/ Publikováno:

Rozhovor s Veronikou Tuckerovou

V. T. působí na slavistice Harvardovy University v Cambridge, Massachusetts. Pracovala také jako redaktorka, překladatelka a publicistka, publikovala mj. v Revolver Revue a v Kritické Příloze RR, Lidových novinách, Respektu, Roš Chodeši, Harvard Review, New German Critique a Journal of World Literature. Překládá z angličtiny a němčiny např. paměti G. Scholema Od Berlína k Jeruzalému (2003), k vydání připravila výbor z básní I. Blatného The Drug of Art (2007) a napsala doslov k prvnímu českému vydání Hovorů s Kafkou G. Janoucha (2009). Redaktor její nové práce jí položil pár otázek.

Právě jste v nakladatelství Revolver Revue vydala knížku Bedekr Kafka, jejímž hlavními postavami jsou ti, kdo od třicátých do šedesátých let Kafku takříkajíc zasadili do českého prostoru, především Pavel Eisner, Emanuel Frynta, Jan Lukas a Zbyněk Sekal. Mohla byste u každého z nich vytknout to nejdůležitější?

Tito autoři se o Kafku zajímali v době, kdy to vůbec nebylo běžné. Zároveň měli ke Kafkovi velmi rozdílné přístupy. Zkoušela jsem si představit jejich průkopnický, čerstvý pohled, odhrnout nejrůznější pozdější recepční „nánosy“ nebo vrstvy, a že jich bylo! Vždyť tehdy ani neexistovaly termíny jako kafkovský, kafkárna, kafkismus… Frynta objevil Kafkovo dílo v antikvariátu ve Skořepce v polovině čtyřicátých let, a pak se vydával po jeho pražských stopách a vytvářel sám pro sebe jakousi „skládanku“ (jak to nazval Ivan Vyskočil), koláž citátů z Kafky, svých dojmů a fotografií. Tyto průzkumy pak vedly ke knižní eseji, kterou vydalo v roce 1960 nakladatelství Artia pro export, tedy pouze německy a anglicky. O vydání se podle všeho zasadil Jan Lukas, který v Artii vydal fotografické knihy o židovském hřbitovu a židovském ghettu. V druhé polovině padesátých let doprovázel Fryntu na průzkumech kafkovskou Prahou, jeho fotografie se staly nedílnou součástí společné knihy.

Chronologicky vzato byl ovšem klíčovou postavou Pavel Eisner, který svou dvoudomostí zažil ještě Kafkovu Prahu, k níž měl Frynta už jen zprostředkovaný přístup. Eisner byl jen o pár let mladší než Kafka a byl, narozdíl od Kafky, plně bilingvní. Každý žil v trochu jiném prostředí. Eisner chodil do českých škol, kde se nejspíš necítil úplně doma. Kafku prosazoval u nakladatelů už od konce dvacátých let, zasazoval se o překlad Procesu, pod titulem Hrdelní pře. Jeho zprostředkovatelská role je zcela zásadní. Kafka byl sice z Prahy, ale z Prahy jiné, německé, a Kafka potřeboval prostředníky. Mezi nimi vynikal Eisner. V roce 1935 vyšel v překladu jeho Zámek, což byla důležitá událost české kafkovské recepce. Prostřednictvím Eisnerova překladu Zámku se seznámil s Kafkou mj. Josef Škvorecký a Josef Jedlička – oba to poutavě popisují. Eisner přeložil Proces podle vlastních slov koncem války, když se skrýval na infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce. Jak známo, razil interpretaci „trojího ghetta“, kterou sice mnozí později kritizovali, ale skutečností je, že měla po mnohá desetiletí obrovský vliv. I dnes, když někdo píše o Kafkovi a Praze, se s ní musí vyrovnat.

U sochaře a překladatele Zbyňka Sekala šlo zas o něco jiného, a sice o bezprostřední vyjádření obdivu vůči Kafkovi, tak jak to později už nebylo běžné. V dopise Mikuláši Medkovi z roku 1955 například Sekal svěřil, že jeho vztah ke Kafkovi je „vroucí“, vžíval se do jeho situací a postav, Kafka mu nastavoval zrcadlo. Sekal Kafkovo dílo překládal, jeho překlady vyšly v roce 1957.

V knize se taky zastavujete u kafkovských „turistů“ cestujících do Prahy od padesátých do sedmdesátých let, jako byli Klaus Wagenbach, Marthe Robertová nebo Philip Roth. Německy, francouzsky a anglicky čtoucí čtenáři, zajímající se o Kafku, měli z jejich cest značný prospěch. Z čeho se na přínosu těchto autorů může radovat taky čtenář český?

Vaše formulace, že čtenáři na Západě měli z jejich cest značný prospěch, mě trochu zaskočila. V případě Wagenbacha to určitě platí, neboť tento západoněmecký badatel a později nakladatel objevil v pražském archivu Dělnické úrazové pojišťovny Kafkův svazek, z nějž pak hojně čerpal ve své biografii Kafky (1958) – ta měla vliv na kafkovské badatele po celém světě. Čtenáři Marthe Robertové si sice mohli přečíst zápisky z její cesty do Prahy v roce 1960, ale jí samotné Praha mnoho o Kafkovi nevyjevila, spíš se jí potvrdilo její existencialistické pojetí Kafky, které na fyzickou realitu a kontext nehledí. Takže se nedá říct, že by se jejím prostřednictvím francouzští čtenáři příliš vzdělali, co se týká reálií na opačné straně „železné opony“. Philip Roth se sice zasloužil o uvedení českých a jiných východoevropských autorů v anglickojazyčném prostředí (jeho cesty inspirovaly založení edice Writers from the Other Europe), ale pod dojmy svých cest do Prahy a rozhovorů s místními spisovateli své mínění o Kafkovi nijak nezměnil.

Pro českého čtenáře je jako vždy užitečné zrcadlo, které jim tito cestovatelé nastavují. Důležité pro nás každopádně je, že svými zápisky, respektive vzpomínkami doplňují mozaiku povědomí o Kafkovi v Československu v době, kdy nevycházel ve státních nakladatelstvích, v době, o níž máme, co se týče Kafky, málo informací – omezují se na různé vzpomínky a hrstky samizdatových překladů. Teď mám na mysli padesátá léta a začátek let šedesátých (výjimkou jsou léta 1957–1958, kdy přece jen něco z Kafky a o Kafkovi vyšlo). Jde taky jako vždy trochu o detektivku: kdo se skrývá pod iniciálami E. a J., jichž konspirativně užívá Robertová? Jsou to Eisner a Janouch?

Píšete, že Eisnerův překlad Procesu „neselhává více než překlady novější“. Mně se to moc líbí, jednak kvůli ocenění Eisnerova přínosu, jednak kvůli obtížnosti překladů Kafky obecně. Je něco, co byste pojmenovala jako Eisnerův trademark?

Eisnerovi se vytýkalo, že v překladech příliš experimentuje, že si vymýšlí novotvary, Ladislav Nezdařil psal o „násilné jazykové expresi“. Takové prvky lze jistě najít i v jeho překladu Procesu, když například překládá „Gurgel“ jako chřtán. Ale podobných – ovšem pozoruhodných – výstřelků je v překladu románu minimálně. Ty, které najdeme, jsou ovšem příznačné a otvírají zajímavé otázky: proč neměl Eisner rád slovo „hrdlo,“ a co se stane, když překládanému textu doslova vnutí „chřtán“? Zdůrazní tím jinak civilní Kafkův styl, s nímž „chřtán“ kontrastuje? Upozorní tím sám na sebe jako překladatele – který se v té době skrýval a chtěl být naopak neviditelný? Jako celek ovšem Eisnerův překlad působí spíš, jako by překladatel od originálu neměl dostatečný odstup, jako by překládal rychle, spontánně – což tak možná v podmínkách skrývání skutečně bylo. Eisner zanechal obrovské dílo, které často psal ve spěchu a za nepříznivých okolností.

Je také zajímavé porovnat Eisnerův překlad s prvními překlady Kafkových románů do angličtiny. Jejich autorům (Edwin a Willa Muirovi) bývá vyčítáno, že Kafkův styl příliš usměrňovali, zkracovali jeho dlouhá souvětí, střídali slovesa, aby text nebyl tak stylově jednotvárný, jak tomu přitom u Kafky je. Tedy že jej nebyli schopni ocenit jako modernistu. Jak ovšem ukázala nedávno Michelle Woodsová, která studovala archiv Muirových v St. Andrews, chtěli tito skotští překladatelé spíš vyjít vstříc vydavatelům, kteří neznámého moderního autora potřebovali prosadit.

Vyrůstala jste na Malé Straně a pak na Starém Městě. Jak se vám tahle zkušenost promítá do čtení Kafkových textů?

Myslím, že nepromítá. Kafkovy texty mají takovou sílu utvářet svůj vlastní svět, že si konkrétní prostředí při četbě nepředstavuju. Zájem o kontext je až druhotný, začal mě zajímat právě třeba přes Fryntu a další kafkovské objevitele, ale taky proto, že jsem sama z různých důvodů začala po kafkovských místech chodit, poprosili mě o to třeba různí návštěvníci Prahy. Tak mě začalo zajímat i téma kafkovského „turismu“, průvodcovství, turistických rekvizit. Když si pak člověk všimne, že i Josef K. byl průvodcem italskému obchodnímu partnerovi, je samozřejmě nadšen. Epizoda, v níž si K. chystá album s pamětihodnostmi a nacvičuje italská slovíčka, je v románu jednou z nejkomičtějších, a vlastně zcela opomíjená. Pak je tu ovšem celý široký kontext ochrany památek a vývoj urbanismu, pro Kafkovo psaní a jeho dobu velice relevantní.

K těm životopisným okolnostem. Kafkovu Proměnu se Sekalovou obálkou mám spojenou spíš se Žižkovem, kam jsem chodila od čtrnácti let kreslit do LŠU ve Štítného ulici. Asi jsem tam tehdy objevovala mnohé, i když Proměnu se Sekalovou obálkou jsem si samozřejmě brala na cestu do tramvaje z domácí knihovny. Pojítko mezi Kafkou a městem jsem zřetelně vnímala na Starém Městě, kam se rodiče přestěhovali v druhé polovině osmdesátých let z Vlašské ulice kvůli tzv. asanaci Jánského vršku. Když jim v roce 1988 nabídli byt v Templové ulici s výhledem na zeď svatého Jakuba, vnímala jsem to místo už přes Kafku; v Masné chodil do školy, to bylo hned za rohem, Týnskou uličkou přes Staroměstské náměstí. Na gymnáziu jsem se chtěla učit německy, abych si mohla přečíst v originále Dopisy Mileně – asi tak jako dnešní konzumenti TikToku. Ve třetím ročníku, tedy asi v zimě roku 1986, jsem si vybrala za téma seminární práce pražské Židovské město, chodila jsem místa fotografovat, četla jsem Zmizelou Prahu od Volavkové apod. Takže tehdy se mi to asi nějak spojovalo. V roce 1984 vznikl samizdatový film My žijeme v Praze, kde hrají Židovské město a hřbitov velkou roli. Samizdatový časopis Sado Maso se věnoval tématu německé Prahy, zavřených kaváren, pražským německým autorům. To vše samozřejmě hrálo velkou roli.

Pak jsem si dala od této Prahy delší odmlku a k tématu se vrátila až mnohem později v New Yorku, když jsem hledala téma disertační práce a chtěla jsem být aspoň mentálně zpátky v Praze, popřípadě mít důvod studovat v místních archivech. Jako Pražák jsem samozřejmě měla za to, že Kafky už bylo příliš a že jen stěží lze najít méně nápadité téma – zároveň jsem si ale chtěla pár věcí připomenout, doplnit obraz, pochopit, jak to bylo s onou liblickou konferencí, která byla jedním z mála referenčních bodů, věděli o ní germanisté v New Yorku, a kdo byl ten Janouch, který se tak proslavil po světě, ale jeho Hovory s Kafkou česky nikdy nevyšly (respektive až v roce 2009), kdo byl ten sympatický Eisner, který psal o češtině a o Kafkovi a také za komunismu nevycházel…

Téma začalo být zajímavé právě až z odstupu. Protože to bylo pro mé okolí téma prakticky neznámé, setkávala jsem s velmi otevřenými, až rudimentárními dotazy, které jsou ovšem ty nejlepší.

Ve vaší knize je mj. fotografie zachycující zaplněný Nový židovský hřbitov při setkání u Kafkova hrobu v létě 1983. Co všechno ten snímek říká?

Je to snímek Jindřicha Svátka, poskytla jej Alice Marxová. Překvapilo mě, jak velká sešlost to tehdy byla. Setkání u hrobu bylo myslím organizováno Židovskou obcí. Určitě by stálo za to zeptat se pamětníků na další podrobnosti. Aktivity Židovské obce za tzv. normalizace byly přísně sledovány, ale odborná literatura píše i o určité míře autonomie – to ale přesahuje můj vlastní průzkum.

Ve veřejné sféře se Kafkovo výročí neslavilo, ale v Odeonu vyšla reedice Kafkových povídek.

V roce 1983 se Kafka samozřejmě připomínal v neoficiálních kruzích, samizdatový časopis Obsah připravil speciální číslo věnované autorovi. Je v něm kupř. vtipný text Petra Kabeše, v němž referuje o předvolání k výslechu, jehož tématem byl právě Kafka a chystané výročí. StB se svědomitě připravovala na možná připomínání Kafky, ale hlavně na potenciální návštěvy Prahy západními novináři. Dojemná je povídka Karla Pecky „Dopis Josefu K.“, na nějž pisatel apeluje jako na blízkého přítele v době všeobecné bídy.

Co ještě ten snímek říká? Když jsem při všech těch loňských kafkovských oslavách zašla na NŽH na setkání k uctění autora v den jeho smrti – vzpomínku organizovala opět Židovská obec –, bylo nás tam méně, než co zachycuje fotografie z roku 1983. Kafka se připomínal všude možně, ale málo na místě, které bylo po mnohá desetiletí jedinou připomínkou jeho pražského původu.

Vyučujete na Harvardu také o Kafkovi?

V rámci výuky pracuji výhradně s českými texty, četla jsem tedy v minulosti se studenty spíš české povídky a eseje, které se Kafky nějak týkaly. Také jsme se šly podívat do Houghtonovy knihovny na nejrůznější raná vydání Kafkových děl, včetně těch, která vyšla u Josefa Floriana. Více se Kafkovi věnuji se studenty, kteří jedou v létě na letní program do Prahy, tak vlastně v mé knížce vznikla celá ta linie Kafky a turismu. Čteme Kafkovy texty a navštěvujeme místa, kterých se (možná) týkají a kterým se běžný Pražák vyhýbá, jako Svatovítská katedrála nebo Staroměstské náměstí, a to pak člověka nečekaně inspiruje. Začala jsem si představovat, jak kafkovská místa vyhledávali naši předchůdci, kam směřoval Frynta a kudy vodil Robertovou, co vlastně hledali, co možná viděli, co našli a nenašli.

Váš český Bedekr Kafka se do určité míry překrývá s anglickou monografií Reading Kafka in Prague (On Translation, Samizdat, Censorship, Export, and Dissent), kterou na letošek chystáte v newyorském nakladatelství Bloomsbury Academic. K jakému typu čtenářů chcete v obou kontextech promlouvat?

Pro české vydání jsem vybrala to, co podle mě není ještě tak dobře známé. Jde o motiv bedekru – to slovo je v titulu používáno s jistou nadsázkou, nejde o žádného průvodce po Praze, ale spíš o to, jak různí autoři spojovali Kafku s konkrétními pražskými místy – a dále o recepci Kafky v padesátých letech, která ještě nebyla plně zpracována. Ukázalo se, že témat zbývá ještě dost. Otázkou je, zda dají čeští čtenáři ještě jedné další kafkovské publikaci šanci. Ale je možné, že už ten čas nastal: v létě mě překvapilo, kolik mých vrstevníků si připomínalo, kdy četli Kafku poprvé a v jakých vydáních. Takže tato starší generace má už možná od Kafky před rokem 1989 – kdy byl Kafka nevydávaný a zároveň tak všudypřítomný – dostatečný odstup.

Zatímco české vydání se inspiruje motivem procházky, při které jsem se nechtěla zas až tolik zdržovat delšími výklady, v tom anglickém přibližuju víc kontextů. Mapuju delší období, od třicátých let do roku 1989. Několik kapitol se zabývá sedmdesátými a osmdesátými léty, kdy vznikl až jakýsi obraz Kafky – autentického disidenta. Vyhledávám témata, která mají různé další přesahy. Důkladněji se např. zabývám Eisnerovým překladem, tak, aby promluvil k širší současné debatě o překladu. V kapitole o Janouchovi představuji anglickojazyčnému publiku skeptické pohledy, které dominují českému vnímání Hovorů s Kafkou a do širšího světa nepronikly. Liblickou konferenci, která byla v zahraničí vnímána především prostřednictvím sympatizantů s pražským jarem, zasazuju do širšího kulturněpolitického kontextu. Je skutečně fascinující, že se modernistickým autorem zabýval bývalý komunistický prezident Novotný ve svých memoárech a že Kafkův román tvořil páteř jedné z epizod režimního seriálu Třicet případů majora Zemana. Snažím se vysvětlit, jaká specifická čtení Kafky se v našem prostředí rozvinula a jak obohatila pestrou škálu existujících kafkovských interpretací. Téma se tedy snažím uchopit tak, aby bylo srozumitelné a přínosné pro čtenáře, kteří vědí o českém prostředí pramálo.

V USA si až na pár výjimek ani nepřipomínali loňské kafkovské výročí. To, že anglicky kniha vychází teď, je zvláštní shoda okolností.

Napsat komentář