).

Výbor s vročením 1967 vyšel – v tehdy směšném nákladu šesti tisíc výtisků – v druhém lednovém týdnu roku 1968. Provázel jej Dvořákův doslov, jehož titul tvoří sousloví, s nímž operuje Dvořák v dopisu z listopadu 1966: Básnické drama Jakuba Demla. Je to vynikající komentář dokonalého znalce básníkova díla a jen dvě místa v něm prozrazují, v jaké době byl napsán, jaké sevření přípravu knihy provázelo: zmínka o „lidovém“ charakteru Demlova umění a na to navazující (sic) srovnávání s Kafkou a obraz Demla jako „existencialisty svého druhu před existencialismem“ (vzpomeňme přitom na recenzi Dvořákova pásma z Demla ve Viole). Mezitím se ke čtenářům dostali v květnu 1967 z Československého spisovatele Moji přátelé, v roce 1969 z brněnského Bloku Miriam a jiné práce (kromě titulní prózy obsahující ještě Hrad smrti a Mé přátele se separovanou Pupavou), v roce 1970 vyšel ve Spisovateli Tanec smrti, o rok později ve Vyšehradu další Dvořákův výbor Tasov a pak se o Demlovi rozhostilo do roku 1989 znovu mlčení.

Porovnáme-li oba předkládané dokumenty s nakonec realizovanou podobou Rodného kraje, seznáme, že většinu Brabcových výhrad Dvořák s Fučíkem akceptovali. Problematický podtitul Průřez díla na jedno téma byl vypuštěn (a žádný jiný jej nenahrazoval), do čela knihy byl přidán Pozdrav Tasova (ve výboru uváděno opakovaně chybně jako Pozdrav z Tasova) a původně vstupní Rodný kraj byl přesunut na závěr svazku, zařazen byl reklamovaný úsek z Miriam (Miluji topol…), pasáž z Budoucích poutníků a poutnic (Mám jakousi tajnou bolest) byla snad restituována v úplnosti stejně jako Kolokvia z Česna, výbor básní byl vypuštěn atd.

Úryvky z Hradu smrti zůstaly bez mystifikujících poznámek (což editoři ve stručné ediční poznámce vysvětlili) a Pohřební obyčeje našich dědů, kterým Dvořák v dopise věnuje ještě poznámku pod čarou, jsou zřejmě nedorozuměním, resp. bez znalosti lektorovaného rukopisu Rodného kraje nelze věc rozsoudit. Takto nadepsaná pasáž z Tepny (ve vyd. 1926 na s. 20–22) přešla do druhého a třetího vydání Mohyly (1941, s. 168–170, 1948, s. 195–197), a přestože Dvořák píše o „nevhodné typografické úpravě vyšehradského vydání, která ty pohřební obyčeje neodděluje zřetelně od ostatního“, v obou vydáních to zřetelně odděleno je. Dvořák sám přitom o tomto úseku píše v souvislosti se „jmény tasovských krav, psů, tratí atd.“, které však nejsou součástí Pohřebních obyčejů našich dědů, nýbrž jde o vstupní partie Tepny (1926, s. 7–17, Mohyla 1941, s. 157–168, 1948, s. 183–194). Ve vydaném Rodném kraji Pohřební obyčeje našich dědů nefigurují, zatímco úvodní část Tepny na s. 120–128 ano.

Co se stalo na začátku, přihodilo se i na konci. Vydání Rodného kraje prošlo během jarních měsíců roku 1968 bez větší pozornosti veřejnosti. Jedinou recenzi přesahující žánr anotace napsal pro listopadové číslo tehdy čerstvě obnoveného měsíčníku Tvář Zbyněk Hejda a k faktu výboru se postavil podobně skepticky jako Jiří Brabec v lektorském posudku o dva roky dříve. Miloš Dvořák na Hejdovu recenzi reagoval v březnové Tváři 1969 v podobném duktu jako v dopisu z listopadu 1966…

Michael Špirit

*

Jakub Deml: Rodný kraj

Nechávám zcela stranou, zda a proč má dnes Československý spisovatel vydávat Demlovo dílo, protože všechny otázky se mi vlastně redukují na jedinou: v jaké podobě se má Demlova tvorba dnešnímu čtenáři představit? Nepochybuji o tom, že Demlovo dílo si zasluhuje a) reprezentativního souboru – a není-li dosud možno k této edici přistoupit, pak b) je potřeba vydat několik knih, zpřístupnit jeho odkaz řadou reedic (Moji přátelé vycházejí letos, aktuálnější je však vydání Mého očistce, který shrnuje Hrad smrti i Tanec smrti a řadu kongeniálních próz, Česna, Mohyly, ale i Pro budoucí poutníky a poutnice, Rosničky, Zapomenutého světla atp., nemluvě již o verších, u nichž by skutečně stačil výbor). Předložený návrh výboru představuje ovšem jiný typ edice. Dovedu si sice představit, kolik překážek museli editoři i redakce odstranit, ale nemohu zamlčet své výhrady k celkové koncepci svazku, která mne tím víc překvapuje, že pořadatelé jsou nespornými znalci Demlova díla.

Svazek je jakousi čítankou, v níž je od každého něco, vytrženo ze souvislostí, z celků autorem vytvořených, v nichž jednotlivé motivy i relativně samostatné práce spolu úzce korespondují. Námitka, argumentující náhodností, s níž Deml „skládal“ jednotlivé knihy, by se mohla zdát oprávněná u typu svazku, jako je Pro budoucí poutníky a poutnice, ale naprosto nemůže platit u publikací, jako je Hrad smrti, Tanec smrti atp.

Nedůvěra ve výbory je obyčejně editory rozptylována tím, že výběrem určité části díla interpretují vlastně autorův odkaz, tj. edice je výkladem díla (tak je tomu například u výborů básní). Daleko horší je však postup „objektivistický“, činící si nárok na postižení „nejzávažnější“ části odkazu, a postup tematický, kdy se k jistému tématu shrnují jednotlivé, v celkovém díle rozptýlené práce. Editoři chtěli vytvořit výbor – snad je to také dáno dosavadním stavem vydávání Demlova díla –, jehož osou má být „rodný kraj“ (viz i podtitul Průřez díla na jedno téma), ale který má zároveň shrnout práce, o jejichž aktuálnosti autoři nepochybují. Odtud však plynou námitky: kritéria výběru jsou velmi nejistá, labilní. Tak se do knihy nedostal Pozdrav Tasova, z Miriam partie vyloženě tematicky korespondující s titulem (například známá část ze str. 53) atd. atd., ale jsou zde zařazeny nejznámější verše, s rozpaky i kusy Mých přátel atp.

Nechci ovšem opravovat výbor, tj. připomínat editorům, co by měli vynechat a co zařadit. Zaráží jen celkový přístup a pak – konkrétní zacházení s textem. Jestliže praxi editorů – tj. rozbít svazek, jemuž definitivní podobu vtiskl autor – lze omluvit tím, že kniha je vlastně antologií, nelze nikoho oprávnit k tomu, aby z těchto vyňatých, relativních celků ještě osekával, tj. škrtal a – mrzačil. Tak v pasáži z knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (první věta však není titul, ale odstavec!) je uříznut konec, kde je básnicky vrcholná část; z Hradu smrti jsou vypuštěny „poznámky“, které jsou integrální součástí textu; z Pohřebních obyčejů našich dědů (název této části, z které editoři vybírají, není nikde, ani v ediční poznámce připomenut) jsou nejen – dosti náhodně – vyrvány jednotlivé partie, ale docela jsou škrtány jednotlivé věty!!; „výbor“ z kapitoly Česna – Kolokvia – je vrcholem: zde je uveden konec souvislého textu, ale partie, k níž se váže, jsou škrtnuty (bába mezi kališníky??), proč jsou však tištěny jen čtyři – nesrozumitelné řádky –, když jsou jiné odstavce vynechány, je prostě nepochopitelné; z první části Z mého okovu je vyňat pouze prostředek – to snad je dostatek příkladů značné svévole editorů. Jen na okraj poznamenávám, že „bibliografické poznámky“ jsou velmi nedostatečné a i příprava textu (pokud jsem ji kontroloval) není vždy přesná (například proložená slova v Miriam, rozčlenění v Miriam).

Závěrem shrnu své námitky: koncepce výboru není příliš promyšlená (téma?), výběr nahodilý, zacházení s textem v některých místech prostě nepřípustné. Považuji knihu za nepříliš šťastný začátek nových edic díla Jakuba Demla.

Jiří Brabec

*

Vážený pane doktore,

pan redaktor Smetana dal nám nahlédnout do Vašeho posudku o výboru z díla Demlova, který jsem připravil ve spolupráci s Bedřichem Fučíkem.

Řeknu hned předem, že Váš posudek se mi zdá poněkud příkrý, nicméně doufám, že se můžeme dorozumět, poněvadž mnoho věcí, které našemu výboru vytýkáte, vzniklo z neznalosti situace a z nedorozumění. Vydání takového výboru je jistě věcí závažnou, při níž bychom si měli všechno ujasnit, proto prosím o trochu trpělivé pozornosti a zároveň za prominutí, bude-li můj rozklad trochu delší.

Vmyslete se poněkud do rozpoložení člověka, který žebrá o to, aby z tohoto velkého básníka alespoň něco bylo vydáno, a nemá tušení o tom, že by někde existovala ochota vydávat aspoň ta nejvýznamnější díla jedno za druhým, jak to navrhujete Vy. Pochopíte snad, že tento člověk se uskrovňuje pokud možno nejvíce, netroufá si zařadit to neb ono, aby toho nebylo moc, vypouští odstavce atd. Zkrátka chtěli jsme toho při nejmenším rozsahu do výboru co nejvíc umístit. Proto každou možnost rozšířit výbor vítáme.

Nyní chci uvésti konkrétně k jednotlivým bodům Vašeho posudku své poznámky.

Píšete, že svazek je jakousi čítankou, v níž je od každého něco, vytrženo ze souvislostí atd. Chci Vás ujistit, že výbor nechce být pouhou čítankou. Dáte mi jistě za pravdu, když řeknu, že dílo Demlovo je propastným dramatem, jakých je málo v naší poezii. Výbor je pořádán tak, aby toto drama mělo v něm svůj ostrý reliéf. Jeho základem je proto Můj očistec. Rodný kraj byl postaven do čela asi jako předehra k operní skladbě. Kdo zná důvěrně Demlovo dílo, vidí, že v úryvku Mám tajnou bolest je jakési předznamenání celého budoucího Demla, a doufám, že to pozná i čtenář výboru. Úryvek byl zkrácen proto, že jeden z lektorů v něm cítil příliš homiletický tón, a tak jsme tu „homiletičtější“ část vypustili, ale budeme jen rádi, když tam bude tato ukázka celá.

Ukázky z Prvních světel jsou voleny tak, aby směřovaly k jádru Demlova básnického dramatu, které je ve své podstatě dramatem básnického slova, tj. dramatem člověka, který žije výlučně v slovu a slovem. Toto drama má své nejsilnější vypětí v Hradu a Tanci smrti. Výbor je pořádán tak, aby byla znát přímá souvislost této části Demlova díla s Prvními světly, která jsou jednou z nejdůležitějších knih Demlových, východiskem jeho tvorby. Na tuto souvislost jsem ukázal už ve své studii o Demlově díle v Listech pro umění a kritiku (1936) a Deml mně to tehdy plně schválil. Tanec smrti kromě krátké prózy (Člověk v rouše fialovém) je do výboru pojat celý.

Jinak jsme si počínali při Hradu smrti, z něhož jsme vybrali tři úryvky. Nikdo snad nepopře, že tato tři místa jsou nejsilnějšími místy z celé skladby. Učinili jsme tak proto, že Hrad smrti ve svém celku je méně přístupný širším vrstvám i čtenářů inteligentních. F. X. Šalda ve svém referátu v Čes. kultuře doznal, že mu v Hradu smrti mnohé zůstává temným, a ani Otokar Březina jej po prvním přečtení v rukopise hned nepochopil. Deml mi říkal, že mu tehdy naznačil, jestli se snad trochu víc nenapil. Pochopil jej později a na jeho radu dal Deml Hradu smrti teprve později mystifikovanou formu nalezeného rukopisu s vydavatelskými poznámkami. Tak mi to aspoň řekl sám Jakub Deml a my jsme se uchýlili k této původní formě Hradu, abychom jeho jádro učinili přístupnějším. Myslím, že tyto úryvky mají největší význam pro objasnění nedílného komplexu života a smrti, který u Demla právě v tomto údobí jeho tvorby dozrál a který provází jako spodní tón celé jeho dílo.

To by se snad dalo ještě vysvětlit v poznámkách.

Deml sám používá částí staršího svého díla k tomu, že je v novém díle vřaďuje do nového kontextu. Takovým způsobem vzal např. z Prvních světel prózu Práce a zařadil ji jako XVI. kapitolu do knihy Hlas mluví k Slovu. Podobně do kap. XVIII včleňuje z Prvních světel prózu Přímka a vypouští z ní také odstavce, a ještě jiná místa Prvních světel jsou včleněna do Hlasu (Sen jeden svítí…). Kap. XXII této knihy opět posloužila jako introitus k Mému svědectví. A něco podobného jsme udělali i my, když jsme ta tři místa včlenili do kontextu, který může nésti název Básnické drama Jakuba Demla, a jsem si jist tím, že Deml by nám to nezazlil. A mohu dodat: nic by nebylo pro nás snadnější nežli dát do výboru celý Hrad smrti, ale když si představím, že ani takoví duchové jako F. X. Šalda a Otokar Březina jej dobře nechápali, tak to snad není takové provinění, máme-li jistý ohled na čtenáře. Ze stanoviska přísně vědeckého by to nebylo oprávněno, ale nám tu jde o účinnost básnického díla, a účinnost těchto tří úryvků byla právě prověřena na večeru Jakuba Demla ve Viole.

Hrad smrti pokládám za vrcholné dílo Demlovo (za něj hned řadím Cizince z Tance smrti) a zasloužil by si jistě zvláštního vydání s průvodní studií a bohatými vysvětlujícími komentáři, asi jako se dnes vydává Dante.

Naše kritéria výběru nebyla labilní, nýbrž záměrná a uvážená. Z Mých přátel byly vybrány věci, v nichž je nějaký epickodramatický prvek, aby zapadly mezi ostatní ukázky výboru. Výjimku tvoří Čekanka, která má svůj vztah k prvnímu úryvku z Hradu. Vražda byla včleněna mezi prózy Tance smrti, protože svým charakterem jim odpovídá, i když byla napsána o 15 let později a jazykovou strukturou se odlišuje. Na poslední prózu Tance (Metamorfózu) navazuje Miriam, protože v Metamorfóze je Miriam vlastně už vytvořena. A tady bylo potřeba nasadit výšku, tu šílenou přemíru štěstí, poněvadž právě v této přemíře je nejsilněji cítit tragický spodní tón, který je na dně štěstí Demlova. Řekl bych, že každé štěstí je zároveň jeho neštěstím (s výjimkou Pavly Kytlicové, která to věděla, a proto se o něho bála) a tento tragický rys jeho štěstí se prodlužuje a zesiluje až do Juga a ještě za ně. Předznamenání tohoto tragického štěstí-neštěstí vidím v próze Propast mého rodiště, která je záměrně umístěna před Metamorfózu (tedy před Miriam), kam patří i časově, i když je ponejprv publikována v r. 1929. Poněkud jinak modulovaným echem Propasti mého rodiště i Miriam je Štědrý den z Česna.

Vámi uváděný úryvek z Miriam na str. 53 přicházel rovněž v úvahu, já o něm dobře vím, ale ten v tasovské krajině jen začíná, jinak je téměř celý rytmován krajinou jinošovskou, která má úplně jiný ráz než tasovská, třebaže Jinošov je jen 10 km od Tasova. Tasov je žulová vyvřelina, Jinošov je rulový. Vnitřní rytmus krajiny tasovské mají v Miriam jiná místa, např. na str. 27–31. I tento oddíl přicházel v úvahu (začíná na str. 24), ale začátek a konec mi připadal poněkud preciózní. Má-li se však výbor rozšířit, mohou tam být na Vaše přání oba tyto úryvky.

Myslím, že Propast mého rodiště nám ukazuje, jak těsně je spjato Demlovo drama s jeho rodným krajem: má to své kořeny hluboko pod zemí a nepokládali jsme za nutné vnějškově to nějak důsledně demonstrovat. Proto také když jsme uvažovali o volbě mezi Pozdravem Tasova a Rodným krajem, předpokládajíce tehdy menší rozsah výboru, rozhodli jsme se pro Rodný kraj, protože v něm je promítnuto drama Demlovo. V Pozdravu Tasova je sice mé jméno dvakrát uváděno, je tam několik historických zajímavostí o Tasově, jsou tam krásná, básnicky hodnotná místa, ale jsou to spíše pohledy Otokara Březiny na Tasov. Rádi ovšem přivítáme možnost rozšíření výboru a Pozdrav Tasova zařadíme. V tom případě navrhuji dát Pozdrav na začátek a Rodný kraj na konec.

Úryvek Předkové z Mohyly je zařazen především pro jazyk Demlovy sestry Marie, který je ryzí tasovštinou, pro její svérázné povahové rysy a pro obraz Demlova dědečka a otce. Snad se Vám mohou zdát nahodilé úryvky z Tepny, jména tasovských krav, psů, tratí atd.[1] Ani tato věc není nahodilá: tvoří protiklad k vidění Pohřbu v Hradu smrti a dává patřičné rozpětí Demlovu dramatu. Všechny tyto formy života jsou odsouzeny k zániku, který vidí v tomto Pohřbu, a Deml je chce zachraňovat a zachraňuje svým slovem. Když jsem mu občas líčil různé charakteristické projevy života a vyprávěl skazky ze své rodné vsi (6 km od Tasova), říkal mi pokaždé: pište to, pište to, protože to nebude! Dnes už jsou pole jinak rozčleněna než tenkrát a staří lidé v mé rodné vsi, kteří ve svém mládí mluvili v podstatě také „tasovštinou“, mluví už téměř spisovným jazykem. Volnější vztah mezi jednotlivými ukázkami je ve výboru z Česna, ale to je dáno celým charakterem této knihy, kde se Deml rozlévá do šířky a promítá sebe do nejrůznějších podob a situací. Za poslední ukázku z Česna (Za našimi větami) je záměrně zařaděna ukázka Z mého okovu, protože ty poznámky na okraji, namnoze humorné, přímo ilustrují Demlovo vidění života a jeho interpretaci. A v tom „utrpení hlubin“ se opět svým způsobem odráží drama Demlovo. Takhle to mohl vidět jen básník Hradu a Tance smrti.

Kapitola X, vzatá z prostředku knihy Hlas mluví k Slovu, je ve výboru proto, aby tam byl také obraz Demlovy matky, když ve vyprávění sestry Marie je obraz Demlova otce a dědečka. Ve vyšehradském vydání Mohyly spojuje sám Deml rodný kraj se svým rodem. Před Hlasem jsou dva úryvky ze Zapomenutého slova světla a báseň Ještě ten koník jako lidský výkřik Demlův před závěrem. A závěrečné kapitoly Hlasu se mi zdají nejvhodnějším závěrem Demlova dramatu. Myslím, že nejlépe odpovídají Demlovu odchodu z tohoto světa, jehož jsem byl svědkem v třebíčské nemocnici: ta úžasná lehkost a štěstí, pocit štěstí nad propastí veškeré této existence. Ale může za nimi být ještě Rodný kraj, zejména závěrečný odstavec Rodného kraje se hodí.

Ani Demlovy verše nejsou zařazovány nahodile, ale bylo by to moc dlouhé, kdybych měl každou jednotlivou věc zvlášť zdůvodňovat. Sám jsem před půldruhým rokem sestavil výbor z veršů Demlových s průvodní studií a již v červnu jsem navrhl panu redaktoru Smetanovi, že by verše mohly být z výboru vypuštěny. Pan Smetana mi tehdy odpověděl, abych je tam ponechal, ale bylo to zase jen proto, že nakladatelství tehdy nepočítalo s možností vydat další svazky z Demlova díla v dohledné době. Verše tedy mohou být vypuštěny.

Rozepsal jsem se obšírněji jen proto, abych ukázal, že náš výbor není nahodilým souhrnem ukázek, nýbrž dílem promýšleným. Je pravda, že neodpovídá úplně podtitulu (Průřez dílem na jedno téma). Místo toho navrhuji podtitul Drama básníka a tím by snad byly vystiženy oba vedoucí motivy výboru, které u Demla úzce souvisí. Jinak jsem si vědom toho, že každý výbor má své nedostatky, vždycky může někdo přijít a říci, že by tam mělo být ještě to a to, případně nemělo být to neb ono, a to zejména u díla, které je tak mnohotvárné jako Demlovo. Chybí v něm např. ukázka z knihy o Jeneweinovi, která je významným a snad nejkomponovanějším dílem Demlovým, ale dnešní výtvarná generace má jiná kritéria (nepokládám je za věčná) a tato část jeho díla by se nemusela setkat s pochopením. Snažili jsme se vybrat to, co je dnešnímu čtenáři blízké a v čem Deml může prospět mladší generaci hledajících básníků. Je samozřejmé, že tento výbor pokládáme za něco prozatímního. Má dát čtenáři, jenž toto dílo dosud nezná, první představu, pokud možno vyváženou. „Proč jste přišli?“ ptal se Vlad. Justl mladých lidí, kteří navštívili Demlův večer ve Viole. „Abychom viděli, kdo to je,“ odpovídali mu. A to se snažíme říci svým výborem.

Děkuji za upozornění na některá opomenutí při revizi oklepu ukázek z Miriam, z nichž by mohly vzniknout chyby v typografické úpravě. Rozčlenění v odstavce, zdá se mi, zůstalo neporušeno. Snad by se na to přišlo též při korektuře.

Orientace v krajině Demlova díla není snadná. Nezazlívám nikomu, kdo trochu zabloudí, a jsem vděčný každému, kdo mě upozorní na omyly mé. Děkuji Vám za Váš v zásadě kladný vztah k Demlovu básnickému dílu i za Vaše připomínky a doufám, že mi nezazlíte některé mé námitky uvedené na obranu celkové koncepce našeho výboru. Vidíte, že jsme se snažili vyhovět Vašim návrhům a jsem ochoten kdykoli odpovědět na Vaše dotazy.

S přátelským pozdravem

Miloš Dvořák        21. 11. 1966.

Adresa: Třebíč, Eliščina ul. 34.

[1] Vytýkáte nám, že název Pohřební obyčeje dědů, k nimž domněle tyto úryvky patří, není uveden ani v bibliografii. Naše úryvky nemají však nic společného s pohřebními obyčeji a tato domněnka mohla vzniknout jen z nevhodné typografické úpravy vyšehradského vydání, která ty pohřební obyčeje neodděluje zřetelně od ostatního.

*

Poznámka: Oba dokumenty přetiskujeme se svolením Jiřího Brabce, který nám kopii svého posudku a originál jemu adresovaného dopisu Miloše Dvořáka laskavě poskytl ke zveřejnění. Tímto prosíme držitele autorských práv Miloše Dvořáka, jež se nám nepodařilo kontaktovat, aby se obrátili na redaktory Kanonu.