Vzpomínkové tituly se těší stálé oblibě, neboť budí dojetí, nezřídka ukápne i nostalgická slza. Zpravidla manifestují svou věrohodnost, z povahy věci jsou s ní však na štíru, neboť do jaké míry lze vzpomínce vskutku důvěřovat? Základní typy vzpomínkového vypravování se liší podle své deklarované či implicitní motivace a příslušejícího důrazu na jednu ze tří časových rovin, jež se ve vzpomínání prolínají: Panorama životních setkání, život jako dobrodružství, životní milníky (formativní setkání), konkrétní jednotlivý život v paralele k velkým dějinám či v konfrontaci s nimi, harmonizace životní diskontinuity (život jako souvislost smyslu), motivace, objasnění a obrana životního stanoviska, tj. vzpomínka jako sebeobrana. Čtyřsetstránková životní bilance historika Miroslava Hrocha Jak jsem to tenkrát viděl. Vzpomínky (Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2024) se nejvíce přibližuje poslední charakteristice, zároveň jí však neodpovídá, chce být něčím jiným.
Deklaruje totiž, že půjde o objektivizaci podmínek osobní historie jako modelového procesu, věci, jejíž mechanismus se snaží popsat a pochopit ve smyslu přesvědčení, že tak a nejinak tomu – jak od Rankeho časů historikové tradují – ve skutečnosti bylo. Důraz tedy má být položen na čas, o kterém se vypráví. Téměř na každé stránce však registrujeme polemiku, postesknutí, soud odpovídající času vzpomínání, tedy současnosti. Reflexe času, který naopak současné stanovisko formoval jako konstruované souvislosti, je redukována na rekapitulaci pokračujícího života. Výjimku tvoří předznamenání části o normalizaci, v níž autor konstatuje obtíže s přetržitostí vlastní zkušenosti, a v konfrontaci s ní je nucen změnit dosavadní postup a strukturovat text jinak než v kapitolách o dětství, dospívání, studiu a profesní dráze do konce šedesátých let.
Historik (*1932), který ve svých pracích soustavně reflektoval teoretické a metodologické roviny reflexe dějin, si úskalí svého počínání byl samozřejmě vědom. Za každý úsek vyprávění zařadil rozhovor s kolegou z oboru Zdeňkem Nebřenským (*1978), jehož otázky mají vzpomínání problematizovat – bohužel, odpovědi začasté spíše konkretizují či ujasňují pasáže, jež předchozí text formuloval obecně, nejde o konfrontaci, která by musela na mnoha místech vzpomínku znejistit, ne-li vyvrátit a přinutit k oživení potlačených významů. Neboť na něco stále vzpomínáme, a tím to přibrušujeme do ideálního tvaru. Něco naopak z dobrých důvodů zapomeneme a trhlina, která se tím zdánlivě v minulosti uzavřela, abychom mohli dále žít, ve skutečnosti prochází veškerou naší příští sebereflexí, a to i tehdy, kdy sebereflexe působí, jde-li to tak říct, in absentia.
Absurditu titulního sousloví by šlo na tržišti životních pravd a kuriozit snadno přehlédnout, pokud by s ní nevyrukoval renomovaný historik. Vzpomínky líčící „jak jsem to tenkrát viděl“ musí ve snaze očistit vlastní minulost od nánosů pozdějších významů a hodnocení nutně ztroskotat již v prvním kroku. Tak už v partiích líčících dětství a dospívání, jež možno považovat z hlediska celkového záměru za ústrojné, konstatujeme především zásahy pořádajícího vědomí do rozložení důrazů a konstrukce formativních momentů životní dráhy. Její dominantu tvoří – rozuměj ve vzpomínkovém příběhu – identita a proměnlivost úkolu humanitního vědění. Historikova cesta tu má všechny rysy trpělivého, dobově reprezentativního výstupu po akademickém žebříku, jeho úskalí provázená závažnými rozhodnutími nevyjímaje: Od zainteresované zvídavosti k objevu literárního a historického oboru přes (sebe)ztotožnění s ním jako s životním horizontem, úskalí této volby a ohrožení po sebeobětování pro spásu vědy. Zároveň je to však příběh odlišný: Příběh životní opatrnosti, oportunismu, taktiky a manévrování, přičinlivosti až úřednické, jehož líčením proniká pocit zneuznání, nepochopení. Vzhledem k tomu, že jde o vzpomínky autora četných českých, německých i anglických monografií s mimořádným domácím i zahraničním ohlasem, jednoho z nejcitovanějších českých historiků, jehož práce patří k standardní a dosud živě diskutované literatuře předmětu v několika oblastech historického výzkumu novověku a modernizačních procesů, o akademických poctách, kterých se mu dostalo, nemluvě, může podtón jeho vzpomínkového textu působit paradoxně. Úskalí vzpomínkové sebereflexe koncipované jako objektivizace útvaru vlastního historického vědomí spočívá v tom, že poznávací stanovisko tu nutně je i stanoviskem morálním.
Paradox přitom prochází vzpomínkovým textem jako příslovečná červená nit: Tak již v úvodu je deklarováno rozhodnutí nepřihlížet k pozdějším vědeckým poznatkům o minulosti, kterou autor prožíval, aniž by bylo alespoň naznačeno, o jaké poznatky jde. Jeden z kritických recenzentů k tomu ironicky poznamenal: Podstatné není ani tak, o čem Hroch píše, jako o čem nepíše (Glosy historické Martina Nodla XCII, Souvislosti 35, 2024, č. 3, s. 206 a n.). Tenor Hrochovy životní retrospektivy přitom představuje implicitní polemika především s výkladem normalizační historie pražské Filozofické fakulty v knize Jakuba Jareše, Matěje Spurného, Katky Volné a kolektivu Náměstí krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace (Praha, FF UK 2012), jejíž autoři původně dokonce chtěli Hrochův normalizační profil použít jako modelový příklad. Od záměru pojednat jej in extenso jako v případě Rostislava Nového nakonec upustili (na s. 277 uvádějí, že neměli dost materiálu, což je eufemisticky řečeno zdůvodnění bizarní) a zahrnuli ho mezi osobnosti s mezinárodním renomé, které uzavřely s mocenským aparátem kompromis. Příznačný je již slovník, který pro své hodnocení zvolili: „Tito lidé reagovali na nutnost [sic!] skloubit svoji vášeň pro obor a bytostný zájem předávat poznání studentům s jistou mírou loajality vůči panující ideologii, straně či moci obecně překvapivě různými způsoby“ (autorem kapitoly je Matěj Spurný, s. 230). Jazyk zde provádí stylistické veletoče, aby diferencoval normalizační stanoviska na škále aktivita – pasivita, přičemž se v něm především hlásí o slovo významová polarita určovaná vztahem zainteresovaných subjektů (autora výkladu nevyjímaje) k ideji obecného prospěchu jako účelu světícího prostředky (podkapitola má název „Pro vědu a pro studenty“, což bohužel není myšleno ironicky, s. 230–235). Budoucí historik našich časů, přistoupí-li k otázce heuristiky kriticky, se bude brodit širokým jazykovým řečištěm morálního hodnocení individuálního jednání a postupu v rámci společenské normy a jeho začasté individuálního, proto však neméně ničivého účinku, a to i ve smyslu zpětného, bumerangového efektu.
Prozatím se pozastavme nad samou povahou konfrontace, nastolené vzpomínkovou knihou čelného historika. Nejde totiž o ojedinělý úkaz – jeho méně exponovaný souputník Josef Petráň (1930–2017) věnoval Filozofické fakultě svou poslední velkou práci. Senzační titul Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989) (ve spolupráci s Lýdií Petráňovou, Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2015) klame, neboť se tu na tisíci stranách popisuje fakulta jako institucionální ohnisko objektivizovaných historických procesů, v nichž jednotlivci a myšlenky hrají pouze omezenou roli, spíše reprezentují stav „nehmotné kultury“, vypůjčíme-li si relevantní terminologii. Zevrubné porovnání Petráňova a Hrochova hodnocení osudů jejich alma mater a jejich názoru na tzv. objektivní povahu historických procesů, které v obou přístupech, jakkoli žánrově odlišných, defilují jako dobře namazaný, dokonale funkční stroj, bude jednou jistě namístě. I v neúprosně naladěném soukolí však platí Jirousovo „Každý svého štěstí strůjce / vlakvedoucí i strojvůdce // Každý svého strůjce štěstí / strojvůdce i vlakvedoucí“.
V Hrochově vzpomínání ovšem rovněž hned od začátku narážíme na životopis, takřka formovaný dějinami v tom smyslu, jak se s nimi setkáme u Petráně. V jedné z dialogických pasáží sumarizuje Hroch dlouhodobou stabilitu svého historického názoru: „Dodnes přijímám ovšem mnohé z marxistického výkladu historického vývoje, například názor, že rozhodující roli hraje v dějinách hmotná situace lidí a jejich zájmy, tedy bytí před ideou. V tom se ostatně shodnu třeba s liberály. Můžete místo toho říkat ‚historický materialismus‘, ten termín užíval třeba i Gellner“ (s. 272). Těžko soudit, co na to liberálové, ovšem stanovisko Ernesta Gellnera je tu podáno v neúnosné redukci. Neboť v pasáži jeho knihy Pluh, meč a kniha. Struktura lidských dějin (1988, česky Brno, CDK 2001), na niž se Hrochův text často odvolává, se na toto téma praví: „Pokud […] naše vlastní schéma rozvíjí definici tří stupňů [rozuměj dějin společnosti] podle jejich výrobní základny, mělo by být považováno za určitou formu ekonomického determinismu? Nikoli. Podle tohoto tvrzení výrobní základna skutečně určuje naše problémy, ale neurčuje způsob, jak je řešíme“ (s. 15). Druhá polovina Gellnerova vysvětlení je podstatná pro pochopení nasměrování, zaměřenosti či zacílenosti vývojové změny a k úloze racionality v dějinách, kde ovšem postupuje zcela odlišně než marxističtí historikové.
Autoportrét Miroslava Hrocha lze snadno konfrontovat s řadou jeho prací a nutno předeslat, že z hlediska historiografického budeme mít v každém kroku co dělat s úctyhodným příkladem extenzivní kontextové erudice, neutuchající zvídavosti, cílevědomé, a především produktivní píle, koncepční iniciativy. Od soustředění k problémům dějin raného novověku se dostal k dějinám národních hnutí, přičemž se mu již v šedesátých letech dařilo prosadit i v tehdejším západním Německu a o své vazby na diskusi evropských historiků nepřišel ani za normalizace. Naopak, mohl cestovat, publikoval v Německu i ve Velké Británii. Porovnání jeho bibliografie s obrazem, který o sobě podává, by patrně mnohá tvrzení o profesních omezeních korigovalo, avšak stačí, co sám říká: V době, kdy mnozí jeho kolegové z fakulty (nemyslím jen historiky) nemohli vycestovat, cestovního pasu nemajíce, veřejně neexistovali a jejich jména zmizela, Hroch jako prověřený straník publikoval o sto šest a reprezentoval oficiální historickou vědu doma i venku.
Podle vlastního tvrzení se čtyřikrát během své kariéry v delších i kratších intervalech stýkal se státními bezpečnostními složkami a poskytoval jim informace o svých zahraničních kontaktech, za normalizace i o historičkách a historicích z fakulty (sám dává výraz agent do odlehčujících uvozovek). I faksimile jedné stránky jeho zprávy pro StB z roku 1970, v níž popsal profil jednotlivých kolegyň a kolegů z hlediska možnosti případné spolupráce s tajnou policií, vyvolá pocity, pro něž má němčina přiléhavý výraz Unbehagen. Miroslav Hroch doporučuje pozornosti StB Jana Havránka, Věru Olivovou a Otto Urbana na základě vlastního posouzení jednak jejich „schopnosti a obj.[ektivní] možnosti každého jedince“, jednak případné ochoty spolupracovat. U Věry Olivové podotýká, že „má […] možnost využít v dialogu ženského šarmu. Kromě toho u ní možno využít, že se již prokřiklo, že má potíže, což jí zaručuje kridit [rozuměj kredit] tam, kde našinci budou již přijímáni s nedůvěrou“ (Náměstí krasnoarmějců 2, s. 234).
V té době měl Hroch za sebou nejméně dvojí epizodu s tajnými složkami: první proběhla patrně v letech 1958/59 (srov. s. 184–187) a týkala se hlavně zpráv z návštěv na švédském velvyslanectví, druhá pak započala zprávami ze zahraničních pobytů v Německé spolkové republice (poprvé 1964). Sám k těmto zprávám z odstupu poznamenává, že se mu „[p]ři pohledu zpět“ nezdají tak „neškodné“ a že se tehdy „zrodila skvrna na dobrém jménu“ (s. 259, 260). To už – původně nestraník (nikoli ovšem nezúčastněný pozorovatel), zato aktivní člen svazu mládeže – vstoupil do KSČ. Co ho k tomu přimělo? Byl výkonným asistentem Josefa Polišenského, již od studií byl pověřován tzv. organizačními úkoly všeho druhu, včetně Letní školy slovanských studií a zájezdů do spřátelených zemí, a osvědčil přitom mimořádnou přičinlivost. Při čtení relevantních kapitol se neustále vrací nejen žádostivost poznávací, ale i kariérní dychtivost doprovázená zvláštním druhem obezřetnosti, „pudem sebezáchovy“ (s. 181) a nevšední sebekontrolou. Vzpomínkový styl hlavního textu vyznačuje až úzkostlivá snaha zachovat chladnou hlavu, nepodlehnout polemice, udržet odstup. Objektivismus líčení a snaha o charakterizační přesnost ovšem zároveň vstupuje do juxtapozice s překvapivým naivismem, do odpovědí na otázky v dialogických pasážích za jednotlivými kapitolami zase s postupem textu čím dál častěji proniká respondentova popudlivost a snaha otázky v jejich formulaci diskvalifikovat. Výsledkem jsou momenty téměř úsměvné, zajisté nechtěně – smysl pro humor a ironii patrně k Hrochovým dominantním osobnostním rysům nepatřil.
Na otázku týkající se skript k dějinám novověku z roku 1962, která napsal M. Hroch s Josefem Haubeltem, odpovídá i v tomto duchu: „Na katedře jsem se necítil zrovna politicky pevný, bylo to krátce po aféře s Polišenským [M. Hroch byl přijat do aspirantury, jeho školitelem však nebyl ustanoven J. Polišenský, zasažený v roce 1959 kampaní proti tzv. revizionismu, ale Oldřich Říha], možná jsem cítil ve vzduchu obvinění z revizionismu. Tak jsem s jistou dávkou oportunismu oslovil Haubelta. […] Měl jsem pocit, že by to rád dělal a nechtěl jsem si ho znepřátelit. Já myslím, že to byl neškodný, třeba i užitečný oportunismus“ (s. 233). Pozoruhodné by ovšem spíše bylo, kdyby prospěchářství někomu prospěch nepřineslo. Z hlediska akademického provozu, tehdejšího jako dnešního, je to epizoda příznačná – aliance, spoluautorství, týmy se zpravidla ustavují po zralé úvaze ve prospěch věci, jejíž osudy jsou dále navázány na kariérní dráhu. V některých obdobích jsou na prvním místě meritorní hlediska, jindy ovšem hlediska osobní či, dobovým slovníkem, kádrová. Bohužel, po roce 1969 následovalo dlouhých dvacet let, kdy byla věc sama zasažena již tím, že řada jmen byla po několika tzv. prověrkách z diskuse, z akademické obce a vůbec z veřejnosti vyloučena a stali se z nich páriové. Do popisu spolupráce s StB v osmdesátých letech zasahuje legitimizační tendence Hrochových vzpomínek mírou neúnosnou. Líčí okolnosti své účasti na londýnské konferenci o historiografii ve střední a východní Evropě v roce 1983, kdy po návratu zjistil, že příslušná místa byla již zpravena o jeho diskusním příspěvku, v němž se ohradil proti referátu H. G. Skillinga. Dává najevo, že tajnou policii musel informovat Skilling. Problém vlastní spolupráce tak rozšiřuje, činí z ní obecný, přeshraniční jev a jako kuriozitu doplňuje vzkaz R. B. Pynsenta, v němž byl Skilling označen za „neinteligenta“ (s. 377). Krom toho, že si vůbec neklade otázku, zda o londýnské kontroverzi nemohl informovat někdo z Britů, kteří pravidelně jezdili do Prahy a spolupracovali s oběma stranami, svědčí tato pasáž o tom, že si nevidí ani na příslovečnou špičku nosu.
Diskontinuita pronikající do životaběhů řady vzdělanců po roce 1969 však samozřejmě zasáhla i „našince“, jak to formulovala Hrochova citovaná zpráva pro StB. Miroslav Hroch v ohlédnutí konstatuje, že přes všechny příležitosti, jichž se mu v sedmdesátých a osmdesátých letech dostalo, nepřicházely další původní myšlenkové podněty. Zdá se, že si v hlavní vzpomínce nechce připustit, že pád do akademické sterility, jen zdánlivě zajišťovaný iluzí neosobní vědeckosti (Úvod do studia dějepisu z roku 1985 byl příkladem příručky k tématu „jak odradit případné zájemce od úmyslu studovat historii“), patřil k zpětným účinkům redukce liberální diskuse a, řečeno s Michelem Foucaultem, k ředění diskursu, o vylučování z něj nemluvě. Odůvodnění vlastního rozhodování a systémové taktiky se v Hrochově případě ničím zvláštním nevyznačuje: Nechtěl emigrovat, chtěl zachovat humanitní vzdělanost a vědu atd. A ovšem – kdo, když ne my (historická obec na fakultě se, zdá se, vyznačovala soudržností, ovšem až na výjimky)? Teprve mladší historik musí položit otázku, klade ji bohužel z hlediska představy o generačním střídání, zda není nápadné, jak u nás pokaždé musela řada osobností, které dosud obor profilovaly, zmizet, aby se jiní lidé prosadili (s. 348)?
Souvisí s tím mj. problém kontinuity učitel–žák, neboť rozhodnutí ohnout se, setrvat („chalupařit“, srov. s. 296) za každou cenu jako by si nekladlo otázku, jaký mravní příklad může takové jednání poskytnout. Jako by si neuvědomovalo nutný dopad právě na studenty, kteří budou přicházet. Autor vzpomínek konstatuje, že se mu za normalizace nedařilo udržet kontakt se studenty poté, co v první polovině sedmdesátých let prošlo jeho výukou několik nadaných budoucích historiků. Při jménech, která v té souvislosti zmiňuje, nejprve vyvalíme oči, poté však nezbude než souhlasit, neboť jde o symptomatickou volbu – praví žáci svého učitele. Jak také jinak, když vzpomínky dosvědčují známý postup mnoha fakultních pedagogů, kteří během normalizace přesvědčovali tzv. perspektivní studenty ke vstupu do KSČ, přičemž mnozí morálně indiferentní sebezáchovnou taktiku svých učitelů následovali (chceš-li dělat historii, bohemistiku, filozofii atd., jinak to nejde…). Obecně však takový příklad důvěru budit nemohl, tak jako ji nemůže budit ve vyostřených momentech obojaké opatrnictví („jen žádnou radikalitu“). A byly i případy, kdy se student k nabídce toho druhu otočil zády, což se však neodpouští, neboť se zpravidla strana, která nabízí, cítí ponížena a mstí se.
S hrdostí se vrací ke svému působení ve funkci vedoucího katedry obecných dějin na začátku devadesátých let a ke své snaze nabídnout postiženým kolegům návrat, podílet se na jejich rehabilitaci. Fakulta představovala živoucí paradox: Rehabilitaci vedli akademici, jejichž tehdejší sebereflexe obsahovala krédo „obětovali jsme se pro fakultu“, přičemž toto sebeobětování nebylo než další variantou zmíněného užitečného oportunismu. Proděkanem pro rehabilitace byl estetik (sic!) Miloš Jůzl. Ten někoho oslovil sám, po jiných chtěl, aby si o rehabilitaci „zažádali“ podle zásady chceš-li akademikem býti, musíš se umět náležitě ponížiti. Byla to doba, kdy byl ministrem a později místopředsedou vlády jiný dlouhodobý fakultní funkcionář, teatrolog, renomovaný odborník na alžbětinské divadlo Milan Lukeš. Vynikal mimořádnou společenskou obratností, suverenitou, která mu umožnila svou skutečnou slabost autoritativně proměnit v kvalitu, téměř v ctnost (jako šéf činohry Národního divadla dokonce v listopadu 1989 stanul v čele stávky a ředitele Pauera takřka vykázal z budovy). Zkrátka, zkušený divadelník. Nebyl samozřejmě posléze zasažen lustračním zákonem jako Miroslav Hroch, který se zjevně ještě dnes těžko srovnává se svým odchodem z fakulty, přičemž o důvodech mlčí.
Normalizace byla dlouhá i pro tak zkušeného muže historického úřadu, jakým byl částí své profese M. Hroch. Neboť historik měl být nadále především expertem garantujícím přípustnou výkladovou normu dějepisu. O vlastní angažovanosti v dějinách se rozhodl mlčet, až na ni zapomněl. Kdyby se pokusil rozpomenout před třiceti lety, nalezl by i adekvátní protějšek: Oponenty, jejichž životní volba byla odlišná, kolaboranty i jejich oběti. Dnes se rozhřešení nedočká. Vzpomínky Miroslava Hrocha nevypovídají ani tak o tom, jak „to viděl“ tenkrát, jako o tom, jak to vidí a jaký je dnes. A vyvolávají nevolnost.
Konečně snad trojí závěr:
1. K vlastní minulosti v její úplnosti nemáme přístup.
2. Paměť je přetržitá, neúplná, mezerovitá, nelineární. Vzpomínkový žánr tuto její povahu spíše zvýrazňuje a petrifikuje, než aby významově diferencoval trojí rozměr a trojí hodnotu vzpomínání. Neznamená to, že vzpomínka vždy selhává (tvoří ostatně jednu z nejúčinnějších modalit básnické řeči), jde však o druhy a situace jejího využití.
3. Přísné mravní stanovisko k povaze vlastního rozhodování a jednání z hlediska současnosti se až na ojedinělé případy omezuje na omluvu a výmluvu (taková byla doba, nic jiného nešlo dělat, dělal jsem to pro obor, kontinuitu humanitní vzdělanosti, studenty atd. – přičemž již povaha těchto výpovědí svědčí o jejich rozporuplnosti: jsou totiž produktem sporu o mravní zadostiučinění, o tzv. čistý štít): „Jsme nejraději charakterní a děláme ze sebe pravé skvosty ctnosti a mravnosti, když to nic nestojí, když na to doplácí druhý. Ale běda, když se ocitnem pod botou. Pak vymlouváme vše, co se vymluvit dá nejen sobě, řečí jak opice chcanek, jak se říká, jen abychom si omluvili své svinstvo, svou špínu a své nároky“ (Jiří Kolář, Nalezený deník. Záznamy z let 1957–1958. Ed. Vladimír Karfík, Praha, Novela bohemica 2024, s. 79, záznam z neděle 27. října 1957).