Na konci roku 2023 uspořádali němečtí germanisté Roland Reuß a Peter Staengle – spolupracující spolu od konce osmdesátých let mj. na náročných edicích Kleistových a Kafkových děl – obsáhlý soubor prací Hartmuta Bindera (nar. 1937) Auf Kafkas Spuren. Göttingenské nakladatelství Wallstein vydalo knihu ve formátu, který v Čechách známe z výpravných učebnic nebo oborových kompendií typu Dějiny nové moderny (zatím nejmladší pokračování z roku 2022 se jmenuje Chór a disonance), resp. ještě o několik centimetrů širším a vyšším.
Čtyřiapadesát studií z let 1967–2020 je v tisícistránkové publikaci vysazeno do dvou sloupců a provázeno desítkami technicky skvostně vyvedených reprodukcí (dobové pohlednice, portréty osobností, fotografie sochařských děl, Kafkovy kresby, faksimile knižních nebo časopiseckých obálek, úředních dokumentů apod.), které funkčně ilustrují ubíhající text. Editoři účelně komprimovali veškerý aparát do soupisu zkratek autoritativních vydání Kafkových děl, do seznamu bibliografických údajů jednotlivých studií, soupisu obrazového doprovodu a jmenného rejstříku. Poznámky pod čarou, jimiž je opatřena většina Binderových studií, tak mohly být zestručněny, a působí proto diskrétněji, než tomu zpravidla u vědeckých prací tohoto formátu bývá.
Binderův význam pro bádání o Kafkovi a o pražské německé literatuře je nezměřitelný, a kromě pedagogického působení (v letech 1973–2000 na univerzitě v Ludwigsburgu), rozsáhlé publicistické, kritické a vydavatelské činnosti jej vymezují desítky knižních publikací. Za nejoriginálnější a nejvlivnější platí disertace na univerzitě v Tübingen (Motiv und Gestaltung bei Franz Kafka, 1966), všestranná a vyčerpávající dvousvazková monografická práce Kafka-Handbuch (1979), u níž slovo „příručka“ znamená spíše sebeironický understatement než přiléhavé označení vědeckého žánru, a obrazová komentovaná biografie Kafkas Welt: Eine Lebenschronik in Bildern (2008).
Vydavatelé v jednostránkovém úvodu představují shromážděné Binderovy texty jako „nepostradatelné“. „Pro komentování a vydávání Kafky nastavují Binderovy práce standard, který bude udávat směr i následujícím generacím zájemců o Kafku. Odpor proti aktuálním módním trendům jim zajistil svěžest přístupu, která je v průběhu let stále zřetelnější.“
Autor a editoři pro toto sumarizující vydání texty znovu přehlédli, kde to bylo nutné aktualizovali literaturu předmětu, a novému stavu poznání přizpůsobili i citáty z Kafky, a to podle historicko-kritického vydání veškerých rukopisů, tisků a strojopisů, vycházejícího od roku 1995 v nakladatelství Stroemfeld právě péčí Reuße a Staengleho, resp. dle kritického vydání dopisů, publikovaného od roku 1999 v nakladatelství S. Fischer v edici Hanse-Gerda Kocha (podle níž byly pořízeny překlady většiny „dopisových“ svazků české edice Díla Franze Kafky).
Obsah je členěn na šest oddílů, v nichž jsou jednotlivé studie uspořádány dle chronologie tématu, která ovšem není dána arbitrárně, ale určují ji jednak náměty jednotlivých Binderových studií, jednak celkové pořádací gesto autora a jeho editorů. Úvodní, nejrozsáhlejší část Osobní věci (Persönliches, s. 9–423), tvoří dvacet textů věnovaných např. podobě Prahy v době Kafkova narození, letním pobytům na Šumavě (nejnovější studie celého souboru), ženám v Kafkově nejbližším okolí (bezmála padesátistránková studie z let 1997–1998 ukazuje mj. nepořádnost komentáře ke kritické edici deníků), pracovnímu režimu v pojišťovně, bydlení v domě U Zlaté štiky nebo Kafkově ne/schopnosti zacházet s penězi.
Druhá část, Na cestách (Unterwegs, s. 427–508), sestává z pěti studií, jejichž obsahem je např. topografie povídky Lovec Gracchus, Kafkův žertovný dopisový dárek z Berlína pro Ottlu, dovolená v roce 1912 v sasko-anhaltském Halberstadtu nebo Kafkův zvláštní vztah k berlínské kavárně spojený s jazykovou hříčkou, srozumitelnou jen zasvěceným. Třetí část, Francie (s. 511–581), přináší čtyři studie tematizující Kafkovy jazykové znalosti, cesty s Maxem Brodem do Paříže, četbu Flauberta a vášnivé zaujetí Napoleonem.
Oddíl věnovaný židovskému živlu (Jüdisches, s. 585–632) tvoří tři práce; dvě z nich patří k autorovým nejstarším kafkianám a zabývají se Kafkovou četbou týdeníku Selbstwehr, resp. spisovatelovým studiem hebrejštiny. Pátá a šestá část, Umění a literatura (Kunst und Literatur, s. 635–791, 11 studií) a O díle (Zum Werk, s. 795–982, 10 studií), ukazují např. Kafkův zájem o filosofii, malířství či sochařství a zabývají se třeba i tím, na jaký materiál Kafka psal (papírnictví F. B. Batovce na rohu Příkopů a Panské!), jak při psaní postupoval (na příkladu prózy Ortel) nebo jaká byla jeho kritéria při komentování a hodnocení dobové literatury.
Obraz, který analytická zastavení Hartmuta Bindera u určitých momentů Kafkova života a u dílčích rysů jeho psaní skládají, je ve své rozměrné mozaikovitosti měňavý, unikavý, a navzdory docelenosti nebo přesvědčivosti závěrů jednotlivých studií jakoby napořád otevřený. Autor disponuje znalectvím kafkovského materiálu do té míry, že vyvolává dojem, jako by bylo absolutní – což je ovšem protimluv a každá Binderova studie v knize obsažená je mj. svědectvím o autorově pokoře před zkoumaným tématem a tajemstvím uměleckého textu.