Práce Marka Přibila Iluze konstrukcí, vydaná na jaře 2023, se zabývá tím, zda některé texty K. H. Máchy lze opravdu připsat Máchovi. Přibilův zájem se týká oblasti literárních zápisníků s texty nebeletristickými, jako jsou poznámky z četby a o četbě nebo koncepty zamýšlených děl. Redaktorem knihy, která v textologické edici Varianty, nakládané od roku 2009 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyšla už jako 13. svazek, byl autor těchto poznámek. Nepíše proto recenzi, ale chce upozornit na takové fáze badatelské práce, jež předmět Přibilových analýz mohou přesahovat.

Jde o tzv. Malý sešit, v padesátých a sedmdesátých letech 20. století často v odborné literatuře ztotožňovaný se sešitem, který byl údajně cca deset let po Máchově smrti (1836) jako součást básníkovy pozůstalosti ve vlastnictví Drahotína Villaniho, dále o Sabinovy citáty „z Máchových poznamenání“ a o druhou část Hindlova opisu Výtahu ze všelikých výpisků a zaznamenání básníka K. H. Máchy. Jsou to texty, resp. jejich „nosiče“, jež v povědomí širší veřejnosti sice nefigurují jako emblematická díla básníkova, ale podstatné je, že Přibil nad dosavadním vydáváním Máchy zachycuje momenty sugesce, automatické nebo plošné předpoklady, důkazy kruhem nebo hypotézy podložené nejvíce ze všeho zbožným přáním.

Tradovalo se například, že list, na němž Mácha zaznamenal tzv. Náčrt Máje, se zachoval jako papír vytržený z dnes neznámého sešitu. Přibil si všiml jisté písařské marnotratnosti, která je vzhledem k nejrozsáhlejšímu rukopisu, jenž je prokazatelně Máchův, nápadná, a argumenty až neúprosnými dokazuje, že tzv. Náčrt Máje nebyl zapsán v literárním zápisníku „malého“ rozměru, z něhož by pak byl list, popsaný z obou stran, vytržen, nýbrž že šlo o list, který byl z nějakého sešitu (a to sešitu menšího rozměru, než je nepochybný Zápisník) nejdřív vytržen, a teprve pak Máchou popsán.

Pasáže Přibilova pozorování jsou úchvatné stejně jako závěrečná kapitola Chandlerova Loučení s Lennoxem, s Marlowovou dekonstrukcí ďábelského plánu jeho dávného přítele. Kdyby totiž platil předpoklad dosavadních vydavatelů o sešitu, z něhož byl popsaný list vytržen, znamenalo by to, že Mácha musel psát způsobem, který je velmi nepohodlný, ba eskamotérský, tj. musel by začátek řádku na pravé stránce nasazovat těsně u sešitové vazby (neboť část některých krajních liter chybí), a hlavně by musel budoucí vytržení listu předpokládat.

Kapitola o tzv. Villaniovském sešitu se zabývá pramenem, který pravděpodobně nikdy neexistoval, ale shodou okolností, resp. úpěnlivou touhou po objevení možného máchovského autografu se v sekundární literatuře nakonec do oběhu dostal. Jde o sérii tak nepravděpodobných, vzájemně se vylučujících událostí a jejich průvodních okolností, že je těžké akceptovat, že se téma takového sešitu jako seriózní otázka udržovalo téměř po celé 20. století. „Celkově je překvapivé, jak nekomplikovaně, vzdor mnoha varovným signálům, dospěl Janský [v padesátých letech] a po něm [v letech sedmdesátých] Vašák k absolutní jistotě (soudě alespoň podle apodiktických formulací v jejich textech) o existenci a Máchově autorství nedochovaného, pramenně nijak nedoloženého a odborně nikdy nezkoumaného rukopisného sešitu. Překvapivé je to zejména v kontextu veřejných i neveřejných polemik s Oldřichem Králíkem, během nichž byla zpochybňována nejen existence Máchových hypotetických autografů, ale ve velkém rozsahu i autentičnost dochovaných máchovských rukopisů, a v potaz byly brány minuciózní paleografické a filologické argumenty“ (s. 76).

I zbývající kapitoly skýtají srovnatelnou rozkoš ze střízlivě vedeného výkladu, který vychází z širokého záběru zkoumaných pramenů a průběžně si klade sebezpochybňující otázky. Čtenáře snad nepřekvapí ani tak skutečnost, že autorem rukopisných tzv. Dodatků k Sabinovu Úvodu povahopisnému z roku 1845 není Sabina nebo že Hindlův opis se neopírá o Máchovy rukopisy, nýbrž fakt, že k témuž závěru mohli dojít už i předchozí vydavatelé básníkových textů: Přibil se totiž rozhodně neopírá o informace nebo zdroje, které by byly předtím nedostupné. Vedeni apriorní představou o klasikovi a svůdnou touhou po jejím rozšíření si však nejenže nepoložili srovnatelně kritické otázky, ale podcenili i takovou fázi badatelské práce, jako je pomalé a důsledné čtení pramenů, jejich srovnávání a vyloučení možností, jež jsou zjevně nepravděpodobné.