Bylo zřejmě otázkou času, kdy se o to někdo pokusí. Po knize Bytová revolta: jak ženy dělaly disent (eds. Marcela Linková, Naďa Straková, Praha, Academia 2017) přišly na řadu i ženy v undergroundu. Stalo se tak knihou Žena – kůže – tíseň – zlost: k postavení a tvorbě žen v undergroundu: antologie ženské undergroundové poezie, kterou k vydání připravili Kristina Klímová a Radek Touš (Praha, Malvern 2025).

Druhý jmenovaný upozorňuje v předmluvě na pověstné „bílé místo“. Upřesňuje, kdo se do jejich rámce vešel (publikační či životní přináležitost autorek k undergroundu), a kdo naopak ve výboru chybí, protože buď zvolená kritéria nesplňoval, nebo nebyl zařazen z jiných důvodů. Dozvídáme se, že Inka Machulková a Vladimíra Čerepková měly blízko k undergroundové poetice, ale nesdílely „stejné úzce vymezené společensko-kulturní prostředí“, zatímco Dáša Vokatá a Ivanka Lefeuvre sice emigrovaly, ale prostorovou vzdálenost překonat dokázaly. Dílo Jany Krejcarové, Marie Benetkové a Jany Převratské se do antologie nedostalo, neboť dědicové neposkytli editorům práva. Nad celkem antologie pochybovali i sami pořadatelé. Přiznávají, že se zde „nacházejí díla více či méně kvalitní“.

A tak se lze vrátit k přední klopě, kde je citována báseň Naděždy Plíškové Dopis J. M. Je zde uvedeno, že báseň byla přetištěna ve facebookové skupině Poezie pro každý den a že bude součástí pojednávané publikace. Místo relevantních informací se přetiskují tři komentáře z facebookové diskuse: „a ti lidi se pod to podepíšou“; „Byla by ta báseň vůbec něčím pozoruhodná, kdyby se v ní šestkrát nevyskytovalo sprosté slovo? Velmi pochybuji“; „To je velmi slabá báseň. Vlastně to ani není báseň“. Buď to lze chápat jako rafinovanou narážku na ony „méně kvalitní“ básně, nebo to má být posměšek vůči facebookovým komentátorům, kteří jsou na klopě vyvedeni jakožto anonymizovaní uživatelé, ale jinak pochopitelně dohledatelní. Jestli to nějakou relevanci skutečně má, netřeba rozvádět.

Na vlastní ukázky navazují ediční poznámky, různočtení a vysvětlivky. Pozastavit se lze u bibliografie, kde editoři operují s krásným slovem produkce (knižní produkce, produkce v periodikách, produkce ve sbornících, almanaších a katalozích) a kde před chronologií upřednostnili princip řazení podle nosiče. Vedlo to k tomu, že přetisky totožných textů jsou řazeny samostatně. Například v případě Marie Benetkové čteme v rámci „produkce v periodikách“ tři záznamy pod názvy Charlie, potažmo Groteskní svět či Charlieho groteskní svět (Informace o Chartě 77, 1980, č. 11; Svědectví 1980, č. 62; Jen pro blázny, 1981, č. 1). Ve skutečnosti jde o jeden a týž článek a jeho přetisky (samostatné záznamy má tento článek Benetkové i v oddílu produkce ve sbornících, almanaších a katalozích, viz Kulturní kamikadze, eds. Jan Šulc – Jaroslav Riedl, 2021). Nešikovnost této volby se vyjevuje v prostých počtech – zatímco se to v tomto rozdělení a podání jeví tak, že existuje 22 příspěvků Benetkové, jde ve skutečnosti pouze o sedm textů, sice jeden román, dvě prózy, jeden záznam soudního přelíčení, jeden článek věnovaný Charliemu Soukupovi, jeden Ivanu M. Jirousovi a jednu ukázku beletrie v samizdatovém sborníku.

Celou antologii uzavírá obsáhlý doslov (Kristina Klímová). Vše uvozuje rekapitulace, kde ženy působily a v jakých rolích: 1. zprostředkovatelky a inspirátorky (uvedena je Jana Krejcarová); 2. aktivistky podílející se na vzniku samizdatu (Gabriela Medková sehnala pro autory edice Půlnoc cyklostyl); 3. písařky (uvedena je Petruška Šustrová, Táňa Dohnalová, Zdena Erteltová-Phillipsová, Drahomíra Šinoglová, Olga Havlová, Anna Šabatová, Olga Stankovičová, Anna Lemonová); 4. distributorky (Jiřina Zemanová, Lenka Marečková); 5. autorky ve sbornících (Naděžda Plíšková, Věra Jirousová, Marie Benetková, Jana Převratská, Jiřina Zemanová, Sylva Fischerová); 6. editorky (Beatrice Landovská); 7. přispěvatelky v časopisech (Olga Stankovičová, Naděžda Plíšková, Marie Benetková); 8. účastnice a organizátorky bytových seminářů (Dana Němcová, Kamila Bendová, Zdena Tominová, Jelena Mašínová, Anna Marvanová, Petruška Šustrová) nebo kurzů večerní univerzity (Markéta Hrbková, Jana Hradilková, Beatrice Landovská, Anna Šabatová, Milena Grušová či Petruška Šustrová, Květuše Sgallová, Květoslava Neradová); 9. obyvatelky „baráků“ (Květoslava Princová, Věra Jirousová, Jana Převratská, Dáša Vokatá); 10. členky uměleckých skupin (v takzvané Křižovnické škole byly činné Naděžda Plíšková, Olga Stankovičová, Helena Wilsonová, Věra Jirousová); 11. autorky eventů a takzvaného akčního umění (Zorka Ságlová); 12. aktivistky, členky opozice, spoluzakladatelky VONS (Dana Němcová, Zina Freundová, Lenka Marečková, Anna Šabatová, Petruška Šustrová); 13. exulantky (Dáša Vokatá, Ivanka Lefeuvre). Prostě cherchez la femme – ženy byly u všeho, a pokud snad dříve někdo nějakou opomenul zmínit, nyní už je seznam úplný. (V našem textu přitom nejsou vyjmenovány všechny.)

Tato rozsáhlá enumerace má své opodstatnění – na osmnácti stranách doslovu se totiž složí zástup osob, které s undergroundem a jeho společenstvím můžou mít společného něco, ale také vůbec nic (například Sgallová či Erteltová-Phillipsová). Na samotný exkurs do poetiky jednotlivých autorek už příliš prostoru nezbývá. Tvorbě Marie Benetkové jsou věnovány celé dvě věty, Markétě Hrbkové čtyři. V případě jiných jde o poněkud nahodilé závěry: „Ani při pozorování není lyrický mluvčí básně ‚Čekání na nezvěstné dítě‘ [Michaela Němcová Antalíková] apatický, naopak je na bezvýchodné situaci dívky zaklíněné v plotu zcela účasten, třebaže lze v jeho účastenství spatřovat ironii.“

Závěrem autorka konstatuje, že se „zmapovaly kulturní oblasti, ve kterých byly ženy činné“. Resumuje předchozí pasáže a dospěje k výroku, že lze „nastínit obecné charakteristiky ženské undergroundové básnické produkce“, které se zdají být – překvapení se vskutku nekoná – totožné s mužskou undergroundovou poetikou. Pokud mělo toto pachtění nějaké vyústění, pak pouze to, že žádné odlišné znaky neexistují – respektive by mohly být nalezeny v onom odlišném „ženském pohledu“, pro který se autorka rozhodla namísto takzvaného ženského psaní, ale ten zůstal jen jakožto počáteční nenaplněné metodologické východisko.

Co si počít s takovou publikací – z poezie jednotlivých autorek ukazuje minimum, důležitá jména chybí, reprezentativní ukázku doprovází facebookový „žert“, části knihy jsou vzhledem ke zvolenému oranžovému písmu nečitelné, v závěru autorka stvořila fascinující milieu žen, z nichž některé se v undergroundu čile pohybovaly, jiné s ním nemají nic společného, o poetice autorek je řečeno pomálu. Kniha působí rozpačitě – nejen dle výše popsaného, ale i vzhledem k tomu, jak málo editoři věří materiálu, se kterým se rozhodli pracovat: „I když básnířky, které jsme pro tuto studii vybrali jako ‚průvodkyně‘ po undergroundových zákoutích, nejspíše nebudou patřit k výraznějším literátům své generace, je nesporné, že svou aktivní (nejen literární) činností a tvůrčí iniciativou usilovaly o vytvoření svobodného, pestrého a necenzurovaného prostoru undergroundu.“ Nešlo ani tak o literaturu, ale spíše o ženy a jejich postavení v politické či kulturní opozici. Jenže v takovém případě onen souhrn básní a písňových textů nebyl vůbec třeba.