První čtenář? Snad ne Vaculíkův Eckermann? Bylo to prostší a také náhodné. Po sovětské invazi a sovětizaci země byla demokratická část české literatury zbavena možnosti účastnit se veřejného života a publikovat. Ve chvílích počáteční tolerance poskytl Český literární fond tvůrčí stipendium Ludvíku Vaculíkovi na knihu, jež, bude-li napsána, nebude stejně moci vyjít. Vaculík poctivě splnil podmínku stipendia, vykázal se románem Morčata, dodnes nedoceněnou knihou, jež stojí na prahu Vaculíkovy edice Petlice.
Dál v sedmdesátých letech Vaculík věnuje své síly úkolu, jímž suploval publikační možnosti podstatné části literatury. Jednou z adres, kam nosil výtisky Petlice, byl Braník, Pod Zemankou, jinou blízkou adresou byl podolský ateliér Jiřího Koláře v Kovriginově ulici. Tam jsme se jednoho dne koncem roku 1978 všichni náhodou setkali. Jiří Kolář léta podporoval vydávání Petlice, stejně jako havlovskou Expedici. Náhle se Vaculíka zeptal, proč mezi rukopisy nikdy nenajde i jeho nový text. Vaculík se bránil popravdě: nemůžu psát. Koláře to neuspokojilo a navrhnul mu, ať tedy v deníku zaznamenává, proč nemůže psát. Kolář s pochopením pro Vaculíkovu svízelnou existenční situaci ihned navrhl, že po dobu práce na deníku mu bude každý měsíc vyplácet určitou částku, jakou, už si nepamatuju. Vzpomeňme určité analogie se stipendiem Českého literárního fondu z roku 1969 či 1970.
Tak prostě vypadala iniciace důležité knihy. Vznikla však otázka ryze praktická: jak a kde uchovávat denní zápisky? Byt ve Veletržní je krajně riskantní a úkryt někde ve dvoře také nebyl zrovna vhodný. Vaculíka napadl vzdálenější Braník, byli jsme kolegové z Literárek, kde jsme začali pracovat ve stejném měsíci šedesátých let a stali se z nás přátelé. A tak každý týden, někdy jednou za čtrnáct dní putoval Vaculík Pod Zemanku s textem budoucí knihy. Věděl, že jsem tehdy nebyl v zorném poli tajných, a úkryt se zdál bezpečný. Žádal mě, abych si vždy přečetl, co napsal a donesl.
K textu jsem nepřistupoval jako redaktor, na požádání jsem svůj názor řekl, a dál jsme mluvili spíš o tehdejších poměrech. Zajímavé bylo, že Vaculík udělil dispens i mé ženě Věře. Znal ji nejen z Literárek, ale věděl, že přednášela literaturu na univerzitě. Řekl mi, proč si jí váží: oproti řadě jiných žen totiž nepramení její řeč v některé z jiných částí těla, ale právě především v mozku. A tak jsme deník četli doma oba. K Vaculíkovu i mému překvapení četla Věra deníkové zápisky emotivněji, autor to v textu zaznamenává. Jinde zmiňuje, že se mu něco nepovedlo a že jsem na to neupozornil. Byl to však jen autorův pocit. Později jsem Vaculíkovi na požádání napsal do Hlasů nad Českým snářem. Po ukončení jsme uchovávali i autorsky redigovaný exemplář, který pak putoval do Vídně k Pavlu Kohoutovi. Vše ostatní později do Památníku národního písemnictví. K prvním čtenářům svého druhu patřila před dokončením řada osob, jimž autor v knize věnoval pozornost. Dával jim přečíst části knihy, kde se o nich píše. I tak se po vydání v Petlici objevily i některé negativní reakce.
Prosloveno v Knihovně Václava Havla 22. 5. 2025, v rámci komponovaného pořadu o novém, komentovaném vydání Vaculíkova Českého snáře v edici Česká knižnice.