Při udělení Ceny Revolver Revue dne 14. března 2025 v Arše+ byl Jiří Gruntorád vyznamenán za svou občanskou statečnost, neúplatnost a kulturní angažovanost. Připomeňme dnes ještě laureátův přínos v oblasti literárněvědné, resp. historiografické a bibliografické, jakkoli veřejnost možná pro svůj rozvoj pociťuje toto pole jako méně důležité.
Autor je jedním z nejvýznamnějších dějepisců nezávislé knižní kultury druhé poloviny 20. století. Základní akademické příručky vznikající v posledním čtvrtstoletí to ale ještě nezachytily: Gruntorád nemá heslo v internetovém Slovníku české literatury po roce 1945 (je přitom autorem tří knih-příruček s širokým uživatelským záběrem) a v Dějinách české literatury 1945–1989, resp. v jejich čtvrtém dílu pojednávajícím o letech 1969–1989, je v bibliografické části zmíněn jen jako autor jedné studie o „samizdatových edicích v historické perspektivě“ ze sborníku Alternativní kultura (2001).
„Jiřímu Gruntorádovi, zakladateli knihovny Libri prohibiti,“ je sice dedikován šestisetstránkový slovník edicí, časopisů a sborníků Český literární samizdat (2018), ale je to věnování ve spíše slavnostním než věcném kontextu „všech vydavatelů, jejichž dílo je v knihovně uloženo“. Gruntorádovy vlastní metodické a systemizující knihopisné postupy se ve způsobu vypracování jednotlivých hesel této příručky bohužel nijak nezhodnocují.
V devadesátých letech byl Jiří Gruntorád souběžně s budováním Libri prohibiti členem ediční rady čtvrtletníku Kritický sborník, jejž po smrti Jana Lopatky (1993) řídil Karel Palek. Pro jednotlivá čísla KS připravoval Gruntorád bibliografické soupisy různých samizdatových aktivit přechozích dvou desetiletí. Uváděl je hutnými charakteristikami příslušného strojopisného nakladatelství nebo časopisu, které byly často první shrnující zprávou o daném jevu, a zároveň byly při skladbě informací prosty jakékoli enumerativnosti.
Gruntorád současně nepředstavoval jen edice nebo periodika, jež šířily texty literární povahy, ale pořizoval též soupisy z oblasti psychologie (edice Jungiana, KS č. 4/1991), filosofie (Nové cesty myšlení, č. 1/1992), teologie (edice katolického samizdatu, č. 3/1993) nebo judaismu (edice Alef, č. 2–3/1998–1999). Tyto bibliografie nebyly dosud překonány a slouží dodnes jako základní zdroj pro bádání ve státně nereglementovaném provozu příslušného oboru, a myslím, že totéž lze říci i o samizdatech „literárních“, které byly v příručce z roku 2018 zpracovány vesměs na nižší – odvozené nebo rutinní – úrovni.
Jednotlivé soupisy v Kritickém sborníku koncipoval Jiří Gruntorád proměnlivě, podle typu analyzované edice nebo periodika. Chronologicky pořádal bibliografie Jungian, Nových cest myšlení, Archivního souboru prací Jana Patočky (č. 1/1992), Pražské imaginace (č. 2/1994), Edice Expedice (č. 3 a 4/1994) nebo vlastního Kritického sborníku tištěné éry (roč. 20, 2000/01). Podle abecedy autorů řadil Gruntorád soupisy např. Edice Popelnice (č. 2/1992), Krameriovu expedici 78 nebo periodika Střední Evropa (č. 1–2/1995) či Obsah (od č. 3/1995 do č. 2–3/1997–1998).
Bibliografie zpravidla opatřoval předmětovými rejstříky osob, a především ústrojným způsobem jednotlivé záznamy anotoval. Součástí charakteristiky jsou rovněž odkazy na tištěná vydání popisovaných děl (publikovaných v exilu nebo v polistopadové literární struktuře Československa, resp. Česka). Tyto reference ukazují samizdat mj. též jako organický článek literárního života v totalitním režimu – tedy jako jev, jejž se akademický establishment po roce 1989 snažil co nejvíce izolovat, a vystavit naopak jako jistou výchylku.