Výročí bývají celebrována různě. Letos, kdy si připomínáme sto padesát let od narození Stanislava Kostky Neumanna, jsme již v této tribuně měli možnost komentovat aktivity pražského Památníku národního písemnictví, který tomuto autorovi věnoval část své expozice a vydal k ní doprovodnou publikaci (o ní zde). Nakladatelství dybbuk zvolilo tradičnější cestu a bez fanfár tradičně provázejících publikace vydávané k oslavovaným datům vydalo ve své kapesní edici Opium poezie (jako její 36. svazek) výbor z Neumannových veršů nazvaný Vstříc zlaté ropuše doby. Osobou odpovědnou za edici jako celek (výběr, doslov, vysvětlivky a ediční poznámka) je Jakub Šofar.

Než se dotkneme meritu věci, řekněme pár slov o knize z jiných než úzce edičních perspektiv. Je nutno předeslat, že výbor z textů S. K. Neumanna vyšel naposledy – když pomineme texty v publikaci z PNP a antologii sestavenou Karlem Sýsem (Prospektrum 2004), která měla „rehabilitační“ charakter v sýsovském, tedy popřevratově zhrzeném slova smyslu – v roce 1988, kdy Jiří Brabec uspořádal a kryt jmény kolegů vydal obsáhlý dvousvazkový výbor Konfese a konfrontace (Čs. spisovatel). Zmiňujeme to z toho důvodu, že Jakub Šofar měl volný prostor pro rozhodnutí, jakého Neumanna bude čtenáři prezentovat.

Jeho antologie představuje Neumanna raného, Neumanna – jak se někdy píše – prvního tvůrčího období, tj. takového, jak je znám ze sbírek počínaje debutem Nemesis, bonorum custos… a konče sbírkou z roku 1903 Sen o zástupu zoufajících a jiné básně. Editor nevymýšlel žádnou složitou strategii, knihu nekomponoval podle tematické příbuznosti básní apod., nýbrž texty ze sbírek vybral a nechal jejich původní pořadí (výjimkou je Meditace, ale ta je mimo pořadí asi omylem). Výbor uzavřel čtyřmi básněmi do sbírek nepojatými (pozor: b. Kaktusový květen je samozřejmě správně Kaktusový květ).

V doslovu, laděném místy osobně (například píše, že chodil do knihovny; anebo popisuje své dojmy z četby Ginsberga v sedmdesátých letech a staví je vedle zážitku z nedávné četby Satanovy slávy mezi námi), se Šofar pokusil vyrovnat s mnohovrstevnatostí Neumannova básnického díla (i osobnosti!), přičemž se uchýlil k zploštěním, která měla za důsledek např. pominutí významných etap básníkova vývoje (klíčová spojnice mezi erotickými básněmi z devadesátých let vede ke sbírkám z přelomu 20. a 30. let, soustředěným v roce 1933 v souboru Láska – při popisu etap Neumannova vývoje se o této důležité periodě nezmiňuje).

Hodná našeho pozoru je ovšem speciálnější rovina ediční přípravy Šofarem vybraných a do svazečku zařazených textů, a to sice otázka výchozích znění. Ocitujme de facto in extenso odstavec, který tuto rovinu pojednává, z ediční poznámky, v jejímž úvodu se básně vypočítávají dle své příslušnosti k jednotlivým sbírkám (a pak následují čtyři řádečky informující o přizpůsobení pravopisu dnešní kodifikaci): „Při přípravě tohoto výběru jsme vycházeli z původních Neumannových knih, ovšem ve variantách z prvního svazku kritického vydání Spisů Stanislava K. Neumanna Básně I. (Praha: Státní nakladatelství krásné literatury [a umění], 1962) /…/ Kvůli nejednotnosti grafické podoby jednotlivých básní v těchto dvou zdrojích jsem [sic] se rozhodli [sic] pro jednotnou ‚klasickou‘ podobu, kterou použila Městská knihovna v Praze pro pět svazků Neumannovy poezie z edice Klasická česká poezie (1918) [sic –  spr. 2018], které jsou k dispozici v elektronické podobě“ (s. 112).

Zkusme se orientovat, i když je už nyní zjevné, že navzdory rozsvíceným mlhovkám to v této argumentační inverzi půjde obtížně:

Editor chce asi říci, že se seznámil s podobou prvních vydání (a snad i s dalšími osudy inkriminovaných básní, které autor později vřazoval do jím komponovaných celků, jako byly zejména Kniha mládí a vzdoru či Kniha erotiky), ale že text, který čtenáři předkládá ve svém výboru, je převzat ze znění, k němuž došel editor souboru z roku 1962, tedy A. M. Píša. Toto rozhodnutí by mělo logiku – po Píšovi nikdo další kriticky s texty S. K. Neumanna nepracoval, znění ve Spisech lze vnímat jako autoritativní, Píša vyřešil řadu velmi problematických okolností provázejících genezi sbírek z přelomu století (konfiskace, zvýšená chybovost vydání atd.) a text básní v rámci možností ustavil na dodnes nepřekonané úrovni. Píša ovšem – a toho si je Šofar vědom – respektoval kompozici jednotlivých sbírek, jednotlivá jejich čísla ovšem přinesl ve znění, které vyplynulo z uplatnění pravidla tzv. poslední ruky. Editorovi výboru se do následování tohoto řešení nechtělo, šlo mu zjevně zejména o autenticitu. Situaci nám však Šofar zkomplikoval v další části (za výpustkou): není moc jisté, co vše zahrnuje do „grafické podoby“ básní, natož abychom si představili, co se myslí nějakou podobou „klasickou“ (mluví se zde o sazbě na levý prapor, o odsazeních?), která navíc byla užita v digitálním prostředí.

Z letmého srovnání lze usoudit, že editor, navzdory argumentaci v ediční poznámce, postupoval přímočaře: převzal text z Městské knihovny, a bylo! Rozhodně neplatí jeho tvrzení, že užil – jak on píše – variant ze Spisů SKN. Edice z Městské knihovny z roku 2018 vychází z prvních vydání, příprava textu v této edici má značné limity, a samozřejmě obsahuje řadu problémů. Ty ve své edici řešil, jak jsme zmínili, právě Píša. Rejstřík chyb Šofar navíc rozšířil: jde o marginálie typu chybějící tečky v posledních verších básní např. na s. 39 či 43, ale i závažnější opomenutí typu nekompletního mezititulku v básni Sexus, který zní Tragédie Ženy (u Šofara Tragédie) apod. Hlavním nedostatkem tak je, že editor i přes svá zdůvodnění v ediční poznámce nevyužil potenciál Píšovy edice a přinesl znění textu básní, které je leckdy defektní (srov. zmatečnou interpunkci v mottu na s. 45 nebo koncové měkké -i- v préteritu – „majáky viděly“ /s. 42/).

Exkurs nelze zakončit jinak než konstatováním, že Šofarova edice je učebnicovým příkladem stavu, na který redaktoři Kanonu upozorňovali v minulosti opakovaně a z něhož plyne, že podoba textu, volně distribuovaná Městskou knihovnou v Praze, představuje značné lákadlo pro slabě se orientující editory a nesystematicky pracující redakce nakladatelství, z jejichž dílen budou vycházet pošramocené svazky, jakým je i tento z Opia poezie. Bit je čtenář – bity jsou vydávané texty.