Nad nedávno vydanou edicí Nalezeného deníku Jiřího Koláře v nakladatelství Novela bohemica by se nám tak moc chtělo zvolat: Hle, literární událost roku! Bohužel nadšení po přečtení edice doprovází povzdech. Ten ovšem způsobuje ještě jiný problém, než který byl ke konci loňského roku probírán v několika příspěvcích Bubínku Revolver Revue, kde bylo upozorněno na pozadí celého vydavatelského podniku, zejména především na spojení jména nakladatele Zdenka Pavelky, před rokem 1989 angažovaného přispěvatele Rudého práva, se jmény Jiřího Koláře, respektive editorem Vladimírem Karfíkem, potažmo spoluvydavatelskými institucemi, tj. Českým centrem Mezinárodního PEN-KLUBU a Památníkem národního písemnictví.

Nejprve ovšem stručně k vydávanému materiálu. Deníkové záznamy vedené od 10. srpna 1957 do 31. července 1958 představují skvělý materiál, čtivý a navýsost zajímavý text, který ukazuje Koláře v několika jeho polohách. Na zásadní souvislosti Nalezeného deníku s textem Přestupného roku (ten vyšel poprvé v rámci Díla J. K. v roce 1996) upozorňuje již sám editor v ediční poznámce, obdobně bychom ale třeba mohli sledovat skrze záznamy růst překladů básní Carla Sandburga, na nichž Kolář pracoval z podstročniků Wandy Beranové (vyšlo roku 1959 v edici Plamen). V obou případech se zmínky a ukázky táhnou celým deníkem, v případě Přestupného roku jsou navíc spojeny se záznamy, které zachycují vyjednávání zejména s Janem Grossmanem o vydání této knihy.

Deníkové záznamy je možné taktéž číst jako podklad ke Kolářově biografii, sledovat například četné osobní styky s nejbližšími přáteli (Hiršal, Hrabal, Weil), soužití s Bělou a vývoj její vleklé nemoci, ale také stopovat Kolářovy osobní zájmy, jakými bylo třeba fotografování, s nímž v době psaní deníku systematicky začíná, výčty poslouchané hudby, přečtené knihy, navštívené výstavy apod., popřípadě jeho četné reference o světovém dění (pozoruhodná je třeba fascinace sovětským i americkým vesmírným programem). Záznamy jsou dokladem Kolářovy spolupráce s řadou výtvarníků, literátů, překladatelů a korporací, jako např. s nakladatelstvím Naše vojsko či Spolkem českých bibliofilů. A v neposlední řadě množství záznamů Nalezeného deníku tvoří varianty básnických textů, které se staly součástí dalších Kolářových sbírek, když nebylo realizováno vydání Přestupného roku a tyto texty skrze něj často „protekly“ v pozdější době do dalších celků (poprvé některé vyšly ve výboru Vršovický Ezop v roce 1966).

Takto výživnému materiálu se v nakladatelství Novela bohemica – v tiráži je majitel nakladatelství Zdenko Pavelka uveden též jako redaktor edice – dostalo péče, která právě vzbuzuje naše rozpaky. Edici připravil Vladimír Karfík, hlavní editor Kolářova jedenáctisvazkové Díla (1992–2002), který také rukopis deníku objevil (název Nalezený deník, ne zrovna šťastný, vyplývá z trochu bizarní situace, kdy rukopis deníku byl nalezen u editora doma). Kniha se svým formátem, řešením desek s Kolářovou koláží i explicitním odkazem na stejné ediční zásady v ediční poznámce (s. 364) hlásí k Dílu Jiřího Koláře – zde jen poznamenejme, že ediční zásady byly (možná i vzhledem k tomu, že Dílo vycházelo za autorova života) formulovány vždy velmi obecně, až zběžně. Zde je trochu škoda, že informace o podobě objeveného rukopisu (vlastně strojopisných kartiček – některé jsou pro ilustraci v textu knihy reprodukovány) není detailnější, pak by bylo zřejmé, zda záznamy z 8. a 15. září jsou jediné, které mají čistě obrazové řešení (jsou reprodukovány na přídeštích knihy).

Zatímco deníku blízké texty, jakými jsou třeba Kolářovy pravidelně odesílané pohlednice Běle z Paříže (v Díle jako Psáno na pohlednice I.–II., 1999, 2000) a které také k vydání připravil Vladimír Karfík, nemají vysvětlivkový aparát,  v případě Nalezeného deníku došlo k inovaci, možná po vzoru posledního, jedenáctého svazku Díla (Záznamy), který ovšem k vydání připravil Miloslav Topinka. Deník je vybaven aparátem, který nese název Jmenné vysvětlivky (v obsahu svazku Jmenný seznam) a o němž nelze říci nic jiného, než že je výborným příkladem aparátu, jenž vskutku špatně slouží svému účelu. Redakce zvolila systém, kdy jsou vysvětlována pouze jména osob (často skrytých za iniciálami), popřípadě názvy časopisů a institucí. Vysvětlivky se tak omezují na prostou identifikaci jména (Bohouš: Bohumil Hrabal /1914–1997/) či názvu (Zemědělky: Zemědělské noviny, československý celostátní tištěný deník, vycházel v letech 1945–1992). Vzhledem k tomu, že je tento aparát uspořádán podle chronologie deníkových záznamů, a protože v drtivé většině identifikuje jména osob, vzniká svým rozsahem sice impozantní celek, jehož nevýhodou ovšem je, že když chceme vědět, na jakých stranách deníku Kolář zmiňuje třeba Kamila Lhotáka, musíme si ho z Jmenných vysvětlivek nejdříve vypsat, anebo lépe spolehnout se na vlastní excerpci. O dalších rovinách textu deníku, které by bylo záhodno komentovat, ani nemluvě.

Na loňském kolokviu Kolář 110 bylo připomenuto, že problémem interpretace Kolářovy tvůrčí metody není na prvním místě otázka experimentu s formou, nýbrž v prvé řadě experimentu s hranicemi autorství. To zřetelně dokládá i zveřejněný deník. Takto postavená otázka má přirozeně i ediční konsekvence, v nejširším plánu stanovuje úkol nově vymezit hranice Kolářova psaného díla, které nemůže být vnímáno v mantinelech, jež vymezil projekt Díla v devadesátých letech. V dalším pak nabízí dobrou příležitost pro zpracování textových variant, v neposlední řadě pak je výzvou budoucím editorům, aby texty Jiřího Koláře nejen zveřejňovali ve spolehlivých edicích, ale také je uchopili důsledněji skrze komentář.