S výrazně graficky vyvedeným citátem z palachovského eseje Živá pochodeň na obálce „Svoboda se nedostává darem, ale platí se za ni jednoznačným odhodláním“ vyšel v nakladatelství Akropolis nový svazek textů Karola Sidona Obrana absolutního postoje. Publicistické a jiné texty z šedesátých let. Svazek, který dostal název podle jednoho z textů zveřejněných původně v Sešitech pro literaturu a diskusi, sestavila a ediční poznámku napsala Eva Lorencová.

Novinka není první Sidonovou knihou naloženou v nakladatelství Akropolis, které – jak je možné dnes napsat – o Sidonovo literární dílo pečuje systematicky. Poprvé se v tamní produkci objevil soubor Dramata, edičně připravený Lenkou Jungmannovou a vydaný v roce 2012, následoval svazek Sidonových drobných beletristických prací Brány mrazu a jiné prózy (2013), jehož součástí jsou i texty do té doby knižně nezveřejněné (svazek spolu s Janem Šulcem edičně připravila taktéž Eva Lorencová), dalším počinem v roce 2016 bylo vydání dvou próz z šedesátých let v jednom svazku: prvotiny Sen o mém otci (1968) a druhé Sidonovy knihy Sen o mně (1970).

Karol Sidon nebyl co do množství rozhodně zuřivým publicistou. Jako kdyby v jeho případě platilo, že sporadičnost zaručuje kvalitu, protože Sidon rozhodně není publicistou tuctovým, jeho texty jsou propracované, neopakuje se, vybraná témata nasvěcuje z neobvyklých úhlů, je prostě svůj. V letech 1964–1969 zveřejnil jen nižší desítky textů, z nich cca třicet vešlo do knihy Obrana absolutního postoje. Editorka zvolila striktně chronologické řazení článků, úvah, fejetonů (tu více, tu méně beletrizovaných), reportáží, rozhovorů a jedné rozhlasové hry. Zásadní výhodou chronologického uspořádání je možnost sledovat proměnu autorovy orientace jak ve volbě žánrů, tak hlavně při volbě témat. Až při postupném čtení se tak vynořují možné celky ukazující k oblastem autorova zájmu: literatura (např. recenze Krležova románu Na pokraji rozumu, fejeton o L. Andrejevovi, rozhovory s básníky /I. Diviš, K. Šiktanc/ a prozaiky /B. Hrabal, A. Hykisch, I. Klíma, J. Putík/), divadlo a film (mj. reflexe Kurosawova Rudovouse, Antonioniho Zvětšeniny), fenomény populární kultury (zábavná reportáž s názvem Čekání na Gotta, úvaha Playback), reportáže z cest (pozoruhodná, temná s názvem Tam a zpátky o návštěvě Osvětimi a další). S rokem 1968, zejména pak se srpnem sílí v Sidonově publicistice tón morálního apelu (srov. Na jednom okrese, Bratři s tvářemi venkovanů, Ani o krok!), knihu pak symbolicky zakončuje stať Náboženství svobody z května 1969, kontemplace o Bohu, Jobovi, křesťanství a židovství, o víře a naději.

Lesku jinak skvělému vydavatelskému počinu ubírá šlem edičně-redakčních rozhodnutí a nedbalostí. Je nutné vytknout, že ty jsou rámovány skutečností, že editorčiny možné kroky nakonec musely dostat autorovo posvěcení (o jednotlivých autorských intervencích do textů však svazek neinformuje).

V ediční poznámce se opakovaně o knize mluví jako o souboru. Je ovšem zjevné, že svazek nepojal všechny publicistické texty Karola Sidona. Je celkem pochopitelné, že byly pominuty drobné žánry (např.: glosa Ta nakladatelství, jež vlastně teprve začínají… z Literárních novin 14, 1964, č. 4, 25. 1., s. 5; odpověď na anketu Proč píšete pro rozhlas? z Divadelních novin 10, 1966–1967, č. 14–15, 22. 2. 1967, s. 4; příspěvek do rubriky Můj tip z Listů 2, 1969, č. 5, 6. 2., s. 2). O poznání závažnější je nezdůvodněné vynechání rozhovoru Fraternité, který vedl Sidon s Jánem Mlynárikem (Listy 2, 1969, č. 15, 17. 4., s. 4) a přinejmenším pozoruhodné je vynechání rozhovoru Jany Rendlové Tichá pošta s Karolem Sidonem (Rudé právo 49–50, 1969, č. 51, 1. 3., s. 3). Ediční poznámku sice uzavírá bibliografický soupis (zmatečně nadepsaný Seznam periodik, ze kterých jsou jednotlivé články převzaty) ve svazku obsažených textů, ale ten je vzhledem k tomu, že každý z textů je pod názvem vybaven také bibliografickým údajem (Ta forma! – chudák Emanuel Macek…), redundantní. Spíše bychom volali po soupisu do knihy nepojatých Sidonových publicistik ze sledovaného období (a pokud možno navíc bez chyb, které v edici bibliografické údaje vykazují). Stejně tak je škoda, že editorka svazku pominula informace o dalším „životě“ zveřejněných textů. Jako příklad: Sidonův rozhovor s Bohumilem Hrabalem (z Listů) se stal součástí Hrabalovy knihy úvah a rozhovorů Domácí úkoly (1970), kde byl pojednán jako doslov.

Nejvýraznějším zásahem do editorčiny koncepce svazku je na autorovo přání zařazení rozhlasové hry Páté přikázání, jejíž tištěná podoba původně vyšla v Sešitech pro mladou literaturu (1966). Ponechme stranou, že tato hra je již obsažena ve svazku Dramat z Akropole. Ediční poznámka Evy Lorencové se pokouší o kulantní vysvětlení: „Autor ji však považuje za nedílnou součást svého tehdejšího uvažování“ (s. 326), které ovšem implicite také říká, že třeba jinou rozhlasovou hru z té doby, Dvojí zákon, už do svého „tehdejšího uvažování“ autor dnes jaksi nepojímá.

Jsou zde i další problémy, u nichž není jisto, zda jdou na vrub autorovy aktualizační snahy, anebo zda jsou důsledkem editorčina opomenutí. Jako drobný příklad lze uvést úpravu názvu rozhovoru s Ivanem Divišem z Listů z 13. 3. 1969, který byl součástí bloku, v němž se objevily i ukázky z Teorie spolehlivosti. V knize je rozhovor uveden pod názvem Ivan Diviš – vzbouřený, původně ovšem titulek zní …vzbouřený a pokorný. Vedle této marginálie je tu ovšem i větší nejasnost. Totiž u – mj. výborné – reportáže Kdyby civilizace nebyla (Literární noviny z 30. 10. 1965), tematizující životní podmínky Romů na Slovensku (reportáž v časopiseckém otisku provází série pěkných fotografií Daniely Sýkorové /v edici to není ani zmíněno, tudíž v textu trochu mate autorem užívaný plurál/), byla vynechána její čtvrtá, závěrečná část. Ta je v daném čísle Literárek otištěna až na straně 9, přičemž první tři části kontinuálně běží od strany 3 do strany 7. Z textu čtvrté části ale nevypadá, že by editorka, potažmo autor záměrně závěr reportáže vypustili…

Otázkou, která se jeví jako minimálně hodna rozvážné diskuse na redakční platformě, také je, zda by vydávané texty dnes nezasloužily minimální vysvětlivkový aparát. Nemáme ani tak na mysli komentáře k jednotlivým místům textu (např. určení provenience citací, vysvětlivky k pojednaným historickým událostem, osobám či místům – to by byl ideál), jako spíše alespoň anotačně pojaté uvedení jednotlivých příspěvků do kontextu. Domníváme se, že alespoň tuto péči by si Sidonova publicistika zasloužila.