Na začátku tohoto roku uplynulo sto let od doby, kdy zemřel básník, překladatel, kritik a dlouholetý vydavatel Moderní revue Arnošt Procházka (15. 11. 1869 – 16. 1. 1925). Jeho osobnost v posledních letech významně připomněl Luboš Merhaut rozsáhlým výborem z kritických prací (Kritiky a eseje z let 1892–1924, Institut pro studium literatury, 2020). Svou roli má v této edici i vyčerpávající Procházkova bibliografie, na níž s Merhautem spolupracoval Michael Špirit. Její procházení navádí k řadě možných dalších cest, jak Procházku nadále číst, studovat nebo možná i vydávat.
Zatímco Merhautova edice zplna pokrývá jednu z oblastí Procházkovy umělecké činnosti, k znovuvydání jeho původní básnické tvorby je stále otevřený prostor (nemluvě o rozsáhlé tvorbě překladové). Procházkovo básnické dílo bylo v minulosti zveřejněno téměř kompletně – autor sám nákladem Moderní revue vydal svoji jedinou básnickou knihu Prostibolo duše, kterou v roce 2000 v brněnském Nakladatelství Pavla Křepely k novému vydání připravili Luboš Merhaut a Otto M. Urban. Posmrtné vydání časopisecky otištěných Procházkových básní připravil k tisku pod názvem Torsa veršů – Torsa prosy Jarmil Krecar v nakladatelství L. Bradáče již v roce básníkovy smrti. Při listování bibliografií ovšem najdeme i v případě Procházkovy poezie podnět k dalšímu bádání. Ta mimo jiné přináší objev dvou básnických textů, které nebyly do celku Krecarovy edice zařazeny a později nikdy znovu tiskem nevyšly. Jedná se o básně Vzpomínka (v bibliografii položka 28, báseň podepsaná šifrou A. P. byla otištěna ve Vesně 11, 1891–1892, č. 13, 16. 6. 1892, s. 203) a Budoucí požáry (v bibliografii položka 433, podepsáno V. H. Lambert, Moderní revue 4, 1897–1898, sv. 7, č. 6, 8. 3. 1898, s. 175), přičemž u druhé básně je poznámka o autorské pochybnosti (dubium).
Obě básně v připomínce Procházkova stoletého výročí a také jako podnět k možnému novému edičnímu zpracování Procházkových beletristických prací publikujeme zde:
VZPOMÍNKA
Hřej, jasné slunce, moji hruď
svým měkkým, vlahým paprskem,
v mém nitru vzpomínku zas vzbuď,
mé srdce ozař luzným snem.
Mé srdce ozař luzným snem,
jak v sadě, který bílý zkvet‘,
při hudby rythmu dalekém
se k rtu naklonil můj ret –
Jak k retu naklonil se ret,
kdy poslední tvůj rudý jas
tak zvolna, tiše k zemi let‘
a v mlhách večera se třás‘…
Hřej, jasné slunce, moji hruď
svým měkkým, vlahým paprskem,
v mém nitru vzpomínku zas vzbuď,
mé srdce ozař luzným snem.
BUDOUCÍ POŽÁRY
O budou kdysi pláti požáry, požáry!
To budou hrozné, krvavé požáry, ničivé, děsné!
Zaplanou rázem, zaplanou všude – –
Do rumů, popelu zapadne starý ten svět…
O budou kdysi pláti požáry, požáry!
A budou hořeti, hořeti dlouho…
Zahoří k nebi krvavé plameny
a ve tmách pochmurných zazáří světla – – –
Daleké obzory krvavě vzplanou…
Vzplanou jak nádherné soumračné západy…
Budou to západy, příšerné západy!
Západy moci, hrubého násilí, zpyšnělých vlád – –
To budou západy. Úchvatné západy!
Do rumů, popelu zapadne starý ten svět…