Glosa Josefa Chuchmy o domnělé oběti Zdeny Salivarové-Škvorecké musela 28. 8. 2025 v Právu a na Novinkách.cz potěšit zejména ty čtenáře, kteří se umějí zdravě rozhořčit nad plýtváním státních peněz zvláště v oblasti kultury. V textu byly proti sobě postaveny dvě zdánlivě podobné aktivity: dvacetiletá nakladatelská činnost v Torontu bez „podpor takzvaně od systému“ a blíže nespecifikované „nároky“ dnešních knižních nakladatelů.

V souvislosti s exilovým podnikem Sixty-Eight Publishers padnou v Chuchmově textu kromě třikrát opakovaného výrazu „oběť“ slova jako „nasazení“, „služba“, „odříkání“, „neokázalost“, a dokonce „vědomí řehole“. Ze současných nakladatelů není jmenován nikdo, a proto nezbývá než jako terč sžíravé kritiky chápat bez rozdílu všechny, kdo při vydávání knih dnes žádají o „dotace, granty a vůbec podporu“.

Jde o dosti krátký text, ale nakumulováno je v něm tolik nesmyslů, že je to až obdivuhodné. Rozplést je všechny, na to není místo ani na internetu. Proto jen to nejdůležitější: Přinášel-li v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století v dané věci někdo nějakou oběť, byli to spíše čeští exulanti žijící v západních demokratických režimech, kteří si třeba i v nezajištěných rodinných situacích, v nichž se octli po útěku z husákovského Československa, raději předplatili knihu ze Sixty-Eight Publishers, než aby si dopřáli světštějších požitků. – Ve chvíli, kdy Zdena Salivarová-Škvorecká iniciovala a rozjížděla nakladatelství, byla si vědoma toho, že možným nezdarem způsobí škodolibou radost komunistické propagandě v Praze, ale spolu s manželem se přece jen rozhodla vsadit na „kulturychtivost a solidaritu lidu“ v exilu (jak zaznělo v Samožerbuchu, vydaném v Torontu v roce 1977). – Nic tím neztrácela, „neobětovávala“, naopak, po rozhodnutí zůstat v Novém světě nalezla svůj raison d’être, jejž pak naplnila jako málokdo. – Projevovat lítost nad tím, že coby nakladatelka nenapsala víc vlastních próz, znamená nevysloveně zastávat poněkud hysterické přesvědčení, že kdyby pracovala např. jako zubní laborantka, kuchařka, dispečerka, ošetřovatelka, manažerka, řidička nebo chůva na hlídání, její knihy by vznikaly jako houby po dešti.

Oproti údajné oběti v Torontu se předmětná glosa prací dnešních nakladatelů – ať už jsou sami autory, nebo „jen“ vydavateli – nedojímá. Naopak naznačuje, že nakladatelé dnes bez podpory „od systému“ nehnou ani prstem. Těžko říct, z jakých zdrojů pan Chuchma při takové insinuaci vychází. Data, která jsou běžně dostupná (např. ve volné sérii rozhovorových reportáží Edity Onuferové Z malých nakladatelství, uveřejňované od roku 2022 v Revolver Revui), totiž hovoří trochu jinou řečí.

V dosud třinácti mikroportrétech se mluví především o typu produkce a o důrazech na hodnotu řemesla: např. o překladech poezie, typografickém vypravení knižní publikace, poctivé ediční práci, osobním trpělivém přístupu ke každému titulu. Redakční a skladovací prostory bývají zpravidla v domácích bytech nebo v miniaturních pronájmech. Majitelé nakladatelství často pracují zadarmo, vědí, že nevydávají bestsellery, nýbrž knihy, do nichž se investovaná práce a prostředky vrátí málokdy a které by zpravidla bez dotační podpory vydány být nemohly. Nikdo z nich nepoužije slovo „oběť“, ale všichni vyjadřují odhodlání v pekuniárně beznadějné činnosti vytrvat co nejdéle.

Jakkoli je produkce těchto nakladatelů různorodá, zástupci dosud představených značek se zatím zcela shodli ve dvou věcech: (a) období covidu pro ně nikterak nepředstavovalo katastrofu, naopak se – jako u exilového Sixty-Eight Publishers v sedmdesátých letech – ukázala výše citovaná „kulturychtivost a solidarita lidu“, (b) ignorování jejich produkce ze strany médií. Jeden z nakladatelů to formuloval pregnantně: „Je tak nepatrný, že bych snad slovo zájem ani raději nepoužíval.“

Nezbývá než doufat, že sloupkař z Práva napříště zůstane u obvyklých „většinových“ témat a nebude škodit oblasti, v níž se rodí hodnoty, které jeho obzor přece jen trošičku přesahují.