V letošním roce vyšla vůbec poprvé autobiografická novela Pavla Fischla nesoucí název Jen čtyři měsíce (Praha: Argo – Ústav pro studium totalitních režimů). O její vydání se sedmnáct let po otcově smrti zasadili autorův syn Michael Dagan a Michaela Rozov (autorka doslovu). První jmenovaný nalezl v otcově archivu v Izraeli, kde po válce Pavel Fischl alias Gabriel Dagan žil, deníky z Terezína i rukopis právě vydaného beletristického zpracování dalších otcových zážitků z doby holocaustu. Michael Dagan publikovaný text dále opatřil předmluvou, v níž mimo jiné zdůrazňuje intimní rovinu jeho vztahu k novele, která mu umožňuje blíže poznat osobnost zesnulého otce, dotkl se zde také vlastní snahy o vyrovnání s tématem šoa.

Novela popisuje úsek autorova života v koncentračním táboře i způsob, jakým nakonec přežil a vrátil se zpět do vlasti. Text prózy byl psán česky roku 1946, jen přibližně dva roky po událostech, které autor v táboře Auschwitz-Birkenau prožil. V důsledku tohoto krátkého časového odstupu podává bezprostřední svědectví o životě za branami tábora a jemu přidružené továrny. Psaní mohlo být autorovi i určitým prostředkem autoterapie a způsobem, jak se se svou traumatickou minulostí vyrovnat po svém. V textu je totiž několikrát tematizováno, že o své situaci autor není schopen mluvit se svými blízkými. Tuto skutečnost potvrdil ve svých vzpomínkách na autora i jeho starší bratr Viktor Fischl, totéž zmiňuje jeho syn Michael v předmluvě.

Prostředky, jež autor pro popis svých válečných zkušeností volil, jsou stroze dokumentární. Je znát, že autorovým záměrem byla zde hlavně přímá výpověď o událostech tak, jak se staly a jak si je nejlépe sám pamatoval. S dokumentárním popisem každodennosti v táboře kontrastují reflexivní pasáže, kdy hlavní postava s bolestnou nostalgií a touhou vzpomíná na svůj život před transportem, který se od života za ostnatým drátem tolik lišil. Tyto úseky jsou psány jakoby s klidem, pietou, jsou plné atmosféry určitého zasnění, kdy vypravěč sám sebe staví před úvahu, co ho vůbec ještě činí člověkem. Možná i proto je zde specifickým způsobem odkazováno jak na tábor, kterému vypravěč přezdívá „peklo“, tak na kruté dozorce, kterým říká „uniformy“ nebo „krotitelé“. Toto pojmenování může tvořit určitou distanci mezi autorem a jeho minulostí. Líčení pocitu beznaděje však mnohdy Fischl ozvláštňuje lehkým humorem.

Chvíle, ve kterých vypravěč popisuje vyostřené situace, jsou naopak zdůrazněny rychlostí, úsečností vět a dojmem určitého odsekávání informací s častým elementem repetice, která zvyšuje napětí a vyvolává ve čtenáři silné emoce. Návratnými motivy jsou rodina a vzpomínky na lidi, kteří žijí někde daleko za ostnatými dráty. Pevnou součást vyprávění tvoří také časté vzpomínky na sourozence, dětství a domov. V nejhorších chvílích fyzického utrpení vedle Pavla stojí vidina jeho matky, která k němu promlouvá. Měkkost a něha, která je motivem matky evokována, je tvrdě stavěna do kontrastu s bolestí, kterou hlavní postavě způsobují „uniformy“.

Centrálním tématem celé novely je však přátelství. Fischl tak mohl vyjádřit vděčnost, kterou cítil vůči komunitě, kterou byli schopni s jeho spoluvězni vybudovat v tak krutém prostředí. Je patrné, že autor chtěl bez patosu ukázat, jak důležití pro jeho přežití byli přátelé, které získal. Veškeré zážitky autorových spoluvězňů jsou popsány se značnou dávkou empatie, ač se vypravěč sám nachází ve stejné situaci, jako všichni ostatní vězni.

Deníky, vzpomínky a beletristické práce založené na autopsii by se nikdy neměly přestat dostávat do povědomí čtenářů. Příběhy obětí mají být vyprávěny, čteny, předávány a uchovány v paměti mj. jako varování před extremismem. Je však otázka, zda se běžnému čtenáři právě toto výjimečně důležité dílo na dnešním knižním trhu neztratí v záplavě historických fikcí (často podprůměrné úrovně) jen jako další z mnoha knih, které tematizují období druhé světové války a holocaustu. Toto téma však jistě nelze považovat za vyčerpané. I proto je třeba zdůrazňovat výjimečnost tohoto textu a jeho autora a nenechat je vymizet z kolektivní paměti.

Závěrem připojme drobnou výtku. Vydavatelé bohužel rezignovali na vypracování ediční zprávy, tudíž si představu, jak právě vydávaný původní rukopisný materiál vypadá, může čtenář udělat jen z útržků ve zmíněných doprovodných textech. Současně není vůbec formulováno, podle jakých edičních pravidel byl Fischlův text pro toto své první vydání připraven. Tato skutečnost je překvapivá již vzhledem k tomu, že na vydání knihy se podílela badatelská instituce.