Ke čtyřicátému výročí existence časopisu Revolver Revue přinášíme texty sepsané na počest jeho šéfredaktorky. Ze všech talentů Terezie Pokorné (viz zde) se příspěvky záměrně soustředily na těžko „kvantifikovatelnou“ roli časopisecké a knižní redaktorky.

 

▬ ▬ ▬

 

Michael Špirit

Madona RR

 

Letošním ročníkem se časopis pro literaturu a výtvarné umění Revolver Revue stává v Čechách kontinuálně nejdéle vycházejícím kulturním periodikem po druhé světové válce. Dlouhotrvající doba vydávání sice sama o sobě ještě žádnou hodnotu neznamená, ale výjimečnost Revolver Revue je dobře patrná jak vedle časopisů se srovnatelnou délkou existence (dvouměsíční Světová literatura v letech 1956–1995 nebo exilový čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví z let 1956–1992), tak vedle těch, jejichž život se kvůli politickým restrikcím počítal spíše na měsíce než na roky (např. Chalupeckého Listy 1946–1948 nebo Tvář 1964–1965 a 1968–1969).

Časopis nikdy netrpěl koncepčními propady, nebyl odvislý od politického vývoje, netaktizoval mezi různě „těžkými“ společenskými nebo kulturními establishmenty, byl nedůvěřivý vůči módním trendům jak v umění, tak v jazyce, jímž byly tyto tendence snaživě ustavovány. Ať už na jeho stránkách vystoupili autoři jednorázově – a pak se vytratili do neznáma či začali působit v jiné oblasti –, nebo se na ně vraceli či vracejí, Revolver Revue od nich nikdy nepublikovala hlouposti nebo rychle pomíjivé „zajímavosti“. Pokud se tvůrčí trajektorie spisovatelů, výtvarných umělců nebo kritiků či publicistů vychýlila do sporné, povážlivé nebo politováníhodné polohy, nedělo se to na stránkách tohoto časopisu, ale v prostředí, kde se možná lépe platilo, kde se poklepávalo po ramenou, kde mediální reflektory zářily, a kde především neexistoval žádný korektiv pro vyšinutí z příčetnosti i z větné vazby.

Revolver Revue se přitom průběžně mění, a počítáno od samizdatového založení v roce 1985, přivádí na své stránky už třetí generaci autorů. Nikdy se však nevyhraňovala jako časopis jednoho pokolení, ale naopak vytvářela a vytváří na svých stránkách sousedství či konfrontace umělců a kritiků „s pověstí“ vedle těch, kteří začínají. Nevěnuje se tématům podle toho, zda budou rezonovat u členů grantových komisí, na veletrzích nebo při vývozu do ciziny, ale proto, že je jako zajímavá shledají členové redakce, kteří je ve spolupráci s autory připravují – pro časopis, knižní publikaci nebo pro vědecké symposium – v nekonjunkturální podobě. Energie a aktuálnost jednotlivých čísel Revolver Revue se nevyčerpává čtvrtletním intervalem, než se objeví zase nové vydání, nýbrž trvá. Nové číslo nenahrazuje staré, ale zahušťuje nebo zvětšuje síť objevů, vztahů a souvislostí, jejíž součástí jsou všechny dosavadní Revolver Revue.

Za touto kontinuitou v průběžných obměnách stojí kritická a organizační redakční práce Terezie Pokorné, která po Ivanu Lamperovi (od 1985) a Jáchymu Topolovi (od 1991) řídí časopis od roku 1993. V první řadě to znamená udržovat pohromadě invenční, inspirující a lidsky dobře fungující redakční prostředí, a to tvoří spolu s Viktorem Karlíkem (spoluzakladatelem RR) Marek Vajchr, Edita Onuferová a Jean-Gaspard Páleníček. Co taková práce Terezie Pokorné znamená v druhé, třetí atd. řadě, té každodenní, vypovídají následující příspěvky.

 

▬ ▬ ▬

 

Duňa Slavíková

Redaktor a já

 

Na samém počátku mé spolupráce s Revolver Revue, to jsem viděla Terezii Pokornou asi tak potřetí, pronesla s vyloženě pobaveným zábleskem v očích, jak před nějakou dobou uprchla jakási historička umění z redakce po redakčním zásahu v slzách. Přijala jsem to jako varování a pro jistotu jsem předeslala, že mne tedy redakční zásahy vůbec z míry nevyvedou, dělejte si s tím, co chcete. Tím jsem se jako zbavila zodpovědnosti. I když Tereziny škrty přijímám s absolutním respektem a se samozřejmostí (občas se zastydím, jak převáděním mého textu do jazyka tratí čas), vždycky ve mně hrkne, když vidím v korektuře zažluceno a verzálkami NEROZUMÍM, nebo vystupňovaně CO TÍM CHCEŠ ŘÍCT? Nepřesné formulace, přehnané emoce, nestrukturované myšlenky, zaplétání se do textu – takové malé nebo větší neschopnosti Tereza škrtne a pomůže přeformulováním či zkrácením. Ale když dostanu NEROZUMÍM, nebo CO TÍM CHCEŠ ŘÍCT, jedná se bez výjimky o nějaký jiný problém. To jsou reakce na pretenciózní výroky – NEROZUMÍM: naduté používání cizích slov či kunsthistorických hantýrek – a jiné takové nepoctivosti. Na to je Tereza ale jako čert. Jak se na každou návštěvu v redakci těším, protože mám Terezii (i Viktora!) moc ráda, tak jsem taky ráda, že redakční činnost probíhá v internetu. Před redaktorkou mám ohromný respekt, a když píšu něco jiného (ne pro RR), tak se občas chichotám, jak by mne Tereza (právem) hnala.

 

▬ ▬ ▬

 

Petr Jindra

 

Nahlédnu-li do nedávné i dávnější minulosti, Tereziiny redakční zásahy obvykle směřovaly k přímější a obecněji srozumitelné výpovědi než moje původní formulace – evidentně chtěla podpořit či zesílit význam a obecný dosah řečeného, zatímco já jsem se soustředil na slova, jejich významové nuance a vztahy. Kde jsem naznačoval, domnívaje se, že indukce vyvolá dostatečně účinný efekt, ona dořekla.

V souvislosti s nedávným textem pro RR jsem četl kapitoly z pozoruhodné knihy Hannah Arendtové, v nichž autorka analyzuje historickou konstituci společenské existence v evropské kultuře (Vita activa neboli O činném životě). Přečtené odstavce mne, shodou okolností, přivedly k pochopení, že tento odlišný přístup – můj, jakožto autora, a její, jakožto redaktorky –, má srozumitelnou příčinu. Totiž můj hlas, jakkoli určený veřejnosti, je formulován v soukromé sféře, z níž při psaní, jak si se zahanbením uvědomuji, v zásadě nevystupuji – publikum je mi povýtce mlžným fantómem, konkrétní obrysy mají slova, věty, teze… Jinou pozici zastává Terezie: její práce v Revolver Revue je hlasitou promluvou na agoře určenou hmatatelnému publiku. Tato promluva šíří a prosazuje jistou zásadu (a musí tak proto činit přímo a srozumitelně, nikoli nejednoznačně a krypticky): říká-li Arendtová, že v určitém okamžiku v moderní společnosti „na místo jednání nastupuje chování ve svých rozličných formách, jež společnost očekává od všech svých členů a pro něž předepisuje nesčetná pravidla směřující k tomu, aby byl jednotlivec společensky normován, aby byl učiněn společensky způsobilým, a tak se zabránilo spontánnímu jednání, včetně vynikajících výkonů“, pak Tereziina činnost v Revolver Revue je hlasitou promluvou na agoře proti „chování“ ve prospěch „jednání“; a krom toho je vynikajícím výkonem.

Tím ale končit nemohu. Revolver Revue je pod Tereziiným vedením časopisem, který podněcuje mne samého, abych v esejích či kritických reflexích radikálně vykročil z oblasti „chování“ do oblasti „jednání“. Svým charakterem k něčemu takovému přímo vybízí; vytváří intelektuální a lidské prostředí, v němž autor příspěvku tuto možnost vyciťuje a které je natolik blahodárné, že jednání (zformulovaný kritický postoj) v něm spontánně narůstá. Že nejde o žádnou sebeprosazující se aktuální kolektivní ideologii, je nasnadě. Právě naopak, zázemí tu nalézá každý překřikovaný hlas. Není to zdaleka samozřejmé, mám i jiné zkušenosti. Velice ti za to děkuji, Terezie, a gratuluji k narozeninám.

 

▬ ▬ ▬

 

Edita Onuferová

 

Nezřídka čtu texty jak v podobě bezprostředně doručené od autorů, tak i jejich verze – dotčené redaktorčinou rukou – putující pak na stránky Revolver Revue, do Bubínku Revolveru či svazků Edice RR. Mám tak možnost srovnávat a sledovat určité transformace. Drobné náhledy do redakční kuchyně Terezie Pokorné mě tudíž snad opravňují k vyjádření nejvyššího obdivu k pečlivé, často i subtilní, zároveň razantní, a přesto náležité a autora i obsah respektující práci nejen se slovem a stylem, ale i výpovědní hodnotou textů, jimiž se obírá. Mělo by to být samozřejmé, vždyť právě to je výsostným základem redaktorského řemesla, ale není. Nemohu si tu odpustit jeden jen zdánlivě náhodný příměr k určitým aspektům Tereziiny redakční práce, který mi nabídl stolní kalendář na jejím pracovním stole: ten obsahuje na každý týden citát některého z velikánů světových kultur (většinou toho, jehož autorství nelze jednoduše ověřit), a patří už k jistému folklóru našeho společného fungování v RR, že – zhusta ve chvílích nějak vymknutých z obvyklých pořádků – T. P. aktuální moudro ocituje. Na daný týden připadá tento: „Ránu, jež nedá se zhojit, je třeba mečem vytnout, aby se nenakazila nedotčená část“ (Publius Ovidius Naso). Myslím, že je to trefné.

Přeju mnoho sil!

 

▬ ▬ ▬

 

Robert Krumphanzl

 

Redakční práce znamená především schopnost klást otázky: nad jazykem redigovaného textu, nad volbou slov, jeho rytmem a tónem, a nad jeho obsahy. Schopnost klást takovéto otázky předpokládá schopnost číst a tato schopnost zase předpokládá schopnost poslouchat, vnímat promluvu druhého jako druhého. Kromě toho to znamená osvojit si celou řadu praktických znalostí nejen bezprostředně jazykových; redaktor – na rozdíl od korektora – musí textu a v něm předkládané problematice rozumět nebo aspoň být schopen porozumět.

Je otázka, zda lze text vůbec redigovat bez činné spolupráce autora s redaktorem, veškerá ediční práce prováděná po autorově smrti, která jde nad rámec pietního restaurování, je sporná právě kvůli nemožnosti autora aktivně zasahovat do redakčního procesu (říká se jí také snad proto spíše ediční než redakční).

Proces – ano, je to proces, je to soud. Role tu ovšem nejsou nutně rozděleny na autora-obhájce a redaktora-žalobce či soudce. Pro dobu, kdy redakce probíhá, jsou si redaktor či redaktoři a autor či autoři ve vztahu k textu rovní, nebo alespoň natolik rovní, nakolik jsou toho schopní, tomu otevření, a tedy nakolik se na této rovnosti shodnou. To je věcí důvěry, ale také zkušenosti. Je to dialog, který podaří-li se, přinese do podoby textu něco nového. Je to tvůrčí pohyb, v němž hraje největší roli vysvětlování a vznášejí se alternativy, které se zvažují.

Autor si může prostřednictvím redaktorových otázek ověřit, zda je to, co říká, srozumitelné, zda říká to, co chce, a zda to říká, jak chce. V protihráči najde spoluhráče. Ale zdá se, že redaktor bude spokojený, až autor najde takovéhoto protihráče-spoluhráče i v sobě, tzn. až začne být sám schopen pokládat otázky, s nimiž do té doby přicházel redaktor. Protože redaktor v tu chvíli nestojí vně, nýbrž uvnitř dění.

 

* * *

 

„Skutečně (jen) církev? Ne (především) křesťanská víra?“ – „Čárka naschvál?“ – „Tady, nebo v poznámce, by bylo dobrý přiblížit, kdo to je a kde to citovala, nebo alespoň nějak ukotvit – není to obecněji známá osoba.“ – „Trochu to nesedí v tom, že na Ukrajině to nejsou, alespoň primárně, hendikepovaní a nemocní.“ To jsou připomínky Terezie Pokorné k jednomu nedávno redigovanému textu. Takovými a podobnými poznámkami doprovází Terezie své redakční zásahy, zahrnující změny slovosledu, syntaktické, pravopisné aj. úpravy, škrty a přesuny… Důkladná redakční práce není jediným důvodem, proč si velmi vážím toho, že můžu přispívat do Revolver Revue a že jsem v jejím nakladatelství mohl vydat tři knihy, na jejichž redigování se kromě šéfredaktorky Terezie podíleli další výborní redaktoři Edita Onuferová, Marek Vajchr a Jiří Soukup. A když už v souvislosti s redakční prací jmenujeme, je třeba ještě zmínit Michaela Špirita, který redakčně ošetřoval texty už v Kritické Příloze RR, a Viktora Karlíka, který všechny texty čte a příležitostně i redakčně komentuje. Díky redakční práci nevychází v RR a jejím nakladatelství žádný balast. Rozsah a úroveň redakční práce je zjevně nejlepším odrazem toho, jak si časopis či nakladatelství váží svých autorů.

 

▬ ▬ ▬

 

Pavla Pečinková

Starost o správné slovo

 

Nevzpomínám si už přesně, jak došlo k tomu, že jsem začala psát pro Revolver Revui. Vím jen, že hned při mém prvním příspěvku do Kritické Přílohy v roce 1996 (byl to referát Moderní Izajáš o výstavě Zbyška Siona) mě zaujalo, jak uvážlivě a citlivě pracuje Terezie Pokorná s textem. Působila jsem předtím deset let jako redaktorka, nejprve v nakladatelství Mladá Fronta a pak v Odeonu, tak mám s redigováním dost zkušeností, abych mohla srovnávat.

Šéfredaktoři se většinou detailním úpravám dodaných textů tolik nevěnují, Terezie je však čte pečlivě, pozorně a přísně. Usiluje o to, aby nepustila na své stránky články polovičaté, jde jí o co nejpřesnější vyjádření myšlenky a pravdivost tvrzení. Nespokojí se s tím, že opraví interpunkci či běžné stylistické poklesky, jako je vybočení z vazby nebo opakování stejných výrazů, ale hlídá myšlenkovou stavbu celku a přesnost jednotlivých vět. Nepřijímá všeobecná tvrzení a generalizace (místo „všichni“ zpravidla dosazuje „většina“), nemá ráda texty, které předstírají odbornost složitými frázemi či hromaděním cizích slov, nesnáší verbalismus a bere autory za slovo, nutí je domýšlet jen přibližně formulované či nedotažené pasáže.

Když vrací rukopis s navrženými změnami v korekčním režimu, hemží se to četnými zpřesňujícími připomínkami či kosmetickými úpravami, které se na první pohled mohou zdát až pedantské, ale ve výsledku právě díky nim pak působí text hladce, plynule a čistě. I tam, kde mi provedené úpravy úplně nesedly, byly pro mě její redakční zásahy užitečné: upozorňovaly většinou na problematická místa, k nimž bylo potřeba se ještě vrátit a trochu je přepracovat.

Terezie rediguje autoritativně, ale ne despoticky. Stalo se mi jednou, že „odpovědná“ redaktorka bez mého vědomí a bez náhrady vyškrtla z pasáže týkající se české meziválečné avantgardy zmínku, že Karel Teige nekriticky přejímal marxistickou ideologii a radikalita jeho tezí „sahala někdy až k demagogii“. Zjistila jsem to až při náhledech sazby a stálo mě hodně úsilí, aby text vyšel v původním znění (a to nebylo za normalizace, psal se rok 2000!). Něco takového je u Terezie nemyslitelné. Když s autorovým názorem nebo vyzněním textu nesouhlasí, nediktuje svoji verzi, ale ptá se: „Není tato formulace zavádějící, zvlášť v kontextu celého článku?“ – „Máš toto ověřeno?“ – „Je to správné slovo?“ – „Jsi si tím jistá?“ – „Není těch přívlastků už moc?“ – „Tenhle odstavec mi připadá trochu tuhý, nešlo by to jinak?“ – „Je to takhle myšleno?“

Někdy se také neshodneme a vedeme spolu ve wordových komentářích dlouhé polemiky. Jejím posledním slovem bývá: „Je jasné, že leccos vidíme jinak, ale je to samozřejmě Tvůj text!“ – „A co píšu, je k Tvé úvaze, stejně jako všechny redakční návrhy. Nalož s tím prosím dle sebe.“

Terezie jako redaktorka autorům nezištně pomáhá, dotahuje a vylepšuje jejich práci. Byl a je to skvělý pocit, že se můžu spolehnout na její kritické čtení. Velmi jsem litovala, že nemohla redigovat i mé komentáře k čtyřsvazkovému soupisu Čapkova díla, na kterých mi záleželo, ale chápala jsem, že by to pro ni byla časově příliš náročná práce, k níž se nemohla s čistým svědomím uvázat.

Důslednost, s jakou se Terezie stará, aby v dnešní době, kdy lze díky počítačům texty mechanicky chrlit a klonovat, nezmizela z veřejného prostoru odpovědně formulovaná kritická reflexe, je obdivuhodná. A pro mne má navíc osobní zásluhu na tom, že se v posledních letech zabývám také něčím jiným než tvorbou Josefa Čapka. Nejsem autor, kterému záleží na počtu publikací, a kritické referáty už dávno nepíšu dobrovolně, ale jen pod nátlakem. A Terezie mi nedá pokoj. Soustavně mě vybízí k práci a dokáže přesvědčit, že dané téma je důležité a že bych se ho měla ujmout právě já. Bez ní by moje bibliografie byla podstatně hubenější.

P. S.: Omlouvám se, že je toto mé laudatio jen krátké, útržkovité a zhruba nahozené. Je znát, že jsem na ně neměla dost času – a že ho Terezie neredigovala.

 

▬ ▬ ▬

 

Adam Gebert

 

Že se někomu daří dlouhodobě udržovat a vytvářet inspirující a přitažlivé publikační prostředí, které je zakotvené v tradici a zřetelném postoji, a současně nepostrádá rozmanitost, aktuálnost ani otevřenost živých osobních setkání, je výjimečně cenné nejen samo o sobě, ale dvojnásob v kontextu, kde sociální sítě dělají z názoru a polemiky frašku, kde úběžníkem tvorby už vesměs nebývá dílo, nýbrž úsilí trefit se do vkusu (lhostejno, zda masových trendů, byznysové poptávky, módního aktivismu, vykroucených krasodušných kurátorů či grantových komisí), a kde netalentovaní začínají propukat v bezbřehý jásot nad umělou inteligencí v pošetilém domnění, že jim nahradí nedostatek fantazie, jsem proto rád, že patřím k těm, kdo Ti, Terezie, k Tvému zdařilému úsilí můžou pogratulovat a popřát stále tutéž okouzlující energii do dalších let!

 

▬ ▬ ▬

 

Veronika Tuckerová

 

Dřív, než jsem poznala Terezii jako redaktorku, znala jsem její boty. Elegantní, protáhlé, se špičkou, stávaly v předsíni našeho bytu v Templové ulici, kde probíhaly redakční schůzky, snad Respektu. Bylo to v roce 1992, 1993, nevím přesně. Můj táta ji jako autorku velmi chválil. V těch letech jsem si sama psát netroufla.

Přesněji řečeno, Terezii jsem znala už dřív, potkávaly jsme se na různých neoficiálních koncertech a výstavách, usmívaly jsme se na sebe, jednou mi v klubu Šestka vysekla poklonu – dodnes si to pamatuju. Maličko starší – v našem věku tehdy záleželo na každém roce –, sebevědomější, z mého pohledu součástí všeho, k čemu jsem vzhlížela. Později mi nejednou vysvětlovala, že to byla jen iluze.

Redaktorkou mých textů se stala o něco později (pocitově mnohem později), snad kolem roku 1996, kdy jsem začala psát pro Kritickou Přílohu Revolver Revue. Radost z prvního publikovaného textu si samozřejmě dobře pamatuju – o přijetí textu jsem se dozvěděla v bytě v Templové, snad telefonicky. Následovaly další texty, a kolem roku 2000, kdy jsem už žila v New Yorku, mě Terezie s Viktorem vyzvali, abych psala o newyorské výtvarné scéně. Obrovská čest. Pracovala jsem tehdy ve firmě Getty Images, firma sídlila na okraji Soho. Job to nebyl příliš kreativní, pracovní doba dlouhá. Každý den jsem se těšila na hodinovou polední pauzu, během níž jsem prozkoumávala západní okraje Soho směrem k Hudsonu a Tribecu, tedy TRIangle BElow CAnal, části města, které se rychle proměňovaly, v bývalých přístavních skladech a fabrikách se otvíraly nové galerie: Gagosian, The Drawing Center. Pak samozřejmě celá oblast Chelsea kolem 22. ulice. Highline nebyla turistickou destinací ústící v novou budovu Whitney musea ale zarostlou, opuštěnou tratí. Reportáže z New Yorku mě po dva roky takřka držely při životě. Ještě víc než texty mě těšily otištěné fotografie.

A od té doby naše spolupráce pokračuje. Pro RR píšu řidčeji a mnohem kratší texty, vnitřní prostor, který mi tehdy umožňoval psát, zmizel, respektive byl zaplněn jinak. Ale každého textu pro RR si o to víc vážím, neboť vzniká vždy z tématu, které mě zaujme – ať už je to výstava, text, anebo zajímavá událost. A tedy v okamžiku jisté dávky uvolněnosti, ve vzácné situaci, která umožní zastavení a objevování nových věcí, během cest a podobně. Terezie je vždy mým tématům otevřená, občas s nápady sama přichází. Nepamatuji se, že by některý text odmítla nebo chtěla zásadně revidovat. Většinou je v rychlosti opoznámkuje a pochválí – což tu uvádím jen jako pochvalu práce její. Každé výzvy ke spolupráci si vážím. To, že Revolver Revue nejen existuje už čtyřicet let, ale vzkvétá, a neustále přináší nová a relevantní témata, aniž by se časopis odklonil od svého směřování a vzdával kvalitu, je myslím především její velkou zásluhou. K tomu přibylo vydávání knih, a tolik skvěle zinscenovaných večerů. Bez šéfredaktorčiny soustředěnosti, pracovitosti, otevřenosti, ale také přísnosti a jisté dávky zarytosti, by to nebylo možné. Milá Terezo, buď zdráva, stále tak elegantní, neměň se a vydrž!

 

V Bostonu 8. května 2025

 

▬ ▬ ▬

J. H. Krchovský

Tak ještě mnohé jaro tedy

 

Chvalozpěvy na Tereziinu obdivuhodnou práci odbornou a na její citlivé i nelítostné, avšak přesné a spravedlivé pero kritické, přenechám gratulantům kompetentnějším. Chci jí zde jen poděkovat za nápad uspořádat (před asi deseti roky) a v RR poté vydat tematický výbor ze všech mých tehdejších sbírek, který (by) soustředil básně vztahující se nějak, doslova či implicitně, ke čtyřem ročním obdobím. Zprvu jsem byl vůči tomuto počinu skeptický, ale při pročítání předběžné materie jsem začínal chápat jeho smysl a zamýšlený účinek. A později, během dvou tří velmi milých a přínosných telefonických konzultací, nejednou jsem žasnul nad pečlivostí, rafinovaností a citem, které Terezie při své volbě a kompozici projevila. A nad lehkou samozřejmostí, s jakou leckde nacházela i další či „vyšší“ roviny a významy mých veršů, než jsem do nich byl vědomě vložil. A s touto dispozicí pak vykouzlila i důvtipná a navzájem se obohacující sousedství vybraných básní, k nimž by sotva bylo došlo, kdybych býval rigidně trval na sledu tupě chronologickém. Díky tomu, tedy díky Terezii, jsem si pak vydaný výbor „Tak ještě jedno jaro tedy“ mohl přečíst jakoby jinýma očima a místy se i samolibě usmát, ba i pobaveně zasmát. A nejednou uznale pokývat hlavou nad výsledkem práce nejen „paní editorky“, ale ex post i své vlastní. Děkuju, milá Terezie, a přeju hodně sil a zdraví do další poctivé a navýsost bohulibé práce a co nejvíc radosti do Tvých dalších let!

 

▬ ▬ ▬

 

Hana Kosáková

 

Asi nejplastičtější vzpomínka mi vytane nikoli v souvislosti s již mnohaletou a plynulou a příjemně zaběhnutou spoluprací nad literárněkritickými texty pro Revolver Revue, ale při příležitosti jiného podniku, z mého pohledu do značné míry mimořádného.

Terezie Pokorná mě po revolverovském otištění několika drobných textů od ruského prozaika Leonida Dobyčina vyzvala, abych spolu s dalšími překladateli připravila z textů jmenovaného autora rozsáhlejší výbor, který by v edici RR mohl vyjít knižně.

Nápad mě potěšil, protože vydávat v Čechách ruskou literaturu nebyl ani v mírových časech snadný úkol, u neznámého outsidera, jakým byl Dobyčin, se to blížilo čirému nerozumu. Nadto nejde o texty čtenářsky lehce přístupné. Dobyčin psal rytmizovanou experimentální prózu, která není postavena na vykrouženém příběhu, ale na pozorování drobných životních výjevů, často ironicky intonovaných. Na překladu se se mnou podíleli studenti a absolventi pražské rusistiky, kteří se potýkali již s první časopiseckou várkou.

Rukopis byl pořizován v tíživé a vrtkavé době poznamenané covidovými záludnostmi. V horkém létě 2021 byl nicméně dokončen a předložen Terezii k redakci. Z této fáze mi utkvěl jeden moment.

Terezie mi prozradila, že si prózy čte nahlas, aby se do nich náležitě vposlouchala. Představila jsem si, jak redaktorka, elegantní i v domácím prostředí, před hučícím kompjuterem, u otevřeného okna, do něhož se dere tlumený uliční ruch a mísí se s řinkotem nádobí, v kuchyni do toho bublá káva a vůně se nese celým bytem…, ukrajuje věty typu: „Zelenou ulicí s šedými cestičkami se procházejí arcijerej a nepmanka – osnují kontrarevoluci. Inteligentka Gadovová hraje na piano. Odpovědný pracovník, soudruh Leningradov, se zamilovává. Jezdí ke Gadovové na vraném koni, poslouchá trylky a pije čaj. Vyzývá ji ke vstupu do KSR (b), ona – ani ano ani ne. Co s tím? Vtom jde Gadovová krmit slepice. Soudruh Leningradov nakukuje do zásuvek a odhaluje spiknutí. Statečně překonává svou lásku. Gubernská lázeňská komise ho posílá na Krym. Soud odsuzuje spiklence k nejvyššímu trestu a současně se přimlouvá za nahrazení trestu přísnou izolací. Sovětská moc se nemstí.“

Představa mě naplňuje nadšením, respektem i pocitem vděku. Její redakce byla, jako vždy, systematická, důkladná a citlivá. Přísná, nikoli však neústupná či manipulativní. Kniha vyšla pod názvem Město En a jiné prózy ve skvostné grafické úpravě, kterou jedna z překladatelek charakterizovala slovy „sympaticky staromódní“.

Ještě jednou děkuju Terezii i všem dalším zúčastněným.

 

▬ ▬ ▬

 

Matěj Klíma

 

Pro Revolver Revue jsem začal psát krátce poté, co jsem dokončil studium na ÚČLK FF UK. Jsem za to velice vděčný zejména proto, že redakce Terezie Pokorné jsou pro mě další školou. Hodně se učím z její zpětné vazby, schopnosti odhalit, co je v textu nadbytečné, rozpoznat skryté pleonasmy, zmírnit vyznění neoprávněně zobecňujících výroků, dovést větu k formulační preciznosti. Za zdánlivě drobnými redakčními úpravami a komentáři je navíc patrný důraz na etický rozměr umělecké, literárněhistorické a literárněkritické činnosti, erudice, poctivost a entuziasmus – tedy ctnosti, jež Terezie Pokorná vtiskuje celému časopisu.

 

▬ ▬ ▬

 

Libuše Heczková

„Nechceš to napsat?“

 

Terezie se na mne povzbudivě usmívá. Dobře ví, že asi zase nic nenapíšu. Mlžím. O moc líp mi není. Zase to nenapíšu.

V devadesátých letech, kdy mne Revolver Revue adoptovala pro psaní do Kritické Přílohy, jsem se seznamovala se silou francouzského myšlení o literatuře a také hlouběji s jednou z jeho pozoruhodných poloh, které se začalo říkat „écriture féminine“. Myslím si dnes, že Terezii tento přístup nebyl příliš blízký, přesto Revolver Revue neváhala otisknout můj rozhovor s Hélène Cixous, spisovatelkou a teoretičkou spojovanou právě s „écriture féminine“. Její feministický manifest Smích Medúzy, již tehdy ve Francii slavný, náš literární svět objevil dlouho poté. Rozhovor vznikl tak trochu náhodou. Byla jsem nadšená, že Revolver Revue pro něj našla místo. Moc to pro mne znamenalo. Podle mne tu bylo mnoho společného – nesnadnost, neočekávanost a neústupnost myšlení, otevřená imaginace, osobní angažovanost. A také jasnost, přehlednost a důslednost (a to jsem vždy obdivovala). Mé sporadické a často poněkud smotané texty pro Revolver procházely Tereziinýma rukama a dostávaly onu jasnost a přehlednost.

Francouzské myšlení v průběhu času proniklo do českého kulturního prostředí naplno. Neústupnost, neočekávanost a nesnadnost už méně. Sama jsem toho během následujících desítek let moc nenapsala, ale Terezie se stále usmívala a čísel RR přibývalo. Přibyla také internetová platforma Bubínek. Občas se ozvaly Tereziiny znepokojivé věty jako „Tak to napiš“. Aby nevznikla mýlka: Znepokojení to pro mne bylo spíše příjemné a čestné. Znamenalo, že jsem stále součástí jednoho z nejdůslednějších projektů v českém kulturním životě posledních čtyřiceti let, i když jsem toho moc nenapsala – a ani do budoucna to nevidím nijak růžově.

Ale Terezie se stále usmívá. Přes všechny překážky, které si neumím ani přestavuji. Přes skepsi, kterou si naopak představit dovedu.

 

▬ ▬ ▬

 

Petr Hruška

 

Od malička jsem měl v oblibě spojení jít slovo po slovu. Vytvářelo představu slov jako nějakých stop, podél kterých kráčí pozorný člověk a v posledku tak může narazit na podivné, neznámé zvíře, které ty stopy zanechávalo, a teď stojí, dívá se a chvěje se na konci řetězce… Snažil jsem se v knihách chodit opatrně jako stopař, a když jsem sám začal psát, doufal jsem nejen v to, že takové zvíře se v mém textu ukrývá, ale že se najde někdo, kdo se za ním vydá – slovo po slovu.

Texty, které už řadu let píšu pro internetovou rubriku Bubínek Revolveru, prochází Terezie Pokorná jako redaktorka. Chodí jimi slovo po slovu – pozná se to mimo jiné podle poznámek, návrhů a připomínek, jimiž je opatřuje. Někdy si vyměníme i několik „koleček“, než je text připraven k publikaci. V té redaktorské práci je cosi, co celou Revolver Revue, jejíž je Terezie dvaatřicet let šéfredaktorkou, charakterizuje obecně. Když listuji Revolverkou, stále pociťuji náročnost a svědomitost, kterou tvůrci časopisu nehodlají směňovat a kvůli níž publikují pouze to, s čím jsou skutečně v souladu. Že by tohle mělo být v případě literárního časopisu samozřejmostí? Bohužel není; člověk, který pročítá současná periodika, nabývá mnohdy dojmu, že texty jsou uveřejňovány spíše proto, aby zaplnily dosud prázdné místo, nebo že se tak nějak hodí k tématu či žánru, a podrobnému procházení textu slovo po slově zůstali ušetřeni redaktoři i autoři.

Pečlivou redakční prací se o svém psaní dozvídám docela dost. Škrtám rozbíhavou myšlenku, publicismus, škrtám nadnesené, příliš blahosklonné slovo… Myslím, že Revolver Revue vedle kritičnosti charakterizuje podstatný druh skromnosti, který stále obrací pozornost ke kvalitě textů či obrazů samotných a nespotřebovává energii v hlasitých sebeprezentacích či chválách. Některé z vět tohoto textu by tedy Terezie Pokorná nejspíš navrhla vyškrtnout. Psal jsem je ovšem s vědomím, že tenhle text k redakci nedostane.

 

▬ ▬ ▬

 

Barbara Topolová

Papírovi

 

Terezie Pokorná je obdařena mnoha dary. Její rozvážné, ale soustavné kritické provázení českého divadla charakterizují jasná hodnotová kritéria, bravurní argumentace i kultivovaný styl a přesná artikulace. Ediční projekty, s nimiž je spojena, jsou vždy s příkladnou pečlivostí vybaveny veškerým potřebným aparátem, nad to se vyznačují nápaditostí a kreativitou, která není sebeprosazující a voluntaristická, ale staví se do služeb představovanému materiálu. Míra péče, jakou věnuje všem textům v periodikách, jež rediguje, už dnes také není zdaleka obvyklá. K tomu všemu je také vynikající organizátorkou, o čemž svědčí skutečnost, že více než třicet let navzdory mnoha turbulencím udržela nejen časopis, ale i jeho vnitřní integritu, rozvinula bohatou vydavatelskou činnost, koordinuje konferenční a vydavatelské aktivity Společnosti pro Revolver Revue a spoluorganizuje i její akce – a koná to navíc, přinejmenším navenek, bez velkých řečí, zato s lehkostí, elegancí a šarmem. O tom všem zde, předpokládám, budou psát její současní spolupracovníci a kolegové…

Pozornému čtenáři Tereziných divadelních kritik asi neuniklo, že jejich autorka, navzdory vší sobě vlastní náročnosti a kritičnosti, vykazuje ve vztahu ke svému předmětu i zvláštní druh loajality, která je odvrácenou stranou kritické pozice: stále věří v jeho možnosti a evidentně nejraději referuje, jsou-li naplněny.

Skoro se zdráhám napsat, že Terezii znám více než čtyřicet let. Poznaly jsem se v roce 1983 na tzv. mimořádném studiu divadelní vědy na FF UK a posléze byly obě přijaty na studium regulérní. Z těchto dávných dob pochází i její přezdívka Papír, která nemá kupodivu nic společného s psaním ani redigováním – jejím původcem byla moje maminka, která se jednou, při náhodném večerním setkání před fakultou, pozastavila svým charakteristicky otevřeným způsobem nad Tereziinou subtilní štíhlostí a bledostí a pravila: „Terezo, vždyť ty jsi tenká a bílá jako papír!“ – Terezii toto označení jako příležitostná přezdívka už zůstalo a my, včetně její nositelky, jsme s oblibou v různých kontextech rozváděly její potenciální sémantiku. Ostatně to, co nás prvotně sblížilo, byl smysl nazřít a bavit se absurdními rovinami a prvky, jakých v době doznívající normalizace na fakultě ani jinde nebylo málo: například když jsme na semináři pramenů dostaly za úkol nahlas předčítat četné nekrology za Zdeňkem Štěpánkem či když jsme několik zábavných hodin trávily tím, že jsme se na jakýsi večírek (dávno před Českou sodou a Alles Gute) převlékaly do nefalšovaného dirndlu (Terezie) a bavoráckých jelenicových Lederhose (já), úborů, jimiž Tereziina tatínka-germanistu obdaroval kterýsi zahraniční kolega, a sestavovaly k tomuto odění i další doplňky a rekvizity, jako knírek, copy a košíček s jablky… Fotografii bohužel nemám, bylo to v předdigitálním pravěku, a polohy a podoby onoho humoru nelze popsat a sdělit, aniž by neztratily svou aktuální vtipnost, ale provázel celé naše studium a pomáhal nám přežít. A pokud mohu soudit, chvála Bohu nás dodnes neopustil!

Milý Papíre, mimo zdraví, pokoje a Božího požehnání Ti přeji, aby Ti Tvůj humor a nadhled ještě dlouho vydržely, tím spíše, že je jich už zase stále více zapotřebí!

 

▬ ▬ ▬

 

Adam Drda

„Tehdy“ a „potom“

 

Nemám to podloženo průzkumem, jen osobní zkušeností: když někdo v masmédiích nebo v běžném rozhovoru pojednává Revolver Revue, zpravidla zabere hodně času připomínání její samizdatové minulosti. Pro novináře je to obvykle způsob, jak o časopisu něco tzv. atraktivního (dobrodružného) říct a moc se s tím nenadřít. V případě hovorů s lidmi mého a vyššího věku se projevuje nostalgie a sentiment, k nimž bohužel patří i spousta hloupých řečí o tom, že RR bývala kdysi skvělá, ale po převratu se pokazila, proměnila se v sekernický/sektářský/upjatý/překritičtělý časopis, který se bere příliš vážně a vyvolává zbytečné konflikty s těmi, s nimiž by měl z různých důvodů (třeba právě kvůli minulostním vazbám) držet basu. Často se ukáže, že objektem těch připomínek je šéfredaktorka, která samizdatovou RR nezakládala, nýbrž ji dle občas se vyskytujícího žvástu po převratu „ovládla“, přizpůsobila obrazu svému a „zkazila pohodu“. Levicově orientovaní lidé pak RR vytýkají malou pokrokovost: ve druhé polovině osmdesátých let byla podle nich dravá, odvážná a inspirativní, ale ustrnula v minulosti a v „opožděném antikomunismu“, nedokázala udržet krok s pokrokovými tendencemi. Samizdatové období představuje ve všech těchto podáních v podstatě uzavřenou hvězdnou éru RR: vždy je přítomno dělení na „tehdy“ a „potom“.

K tomu bych měl dvě stručné poznámky, které úzce souvisí s jubilantkou. V letech 1985-1989 vyšlo jako samizdat 13 čísel RR z celkových 138. Terezie Pokorná je šéfredaktorkou od čísla 23/1993. Pod jejím vedením a redakčním dohledem se tedy zrodilo 115 čísel časopisu, k nimž je třeba připočíst všech 30 čísel Kritické přílohy RR, redigování internetového Bubínku RR, obsáhlou knižní Edici RR (další věci jako noviny RR, konference, a vůbec veřejné akce nechávám stranou). Kdo nikdy nic nevydával a nechystal k vydání, patrně si neumí představit, jaký je to objem neodfláknuté práce. Snažím se tím říct, že více než třicetiletá polistopadová historie Revolver Revue představuje intelektuální, editorský, praktický a všemožný jiný výkon, kulturní a společenskou hodnotu, kterou je obtížné docenit. Nebudu tu rozebírat kvality časopisu, na to jsem s ním autorsky příliš těsně a příliš dlouho spjatý, chci se především vymezit vůči disproporčnímu a dělícímu pohledu. RR mohla po převratu zaniknout jako spousta jiných titulů, mohla se do dnešních dnů nějak „propajdat“, žít ze zašlé slávy a současně ji postupně prohospodařovat, ale zvolila si jinou, svébytnou a dobrou cestu. Mají na tom zásadní zásluhu i další lidé z redakce, nicméně šéfredaktorka je jen jedna a není tam pro ozdobu.

A poznámka druhá: RR se k samizdatovým a disidentským kořenům soustavně hlásí, připomíná, že jsou její nedílnou součástí, dalo by se tedy při povrchním pohledu říct, že si za to disproporční zdůrazňování disidentského období může taky sama. Jenomže v tom je jádro věci: vztah RR k minulosti nevyjadřuje dělení na „tehdy“ a „potom“, ale kontinuita, snaha na minulost smysluplně navazovat, kriticky se k ní vztahovat, rozvíjet z ní to, co je inspirativní a nevzdávat se dobrých zásad, které se v ní osvědčily. S tím taky souvisí, že RR nepodléhá módním ideologiím a momentálním názorovým rozpoložením v kulturním a politickém provozu. A zase platí, že je to výsledek celoredakčního úsilí, ale že podíl šéfredaktorky je příslušným způsobem výrazný. Všechno nejlepší, milá T. – a sílu do dalších let.