I v době internetové některým zprávám trvá dlouho, než proniknou na veřejnost. Jednou z nich je ta, že už 30. dubna tohoto roku byl uložen k věčnému odpočinku na hřbitově ve Sloupu v Moravském krasu Ladislav Soldán (10. 10. 1938 – 23. 4. 2025).

Standardní charakteristika „literární historik a kritik“ asi jen málo dokáže vyjádřit, čím pro Ladislava Soldána bylo psaní o literatuře a čím byl pro literární vědu Ladislav Soldán. Nevystudoval bohemistiku ani žádný jiný filologický obor, nýbrž filozofii a historii (na přelomu 50. a 60. let); později k nim přidal dálkově ještě divadelní vědu. To formovalo směr, z něhož se k literatuře přibližoval: zajímaly ho lidské osudy a především myšlenky. Jeho hlavní zájem ležel v dějinách literární kritiky a vůbec myšlení o literatuře. Dobře je to vidět v jeho habilitační monografii Karel Dostál-Lutinov a Nový život: dva sloupy Katolické moderny (2000), kde se pohybuje s nepochybnou erudicí v životních peripetiích svého hrdiny, v jeho myšlenkovém světě i v různých soudech, které na Dostálovo dílo snesla dobová kritika a později i literární historikové, zatímco tvarovým otázkám jeho básnického díla věnuje pozornosti až překvapivě málo. To je myslím charakteristické pro Soldánovo literárněhistorické psaní vůbec: primární zájem o aktéry, o ideje, ba o ideologie, o jejich konfigurace a střety, a pak o jejich pohyb. Málokdy jsou jeho studie logicky a účelně vystavěny, spíš bych řekl, že mají povahu besedy: nikoliv autoritativní výklad klenutý nad materiálem, ale stále navazovaná diskuse s různými hlasy autorskými, kritickými, literárněhistorickými. Byl spíše komentátorem než analytikem.

Sám svůj přístup jednou charakterizoval mrštíkovským slovem „iskrnost“. Snažil se tím popsat, že jeho zájem o literaturu je spíše živelný než metodický/vědecký. Že jej vede nějaký nepragmatický zájem, potřeba zabrat se do nějakého tématu, promýšlet, číst a psát. Psát pro něj bylo důležité – právě jako forma rozhovoru s jinými, nikoliv jako plnění akademických povinností. Do akademických institucí dnešní doby by se už moc nehodil, ostatně i za svého dlouholetého působení v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu (od poloviny 70. let do přelomu století) a na Slezské univerzitě (od počátku 90. let do roku 2013) často narážel se svou neukázněností a neuspořádaností, zvláštní intelektuální zvídavostí, která mohla být (a byla) vnímána jako provokace. Rád zkoušel, kam je možno zajít, ale bylo to vždy bezelstné.

Nevím, zůstává-li za Ladislavem Soldánem nějaké opravdu významné jednotlivé literárněhistorické dílo, anebo dílo básnické (ku stáru se jeho potřeba psát čím dál víc překlápěla do básnických textů, často hlavně ozkušujících možnosti slov něco sdělovat). Jsem si však jist, že v těch, kteří s ním mohli diskutovat o literatuře, ať už v univerzitní výuce, kterou vedl svým typickým nestrukturovaným způsobem, nebo při jiných příležitostech, dokázal svou „iskrností“ skutečně zažehnout zájem o literaturu a o myšlení o ní. Jakkoliv rozbíhavý a improvizovaný, jakkoliv živelný, dokázal být jeho výklad zajímavý, provokující k vlastnímu promýšlení, živý a oživující.

Asi si budu Ladislava Soldána pamatovat takto: jak stále vstupuje do cizí řeči, jak komentuje, doplňuje nebo nastiňuje různé paralely a nedá se umlčet. Bylo to rušivé, ale současně obohacující. Díky za to, Laďo!