Dámy a pánové, přátelé!

Jak říkal jeden z mých mentorů, co si nenapíšu, nevím. Budete tedy patrně trpět, ale chci říct něco, co zatím v souvislosti s výstavou konstatováno nebylo. Ostatně, abych citoval Lou Reeda: Mezi myšlenkou a jejím vyjádřením leží celý život („Between thought and expression lies a lifetime“).

Vyslovíme-li nahlas název naší výstavy, bezděčně se usmějeme. Jedna z funkcí jeho naivistické metaforičnosti nám pomáhá – kromě jiného – udržet si tento úsměv z okouzlení přinejmenším po celou dobu strávenou v expozici. Zároveň je zřejmé, že tento zdánlivý nonsens, toto přeřeknutí, tato chyba je z našeho světa, má svou realitu obsaženou v reflexi životního oblouku započatého v dětství.

Jaká je povaha takového dnešního života? Humanistická myšlenka v minulém století se odvíjela od reflexe podstatné nezajištěnosti, provizoria moderní existence jako polarity života-zvyku a života-závrati (tak v poezii Oldřicha Mikuláška), resp. života jako rovnováhy a jako amplitudy (ve filozofickém výkladu Jana Patočky). Digitální technologie jako extenze algoritmického rozumu náš svět zajišťuje, činí ho dostupným, všude stejným, do značné míry vždy již hotovým, díky ní máme vše bezpečně na dosah, takřka po ruce. Skutečně tomu tak je? Ponenáhlu nahrazujeme vlastní smysly jejich simulací, která je sice produktem našeho vědomí, je tudíž reálná, ale ukazuje se nám pouze jako donekonečna rozprostřený dokonalý povrch digitálního obrazu.

První podnět k výstavě vzešel ze znepokojení, z uvědomění zarážející hegemonie nového druhu vizuality, která jako by byla v příkrém rozporu s obrazem světa, který formoval naše dětství a mládí, tj. s jeho nedokonalou, rozrušenou, zrnitou, stále ještě otevřenou povahou. Odtud návrh konfrontovat vizuální vzpomínku na obrazy, které byly před třiceti lety spjaty s radikální proměnou našeho obrazu světa, s dlouhou metamorfózou a současností jejich imaginace. Je nutno se zastavit a ohlédnout se, znovu se orientovat a rozhodnout: Špatně – správně, lež – pravda, ne – ano. Cesta kolem Mysova hornu pro mě představuje nejen dobrodružství imaginace – o to jde samozřejmě především –, ale i myšlenky reflektující svůj postup na volném moři s přístroji, které při vší své dokonalosti jako by byly vždy o krok zpět za dílem v proměně. Pro výstavu je to výhoda, neboť zde je doma umělecký odhad – Veronika, Kateřina a Markéta připomínaly akrobatky, které po rozcvičení objevily každá vlastní rytmus, aby jej v neustálém přibližování a oddalování konečně podřídily koordinované figuře zachovávající napjatou odlišnost jejich postupu. – Pro komentář, interpretaci, kurátorskou asistenci, katalog a doprovodné materiály, krátce pro slovesnou aktivitu je to naopak protiúkol zápasu (zaplaťpánbůh za spolubojovnici Adrianu / Ariadnu a její nit) ve vlnách, jež byly v našem případě tři: Tři vlny, které v synergii vytvářejí hravý příboj –, událost nebo, jak dámy říkají, „uzel“.

Není překvapivé, že jsme vedeni stejně svým důmyslem a racionalitou jako předsudky, pověrami, stereotypy a hloupostí? Rozhovor, který výstava tematizuje, dokazuje, že do diskuse se nelze vecpat, vlomit, vyloktovat si ji, a to ani zastrašováním: Zvídavost si hledá příležitost a korespondující protějšek. Rozmluva toho druhu je něčím zcela soukromým – v interakci, souputnictví, paralele i odlišnosti si lze empiricky ověřit, že jen koexistence má budoucnost, agresivita sice panuje, ale nakonec hledí do pouště.

Odkud přichází, jaký je zdroj imaginace jako takové, nevědí přesně ani sami umělci. Goethe zmiňoval v souvislosti s původem svých básnických děl pocit mlhavé neurčitosti, významově nerozlišené představy. Umění samo vzešlo z kultu a rituálu, bylo znázorněním mytologických a náboženských představ, bylo považováno za řemeslo, dovednost, za nejpronikavější manifestaci lidské svobody, později za výraz geniality, za výsostnou doménu experimentální povahy hravého i objevitelského moderního ducha, ještě později za předvoj revoluce a za společenskou činnost mezi jinými, dnes za druh environmentální reflexe prosazující se jako alternativní sociologie a sociální práce (to je ostatně často dost velká nuda). Umění není žurnalistika ani společenskovědní obor, není projevem instrumentálního rozumu či spekulativní reflexe, nýbrž formou konkrétního smyslu, tj. zraku a vidění. Ctižádost současného provozu s uměním „myslet“ či „pracovat“ se společenskými tématy je většinou marný pokus urvat pozornost veřejnosti, získat si vážnost či závažnost nebo, jak se dnes říká, respekt. Připomíná to psa, jenž chňapá po vlastním ocasu. Žádná ze zmíněných historických funkcí se samozřejmě z jeho záběru nevytratila a zároveň bylo umění vždy ještě něčím jiným, nepředvídatelným. Cézannovo přesvědčení, že jde o druh „jemné vnímavosti“ schopné realizovat svůj podnět jako smyslovou formu, mi proto zcela vyhovuje.

Racionalita stejně jako smyslová zkušenost je soukromá, iracionalita veřejná (moderní myslitelé věřili či doufali v opak), zveřejnění je ovšem vždy závislé na masové distribuci, obchodovatelnosti a černých skříňkách médií. Nejsme ani děti, ani starci – jsme uprostřed běhu, ale musíme si vzpomenout na dětství a pomyslet na stáří: Obojí máme před očima a musíme si ve zkouškách uchovat důstojnost, nepodlehnout zaslepení, přeludu a být s to vidět pravdivě, řídit se vlastními smysly, korigovat je rozumem a naopak.

Umění má svůj vlastní kompas – svou vlastní citlivost, nepotřebuje simulovat činnosti, jejichž povaha souvisí s odlišnými projevy zvídavosti – podobně my sami neseme v sobě svůj mravní kompas, který nás, aniž bychom si toho byli často vědomi, naviguje při plavbě nejnebezpečnějšími víry a skalisky – jeho střelka ukazuje k Ultima Thule našeho lidství tak jako metafora dychtivé dětské touhy Mysova hornu. Za ni máme co děkovat kormidelnici Adrianě Primusové a kapitánkám-objevitelkám Veronice Bromové, Kateřině Vincourové a Markétě Othové.

Řeč na vernisáži výstavy Mysův horn. Veronika Bromová, Markéta Othová, Kateřina Vincourová. Kurátoři Adriana Primusová a Daniel Vojtěch, GASK – Galerie středočeského kraje, Kutná Hora, 12. dubna 2025.