Média mají svoje vnitřní uzance, ba předpisy, jak se na jejich stránkách a vlnách má mluvit či psát, takže kdo má takové návody rád a i jejich potřebnost uznává, musí aktuální „Stanovisko ČRo k používání genderově neutrálního jazyka“ jenom uvítat. Pokyn je přehledně strukturován, nejprve stručně vyloží, co je posláním Českého rozhlasu, dále obecně formuluje, o jaké jevy se jedná, a následně předepíše, že se tyto prvky jazyka ve vysílání nepoužívají. Stanovisko nevzniklo neuváženě, jeho sepsání předcházela expertní diskuse, ve které zazněly některé argumenty, s nimiž Stanovisko také operuje. Krátce se zde u toho zastavíme.

Nejprve pro přehled popis jevů se zdůvodněním. Kvůli neuzuálnosti se odmítají přechýlené varianty typu „hostka“ i nově vytvořená hromadná podstatná jména typu „zaměstnanstvo“, z důvodu nadměrného rozsahu sdělení a nepřehlednosti se zakazuje zdvojování „posluchači a posluchačky“, kvůli velmi problematické srozumitelnosti se nemají používat prostředky psaného projevu „učitel*ka“. Přitom se vždy respektuje, pokud na něčem z toho trvá respondentka nebo respondent. Jako doplněk připojuje Stanovisko příklad významové nejednoznačnosti: „Němce rozdělují názory na začleňování uprchlíků.“ versus „Němce a Němky rozdělují názory na začleňování uprchlíků a uprchlic.“

Posud vše v odůvodnění asi celkem v pořádku, byť posledně zmiňovaná dvojznačnost působí značně vyšpekulovaně – jako z nějakého češtinářského testu, a pro posluchače, kterého ČRo trápí neustálými reprízami pořadů typu Encyklopedie (probírající stále dokola hesla typu inflace, státní dluh a chodník je když…), je zas trochu nepatřičná argumentace nadměrným rozsahem sdělení, nicméně to základní se skrývá ve východiscích celého opodstatnění Stanoviska ČRo, kde čteme: „Taktéž je třeba zmínit, že tyto jazykové změny nevycházejí ze spontánního vývoje jazyka a reálných komunikačních potřeb, nýbrž z iniciativy různých společenských skupin. Většina nových prvků genderově citlivého jazyka se nevyskytuje v běžné komunikaci, objevuje se ovšem v různých úředních textech, manuálech institucí či v médiích.“

Jazyk je podle autorů Stanoviska tedy jakýsi autonomní organismus mající své vlastní potřeby, aktivity společenských skupin jsou z tohoto pohledu vnější, pro vývoj jazyka nerelevantní a manipulativní. To je dost diskutabilní pojetí, jeho užití zde ale poukazuje, jak demonstruje následující analogie, ještě k něčemu jinému. Když se v devadesátých letech začalo prosazovat užívání výrazů jako např. „lidé s postižením zraku“ místo „postižený“ nebo „nevidomý“, byla za tím evidentně také aktivita „společenských skupin“, samozřejmě i zde se tato citlivější označení neobjevovala plošně v běžné komunikaci, ale prosazovala se právě v úředních textech a v jazyce médií. Tehdy ale také rozhlas tuto roli hrál a hrát chtěl, stejně jako v prosazování jiných jazykových jevů. Teď to ale vypadá, že se autoři Stanoviska s pomocí jakoby lingvistické argumentace o jazykovém vývoji snaží uchýlit do ústraní a zpovzdálí sledovat, jak se to vše v jazyce, společnosti ale možná také třeba na politické scéně vyvine. Tomu se však nejde už ani divit.