Když autor těchto řádků 3. března t. r. vycházel z budovy Památníku národního písemnictví, pokřikoval na něj okolo jdoucí Lukáš Prokop, aby zase něco brzo napsal. Tuto prosbu bezmála biblickou (Matouš 5,39), jíž volající odkazoval zřejmě na náš text z 5. prosince 2024, by bylo opravdu škoda oslyšet. Vždyť Lukáš Prokop je autorem čítanky Stanislav Kostka Neumann v Bílovicích nad Svitavou 1915 (Praha: Památník národního písemnictví, 2025), která si i sama říká o kritickou pozornost.

Publikace se skládá ze dvou oddílů: předmluvy a ukázek. V úvodním textu se píše hlavně o „nejpozoruhodnějším a nejsvobodnějším“ (s. 6) období uměleckého života SKN, které básník strávil v Bílovicích (1907–1915). Chce se zde říct, že v této etapě je Neumann prostě nejsympatičtější. Chodí na ryby, toulá se po krajině, na podzim žloutnoucí a červenající listnáče se mu líbí, prostě „volnost, otevřenost, žádné předsudky“ (s. 12) – vše podáno v publicizujícím présentu. Další linkou textu je zneužití Neumannova díla v interpretacích padesátých let, kdy je vnucován nejen „každé mladé básnické generaci, ale úplně všem! Mladým i starým“ (s. 8). Předmluvou se ve směsi proplétají různé zápisky o Neumannovi, třeba od Zdeňka Kalisty, který na něj hezky vzpomenul dokonce i poté, „co si jako politický vězeň poúnorového Československa, tedy toho, které po Neumannovi pojmenuje továrnu na výrobu stuh v Krnově anebo uhelný důl nedaleko Litvínova, odsedí devět let těžkého žaláře“ (s. 8). A tak dál pêle-mêle až k pointě: „Po druhé světové válce oslaví Neumann sedmdesátku, k narozeninám mu přeje kdekdo, ale také a především Klement Gottwald, Zdeněk Nejedlý, Jiří Taufer. A Rudolf Slánský. Zprvu vychvalovaný, zanedlouho nato poslaný na popravu svými někdejšími přáteli“ (s. 13).

Následuje antologie. Tak jak se v předchozí části citovalo z edic Neumannova díla, které byly vybrány patrně podle toho, co měl vydavatel po ruce, ukázky se volí podle stejné metodiky. V Ediční poznámce (s. 18) je sice uvedeno, že se vybíralo z Knihy lesů, vod a strání (1914), Nových zpěvů (1918), eseje jsou pak z knihy S městem za zády II (1923) a Ať žije život! (1920), jak nám ale ukáže teprve srovnání, nepracoval editor ani s časopiseckými otisky nebo prvním vydáním Neumannových knih, což by odpovídalo nejspíš koncepci svazku, ale ani s vydáním kritickým. U první sbírky zvolil za základ patrně edici z roku 1938, u druhé pak vydání z roku 1951. Texty jsou podány nepřesně, nejméně pětkrát je porušeno strofické členění, rozlomený verš, tiskové chyby (např. do posteli m. do postelí; viru m. víru) a současně se respektuje původní pravopis cizích slov i dnes neužívaná interpunkce, nevyužity zůstaly opravy, s nimiž přišlo kritické vydání sbírek v Knihovně klasiků. Čtenářstvo by možná doufalo, že se zde alespoň osvětlí ona číslice 1915 v titulu brožury, která zde stojí snad místo celého rozmezí bílovického pobytu, ale smůla, všechny zařazené texty byly totiž napsány v jiných letech nežli v roce druhé Neumannovy svatby.

Vinit autora za tato nedopatření není ale úplně spravedlivé. Kniha totiž neměla, jak potvrzuje i tiráž, žádného redaktora ani lektora, což je u publikace vydané institucí typu PNP šokující, a hlavně evidentně na škodu věci samotné. Jediné vysvětlení nalézáme v onom „emancipačním gestu“, o němž psal Lukáš Prokop v dotčeném článku Chce to dávku otevřenosti (A2, č. 23/2024, s. 5), podle nějž se PNP rozešel s vlivem jiných akademických institucí, a vydal se mimo „vyšlapanou […] cestu“, aby našel „svou originalitu“.