Někteří autoři umí překvapit zprávou napsanou spíše mimoděk, která zároveň mění náš dosavadní pohled na jejich dílo. To je případ Otakara Auředníčka, jehož narození si v těchto dnech připomínáme (narozen 27. září roku 1868). Co nám o něm říkají tradiční příručky a slovníky:
Výraznou úlohu v české poezii sehrál na přelomu osmdesátých a devadesátých let předminulého století (sbírky Verše, 1889, a Zpívající labutě, 1891), kdy společně s Jaroslavem Kvapilem (Padající hvězdy, 1889, a Růžový keř, 1890) a Jaromírem Boreckým (Rosa mystica, 1892) patřil k první vlně české dekadence (zde upozorněme, že zmíněné básnické sbírky přinese v příštím roce svazek České knižnice edičně připravovaný Robertem Kolárem a Terezou Novákovou). Poté, co Auředníček odpromoval na právnické fakultě (1894), začal pracovat pro ředitelství státních drah a posléze působil jako úředník ministerstva státních drah ve Vídni a v Terstu (zde až do roku 1918). Poté do roku 1927 pracoval jako drážní úředník v Hradci Králové a později se přestěhoval zpět do Prahy, kde zůstal až do své smrti 1. června 1947. Před nástupem do státního úřadu v roce 1895 publikoval vedle zmíněných dvou knih poezie soubory povídek (Malířské novely, Pseudokontesy a jiné novely a Intimní dramata) a překlady z francouzštiny. K psaní, překládání a vydávání knih se vrátil až rokem 1928, kdy vydal hned dva soubory povídek (Královna loutek a Hry lásky) a posléze publikoval povídkové sbírky Veselé chvíle (1929), Karneval (1929) a román Nejdokonalejší milenec (1930). Další román (Bloudící srdce, 1933) vycházel pouze na stránkách deníku Národní politika. Posledním doposud doloženým knižním výstupem Otokara Auředníčka byl překlad románu Alfredo Sergeho Agentura Abrahama Lewise z roku 1935, který lze chápat jako jisté doznívání aktivit mezi lety 1927 až 1933.
Několik dochovaných lístků korespondence, jež jsou adresovány již zmíněnému Jaromíru Boreckému (1869–1951) a které jsou deponovány v Boreckého fondu v pražském Literárním archivu PNP, dokládá, že Auředníček-spisovatel zdaleka neutlumil svou činnost počátkem třicátých let:
„Milý drahý příteli!
Dovoluji si Ti sděliti, že odevzdám román do konce dubna k Tobě do bytu.
Musím ovšem jako autora zase dát Petr Vondrák. Čtenářstvo už dneska chce modernější věci a mně samotného nedávno nudila kniha staršího francouzského mistra, která by se mi byla kdysi velmi líbila.
Mnoho pozdravů a vše nejlepší!
Tvůj
Otakar
25/3 41“
Na základě citované korespondence můžeme doplnit do Auředníčkova CV:
Dosud s autorem neztotožněný Petr Vondrák publikuje ve Večerníku Národních listů v roce 1935 román Mezi dvěma (od 4. března 1935 do 30. dubna 1935). Ve Zvonu, kde byl Borecký od roku 1939 redaktorem, vycházejí na pokračování romány Boj o muže (1937–1938, č. 1 až 22), Flamingo (1939–1940, č. 1 až 16) a Jsem žena starého muže (1941–1942, č. 1 až 10).
Zda se i tyto Auředníčkovy práce někdy dočkají knižního vydání, je ovšem otázkou – pisatele „sytě erotických a dějově vzdutých povídek a románků“ (Literární atlas československý) charakterizovala příznivější dobová kritika „jemnou dušekresbou“ a „křehkou náladovostí“ (V. Brtník ve Venkovu), ta nepříznivá coby autora „bezvýznamné žně povídkové“ (J. V. Novák a Arne Novák), který se blíží „konvenčnímu průměru prozaickému“, přičemž jeho práce jsou „vyvětralé náplně i vyvětralého tvaru“ (J. V. Sedlák v Národních listech).