Příspěvek je součástí společné redakční aktivity Kanonu a E*fora (Jedenáct textů od dvanácti přátel) u příležitosti aktuálního jubilea literárního, filmového a uměleckého historika a teoretika Petra Málka.

Josef Popper-Lynkeus: Z Fantazií realistových

Chlapcův zpěv v temné noci

V tiché noci je člověk ve své osamělosti,
Víc než na poušti, víc než na širém moři,
Jen sám se sebou –
Pak nahlédne do vlastní hlubiny.
Lidi těší, když v noci slavík tluče,
Neradují se z písně, radují se ze zpěvu.
Slavičí tlukot probouzí chuť do života a touhu po lásce –
Co je však tlukot slavíka proti chlapcovu zpěvu v temné noci?

Zatímco domy zahalila noční tma a lidé se pohroužili do hlubokého spánku, bděl jeden stařec, jemuž ubývalo sil, ve své posteli. Ležel na zádech a strnule se díval na strop; vedle něj seděla mladá dívka, jeho vnučka, a držela oběma rukama jeho levici. Skloněna nad ním, upřeně jej pozorovala v mdlém svitu lampy, jeho dlouhý bílý vous se s každým chrčivým nádechem a výdechem pozdvihl a opět klesl na přikrývku. Starcovy rysy, těžce poznamenané věkem, chorobou a nehybným přítmím, si zachovávaly neměnný výraz znaveného klidu, když pojednou se v nich, zároveň se zpěvem přicházejícím z dálky, něco mírně pohnulo.

Zpěv, rozléhající se stále jasněji, vycházel z hrdla chlapce, který, znaven večerními radovánkami s kamarády, usnul na ulici a pozdě v noci se probral. Kráčel teď temnotou a prozpěvoval si.

Tóny netvořily melodii, měly však zcela zvláštní barvu: barvu dětské nezralosti, zdraví, jasnosti a nevinnosti; pronikaly z hrdla do klidného ovzduší, odrážely se v liduprázdných ulicích a ztrácely se v nekonečné dálce.

Stařec, jehož tvář stále více ožívala, byl však příliš sláb, aby otočil hlavu, se jen ztěžka se pohybujícím okem tázavě podíval na děvče; to hned otočilo hlavu k oknu a hned zase zpět a promluvilo: „Myslíš, jak si ten chlapec z ulice zpívá?“

Stařec neodpověděl.

Mezitím chlapec došel téměř až k domu, jeho zpěv nyní jasně halasil nocí, stařec jemně stiskl děvčeti ruku a naslouchal.

Jeho nitro se čím dál víc uvolňovalo od tlaku, který naň těžce doléhal, vítězně se v něm stupňovala mocná jasnost, a zatímco jeho oči počínaly zářit a jeho rysy byly stále živější, jeho mysl byla unášena mohutnějším a mohutnějším vírem blaženosti z okamžiku a radosti ze světa.

Vmžiku se mu jasně vybavilo jeho mládí; nejprve obraz jeho matky, hned poté jeho otce; stáli oba před ním; následovali jeho sourozenci, jeho hry, pak jeho přátelé a nakonec, oslnivá jako zjevivší se víla, jeho milá.

Jeho vnučka, která teď seděla vedle něj, s nimi se všemi tvořila půvabnou skupinu a jeho hruď, proteplena a poháněna tlukotem srdce a jeho láskou ke světu, se pohybovala stále mohutněji; stále mocněji se nadechoval, oči se mu zalily slzami a z plna hrdla zvolal: „Ach, kdyby tak mohl ten chlapec být šťasten! Kdyby tak všichni lidé byli šťastni! Kdybych tak mohl učinit každého šťastným!“

Děvče si pomyslelo, že stařec blouzní z horečky, a ustaraně mu pohlédlo do tváře. Ten se opět zklidnil a krátce nato usnul, stejně jako dívka, znavená mnoha probdělými nocemi. Ve světnici vládlo mrtvolné ticho. Chlapec odbočil do jiné ulice.

 

V rozsvícené místnosti jednoho z domů v této ulici seděl u psacího stolu s perem v ruce – s tváří roztrpčenou a přemýšlivým pohledem – zahořklý nepřítel světa a jeho způsobů.

Na stránce knihy, která před ním ležela otevřena, stálo shora napsáno: „Jaké zdroje štěstí máme my lidé k dispozici?“

Táž otázka byla na předchozích listech a on byl teď, tak jako o každé noci, zabrán do hlubokých úvah o ní.

Obvykle pak napsal pod otázku v odpověď: „Zdrojem lidského štěstí je… to a to“, načež klidně seděl, pohroužen do sebe a přemýšlel. Na konci své meditace dospěl pokaždé k závěru: Ani to nepředstavuje zdroj štěstí. Nato případ škrtl a sepsal v chvatu hněvivě své důvody.

Tak pracoval již dvacet let a nikdy nic neobstálo před jeho hlubokým úsudkem.

Vícekrát se tomu vzpíral, přesto však nyní opět napsal: „Láska k lidem je zdrojem štěstí.“

Poté dlouho nehnutě seděl, myšlenky mu běžely prudce jedna přes druhou, pak však sebou náhle trhl, přeškrtl celý případ a chvatným písmem dole připojil:

„Láskyplný člověče, chraň se před svou potřebou milovat lidi! Obětavě se jim přiblížíš, nikdy se však nevrátíš opět zpět k sobě tak oblažen, jako když tě to táhlo k nim.“

Po nějaké chvíli pokračoval: „Má-li se člověk považovat za dokonalého, museli by existovat přinejmenším dva takoví, protože jediného by nedokonalý člověk neocenil… Lze však očekávat, že ti, kdo se setkají, budou oba dokonalí? Jen klid! Svět sám také nepotřebuje žádný jiný svět; zůstaň jako on, zatvrzelý hrdino, jediný, sám a celý!“

Tady se zarazil, s perem v ruce se napřímil, obrátil hlavu k oknu a naslouchal zpěvu, který sem doléhal z dálky. Se stále svraštěnějším obočím a potemnělým výrazem v obličeji poté vstal, otevřel okno a pohlédl do noci.

Hluboká temnota zahalila svět, ani jedna hvězda nezářila; chlapcův zpěv sílil a – jak šel dále – slábl a ztrácel se mezi domy v dálce.

Poté, co se muž marně snažil chlapce rozpoznat, vrátil se od okna zpátky. „Opovážlivý kluk!“, pronesl sám k sobě, „opovážlivý chlapec!“, přešel vícekrát pokojem tam a sem, posadil se za psací stůl a pomalými tahy napsal na nový list:

„Dospělí tápou temnou nocí a hledají svůj dům, svůj klid a své štěstí; bojí se, aby ve tmě nenarazili, a v obavě natahují ruce před sebe; šátrají holí, jejich chůze je nejistá, úzkost na ně doléhá a dělají jen drobné, váhavé kroky.

Ale tento chlapec! Ten kráčí vpřed a na temnotu nedbá! Tenhle kluk nehledá cestu, nebojí se žádné rány, nemá cíl a zpívá si u toho!

A neví, že nic nehledá, ničeho se neobává a nesleduje žádný cíl!… Zatracený mladíku, ty jsi u mě šťastlivec!“

Opět vstal. šel k otevřenému oknu a naslouchal.

„Přestaneš už s tím zpěvem?“ křikl na chlapce do tmy, zavřel okno a zhasl světlo.

 

Vzdát se práva

Před dveřmi úřadu se tlačilo tolik stran, že každá musela po vymezenou dobu čekat, než byla vyvolána a mohla předstoupit.

Pro zmírnění netrpělivosti se mluvilo hned o tom, hned o něčem jiném, ti, kdo stáli v popředí, byli často nanovo přepočítáváni, a pokaždé, když někdo, jehož věc byla vyřízena, vyšel a zamířil k jiným dveřím, bylo slyšet úlevné vydechnutí.

Do toho přešel tam a zpět úředník, tvářil se důležitě, napomenul ke klidu a trpělivosti a když mezi čekajícími spatřil starého známého, zeptal se ho, co ho sem přivádí; utěšoval ho, jak to jen šlo, že musí tak dlouho čekat a řekl, že by mu z přátelství dal přednost, že to však nejde, že má přísně přikázáno každého pustit pouze, až přijde na řadu, atd. atd.

Oslovený odvětil, že chápe, že musí mít trpělivost, ačkoli ho každá minuta, kterou zde bude čekat, možná přijde značně draho; neboť právě teď by měl uzavřít velmi výnosný obchod, o který už do čtvrthodiny může přijít, takže úřední výzvy, aby se dostavil právě v tuto hodinu, uposlechl jen nerad.

Nato muž, jenž byl právě na řadě, řekl:

„Je-li tomu tak, pak se rád vzdám své přednosti, neboť já nic nezmeškám; a třebaže je mi dost nepříjemné čekat zde v té tlačenici, s Vaší případnou ztrátou to nelze srovnávat; dovolte mi prosím vyměnit si s Vámi místo. Hned také vykročil z řady a oslovený se zařadil na jeho místo, přičemž velice děkoval a ptal se na jeho jméno a adresu.

Po mnoha letech obdržel onen muž od soudu sdělení, že v poslední vůli právě zesnulého pana tak a tak je uvedeno následující ustanovení:

„Kdysi jste se v můj prospěch vzdal svého práva, bez jakékoli vyhlídky na možný užitek, aniž bychom byli příbuzní či se alespoň znali; čistě proto, že bych jinak mohl ztratit slibnou příležitost.

Ten obchod jsem svého času převzal, a přitom – oproti očekávání – utrpěl velkou ztrátu.

Avšak na důkaz mé vděčnosti za to přátelské rozhodnutí a na znamení toho, že vaše jednání považuji za následováníhodný vzor, odkazuji vám stejný díl svého nemalého majetku, jaký náleží mým nejbližším příbuzným.“

*

Josef Popper (21. 2. 1838 Kolín – 22. 12. 1921 Vídeň) – strojní inženýr, vynálezce především v oborech termodynamiky, letectví a elektrotechniky, volný myslitel důsledně rozvíjející osvícenské ideály, autor rozsáhlého návrhu společenské reformy obsahujícího mnohé prvky realizované sociálním státem v poslední třetině 20. století. Setkání s Popperem zanechalo hlubokou stopu v širokém vídeňském okruhu osobností zahrnujícím matematiky, techniky, ekonomy, básníky i filozofy. Ohlas jeho myšlení a tvorby lze zaznamenat v koncepci Panevropského hnutí Rudolfa Coudenhove-Kalergiho, u Sigmunda Freuda, ale i Alberta Einsteina. Roku 1899 vydal pod pseudonymem Lynkeus u Carla Reißnera v Drážďanech soubor krátkých próz Fantazie realistovy (Phantasien eines Realisten), který vyšel za jeho života celkem šestnáctkrát (definitivní vyd. 1920). Autor později podotkl, že tato podobenství, anekdoty, skici, dialogy a alegorická vyprávění představují záznamy jeho vlastních snů. Na základě interpelace předáka Všeněmeckého sdružení (Alldeutsche Vereinigung) Georga von Schönerera a dalších německých nacionálů bylo vyprávění, jehož kritický hrot mířil na pokryteckou povahu klerikalismu (důvodem byla především próza Gärende Kraft eines Geheimnisses), označeno za útok na veřejné mravy, náboženství a církev, kniha (mezitím vyšla již ve druhém vydání) byla 21. března 1901 výnosem z tajného zasedání říšské rady v celém Rakousku zkonfiskována a její šíření nadále zakázáno pro zločin rouhání a provinění proti náboženství a mravnosti. Zákaz byl zrušen až roku 1922.

Z originálů Gesang des Knaben in finsterer Nacht a Verzicht aufs Recht (in Josef Popper-Lynkeus: Phantasien eines Realisten. Leipzig – Weimar, Gustav Kiepenheuer Verlag 1986, podle vydání poslední ruky 1920, s. 7–10, 11–12) přeložil a s přáním všeho nejlepšího Petru Málkovi k šedesátinám posílá Dan V.