Novinářka Krystyna Wanatowiczová jednoho dne v antikvariátu narazila – jak se sama vyznává – na sešitek textů Roberta Nezvala (míněna Siamská dvojčata, ed. Karel Dostál, Pražská imaginace 1990). Jejich čtení ji přimělo zjistit si více o synovi slavného otce, další kroky ji pak dovedly ke studiu osudů samotného Vítězslava Nezvala. Výsledkem je objemný svazek s rozsáhlou fotografickou přílohou, který s přímočarým názvem Nezval a podtitulem Básník a jeho syn vydalo v loňském roce nakladatelství Kodudek. Autorka, jak to vypadá, na vlně dnes čím dál více oblíbených životopisů nemohla v případě Nezvalů zvolit z žurnalistické perspektivy lépe. Vždyť se před ní otevřelo hned několik mnohovrstevnatých témat: autor versus politika, resp. vztah umělce k totalitnímu režimu, autorovy rodinné poměry a jeho vztah k ženám, paralely mezi velkým Nezvalem a jeho synem atd. A to vše je navíc pojednáno optikou tzv. velkých dějin, které vytvářejí kulisy pro informace, jež patří již spíše do oblasti bulváru.

Za autorkou je kus práce, a to nejen kompilační, ale též výzkumů archivních a současně i novinařiny tzv. investigativní, kdy v případě osudů Roberta Nezvala konfrontovala výpovědi řady pamětníků a bezesporu odhalila množství neznámých faktů z jeho krátkého života. V případě jeho otce ji její úsilí zarámované do novinářské objektivity a současně ovlivněné nekritickým převzetím některých pramenů (např. knižně vydaných svědectví Lilly Hodáčové, jejíž vzpomínky přebírá bez náznaku ověření jejich věrohodnosti) přivedlo do stavu jakéhosi beznázorového strnutí, kdy není jasné, co si autorka vlastně o Nezvalovi myslí, přestože čtenář ví, že ona ví, že Nezval byl na jednu stranu geniální básník, na straně druhé bezcharakterní oportunista, někdy pozoruhodný společník, jindy velký hulvát. Tedy něco, co není neznámé.

Přestože autorčin přístup k tématu je věcí bezesporu zajímavou, větší interes vzbuzuje to, jak je kniha vlastně udělána. V jedenašedesáti kapitolách Wanatowiczová skládá na chronologické ose mozaiku životů obou Nezvalů, text kapitol člení mezititulky, které tolik oblibuje současná žurnalistika. Text je vybaven mohutným poznámkovým aparátem, jemuž dominují odkazy k citovaným zdrojům, v závěru knihy blokem s medailony vybraných osobností, které kniha zmiňuje, či jmenným rejstříkem, ale jeho založení i jazyk jsou odbornému textu vzdáleny. Kniha je psána lehkým perem povědomým nám z biografických článků společenských týdeníků. Toto nasazení autorku svádí k beletrizaci situací, jež chce zachytit – srov. např. pařížskou kavárenskou scénu s herečkou Marií Burešovou a Olgou Jungovou (s. 362–363), jejíž „atmosféru“ autorka podtrhuje citací Nezvalových veršů vzniklých ve stejném čase. Nebo pasáž věnovaná Nezvalově slabosti pro astrologii, kde dochází k podobné fabulaci vedoucí navíc autorku k ošidnému psychologizování typu: „Bohužel už nezjistíme, jestli Nezval horoskop pro syna vyložil záměrně mnohem optimističtěji, anebo se prostě spletl“ (s. 337). To vede nakonec k zbytným závěrům: „Dalo by se říct, že Nezval to měl s horoskopy podobně jako s tvorbou. Někdy napsal geniální báseň a bezchybně vyložil horoskop. Jindy se prostě spletl“ (s. 339).

Zásadní otázku si ovšem u knihy o Nezvalech kladu nad tím, kdo je vlastně pro Wanatowiczovou čtenář, pro kterého píše. Neodpustím si pro ilustraci odbočku: Kdysi jsem participoval na redakci knihy staršího badatele, jehož spis se věnoval historii jedné středočeské obce. Autorovo nasazení mě tehdy zarazilo. Začal líčením divoké geologické proměny Země (na ostrůvcích tuhnoucí lávy už tušil pozdější katastr obce), shrnul vývoj homo sapiens, věnoval se obsáhle otázce náboženské, české dějiny sjel vskutku detailně, v dalších kapitolách zhodnotil dopady Mnichovské dohody a podumal o možnostech Edvarda Beneše při řešení únorové krize, do své knihy interkorporoval dějiny JZD, stejně jako uvedl například počet prodaných ledniček v ČSSR v roce 1970 a zjistil jejich počet v sledované obci k danému datu. Autor snad pracoval s představou čtenáře, pro nějž bude publikace o historii jeho obce jediným spisem, jímž bude ve své domácí knihovně nakonec disponovat, a ten tak chtě nechtě musí saturovat Písmo, Masarykův slovník naučný i oboje Ráčkovy Dějiny…

I Wanatowiczová se veze s proudem současné žurnalistiky, zvláště té provozované na serverech, která často i na rovině denního zpravodajství komunikuje se svým čtenářem tak, že mu např. pořád dokola u aktualit o dění v pásmu Gazy neopomene připomenout, kde toto území leží a že je předmětem letitých sporů nejen od vzniku samostatného státu Izrael atp. Autorčiným nedostatkem je to, že na tuto bídu, najmě při psaní monografie, není s to reagovat a z proudu vystoupit. Její kniha je pak přesycena pasážemi, které mají červenou nit příběhu obou Nezvalů kontextualizovat, v jejím podání však jde o pasáže otravující, vzbuzující dojem, že autorka má svého čtenáře za nedovzdělance, kterému chybí ten nejzákladnější přehled o historických událostech své země.

„Tlustá“ kniha, jak se o publikaci mluví na předním přídeští, tak kyne pod náporem výkladů o událostech, jejichž znalost teprve přece předurčuje zájem toho, kdo se dobrovolně rozhodne si o Nezvalech něco přečíst. Takový čtenář pak vskutku trpí u pasáží autorčiny knihy, jakou je například celá kapitola sedmnáctá, v níž je kondenzován politický vývoj od roku 1943 k únoru 1948 s plochými konstatováními typu: „O době třetí republiky někdy panují zkreslené představy jako o krátké etapě svobody mezi nacistickou a komunistickou totalitou“ (s. 162), nebo o stránku dál, že „Sověti si získávali sympatie i proto, že se navenek snažili vypadat jako milí a štědří hostitelé.“ Tento historický exkurs – od příjezdu Beneše do Moskvy přes dohad, kdo vlastně Prahu osvobodil (zda Rudá armáda, nebo ROA), váhání demokratických sil v poválečné republice, tanečky kolem Marshallova plánu, až po dvoustránkový výklad, který shrnuje osudy národohospodáře Jiřího Hejdy (který neměl s Nezvalem nic společného) – je tu snad jen proto, aby měla autorka možnost do tohoto šírého zoraného lánu zapíchnout jednu ukázku z Nezvalovy básně z května 1945…

Myslel jsem si dodnes, že smyslem biografie o nějakém konkrétním umělci je především autorova ambice sehrát služebnou roli s jediným cílem: přivést svého čtenáře k zájmu o vlastní uměcovo dílo. Pletl jsem se a je mi nyní jasné, že podstatou takové monografie, kterou napsala Krystyna Wanatowiczová, je i opáčko ze středoškolského dějepisu.