Jiří Flaišman zde 24. 4. nad masarykovskou bibliografií, vydanou péčí příslušných institucí s vročením 2024, konstatoval několik nálezů, které jsou vzhledem k elementárním základům bibliografického řemesla znepokojivé: abecední řazení příspěvků namísto standardního hlediska časového, absence anotací u mnoha bibliografických položek, absurdní pořizování Soupisu periodik a Rejstříku periodik apod. Pro všechny zájemce, odborné i zaujaté laicky, nabídněme několik propedeutických momentů.
Jakožto příkladem si poslužme nedávno zveřejněným soupisem díla literárního historika, editora, a především bibliografa Emanuela Macka (1924–1997). Poprvé byl přehled o jeho práci publikován už krátce po autorově smrti v dvouměsíčníku Česká literatura (roč. 45, 1997, č. 5, s. 530–552). Dokument uvedli Radmila Macková a Boris Mědílek: „Tento text si sestavil a uspořádal E. M. sám. Činil tak průběžně, až do sklonku svých dní, jak mu to velela jeho nesmlouvavá pořádkumilovnost. Nejen z piety není co měnit, […].“
Pieta byla pár měsíců po Mackově smrti zcela pochopitelná, ale překvapivé, a to ne zcela příjemně, bylo, že struktura soupisu zveřejněného v ČL odporovala všemu, co autor po dlouhá léta v žánru personálních bibliografií doslova ustavil a postupně rozvíjel, a co bylo pro další vývoj disciplíny určující. Seznam byl totiž členěn na oddíly: I. Knihy a brožury, II. Předmluvy a doslovy v cizích knihách, III. Práce ve sbornících a cizích knihách, IV. Činnost ediční, (a) Kritická vydání textů (knižně), (b) Poznámky v edicích, (c) Vysvětlivky v edicích, (d) Rejstříky v edicích, (e) Uspořádání svazků, V. Práce v časopisech, VI. Překlady, Činnost redakční.
Všechny osobní bibliografie, které Emanuel Macek sestavil (V. Jiráta, R. Havla, J. Mukařovského, V. Mathesia, A. Škarky /s P. Spunarem/, P. Trosta /s J. Povejšilem/, F. X. Šaldy /od roku 1928/, V. Holana, O. Fischera a další dílčí soupisy /např. bratři Mrštíkové nebo J. Arbes/), spojovalo to, že jejich základním principem byla chronologie, nikoli typ nebo žánr literárněvědné činnosti či druh „nosiče“, na němž byl příslušný text zveřejněn. V ČL 1997 bylo podle všeho otištěno něco jako autorův interní výkaz práce, jejž akademičtí pracovníci cca každoročně pořizují pro svého zaměstnavatele a který nesleduje organický postup vědecké práce nebo odborný vývoj dotyčné osobnosti, nýbrž se podřizuje mechanickým nárokům bibliometrie. Diktují je lidé (?), kteří bibliografie nečtou, a dokonce ani nepoužívají.
Mackova bibliografie z roku 1997 byla, zjednodušeně řečeno, příkladem takového souboru dat, která byla sice shromážděna, ale nedalo se s nimi pracovat. Potřeboval-li čtenář ze souboru jakoukoli informaci, byl nucen pročítat dvacetistránkový soupis tištěný petitem a přitom se obávat, co všechno pravděpodobně přehlédl.
Soupis z ČL 1997 bylo proto třeba přestrukturovat tak, aby odpovídal parametrům, které v tradici osobních bibliografií posledního půlstoletí ustavoval právě Emanuel Macek, jsou nadále produktivní, lze je všelijak modifikovat, ale v tom základním jsou – bohužel pro sestavovatelku Bibliografie publikovaných textů T. G. Masaryka (1876–2024) – prostě nepominutelné.
Co tedy bylo nutno udělat, aby se z „němých“ dat v ČL 1997 stal funkční organismus? Znamenalo to (a) zrušit půdorys soupisu členěného na šest žánrových oddílů a jejich pododdíly, (b) záznamy seřadit striktně chronologicky a (c) anotovat je (v ČL byly charakterizovány jen některé položky). U záznamů knižních publikací, které v sobě kumulovaly vícero autorských úkonů (Macek je např. uspořádal, jejich text připravil k vydání a komentoval ho vysvětlivkami, napsal doslov a sestavil bibliografii), bylo nutno zvolit stabilní sled a ten dodržovat.
Dle převažujícího charakteru Mackovy práce se jako ústřední jednotka nabízí edice a uvnitř ní pak další autorovy vstupy podle pořadí v příslušné knize (tj. např. překlad textu, ediční poznámka, vysvětlivky, doslov apod.). A dále je to jednoduché (a o to nepochopitelnější, proč sestavovatelka masarykovské bibliografie takto nepostupovala): v rámci jednotlivých let stavíme do čela autorovy knihy (bold) a práce v knihách jiných autorů nebo sbornících (kursiva). Schází-li se v jednom roce více knižních publikací, mohou se řadit abecedně dle příjmení autorů, resp. (u sborníků) podle titulu pramene. Dochází-li v rámci jednoho roku k souběhu knižních titulů z jednoho nakladatelství, seskupují se položky podle čísla publikace (které se pak v bibliografickém záznamu mohou uvést v hranatých závorkách). Příspěvky v časopisech, které se v dataci shodují na měsíc nebo den, se pořádají, jak je obvyklé, podle periodicity pramene od nejdelší (půlročenka) po nejkratší (denní tisk). Slovníková hesla jedné publikace se dají sdružit do jednoho záznamu pod titul dané lexikografické příručky a výčet hesel uvést v anotaci záznamu. – Signoval-li autor příspěvek jinak než svým celým jménem, případně iniciálou křestního jména a celým příjmením, uvádí se podoba zkratky nebo pseudonymu za středníkem na konci bibliografického záznamu. Pokud byla některá práce otištěna vícekrát, sdružují se veškeré otisky do jednoho záznamu a na původní zveřejnění odkazuje zpětně vždy na konci příslušných roků imperativ „Viz:“
Záměr proměnit soupis z ČL 1997 v chronologicky pořádaný a anotovaný sled záznamů byl jedním z mých věčně odsouvaných úkolů. Kdykoli jsem k němu přistoupil s pomyšlením, že „cca všechen materiál je shromážděn, jde jen o to jej standardně seřadit“, ukázalo se, že věc není tak jednoduchá, nedá se zvládnout jen tak mezi jinými, zdánlivě tvořivějšími záměry.
Nakonec „pomohla“ pandemie koronaviru. Soupis z roku 1997 se stal předmětem prací v semináři Základy bibliografie, který jsem v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK vedl on-line formou v zimním semestru 2020/21 (na práci se podíleli: Eva Kobylková, Gabriela Musilová, Dominika Nováková, Klára Nováková, Klára Palkosková, Marek Pausz, Andrea Pišanová, Barbora Prokešová, Joanna Szabó, Sára Valová, Kateřina Vlková, Eliška Wenzlová a Tereza Zapotilová).
Průpravné úkoly byly zadávány tak, aby zúčastnění studenti poznali ideálně každý ze základních úkonů práce na personální bibliografii. Kromě chronologizace záznamů z určitého časového rozmezí a jejich anotování šlo o kontrolu zápisu analogických položek, jako např. bibliografických ročenek, souborných edic jednotlivých spisovatelů, slovníkových hesel, statí v knihách jiných autorů, časopiseckých recenzí apod., dále o kontrolu stránkových rozsahů a o vzájemnou redakci (koordinace a celková revize byla na mně). Většina periodik, v nichž Macek publikoval, a knih, na jejichž přípravě se různým způsobem podílel, byla digitálně jakžtakž dostupná, a uzavřené budovy veřejných knihoven proto fatální překážkou v postupu prací nebyly.
Po letech jsem se k tomuto materiálu vrátil, všechny záznamy prověřil de visu a soupis ještě doplnil dle nejnovějších excerpcí o položky, které ve výchozí bibliografii chyběly. Jakkoli je objem záznamů masarykovské bibliografie oproti dílu Mackovu neporovnatelně rozsáhlejší, na otázku, kterou položil Jiří Flaišman v závěru své recenze, jakou formou navázat na dosavadní bibliografickou práci, není obávám se jiná odpověď než výše vyznačený postup: předělat (místy zgruntu) a dodělat.