/ Publikováno:

Ke knize Karla Krejčího

Soubor statí Karla Krejčího (1904–1979), nesoucí rozkošatělý název Literatury a žánry v evropské dimenzi. Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky, vydal roku 2014 Slovanský ústav AV ČR (Euroslavica Praha). Podle doslovu si kniha klade za cíl „připomenout pouze malý zlomek opomíjených badatelových studií komparatistických“ (s. 554). Domnívám se, že význam publikace, představující průřez tvorbou tohoto slavisty, bohemisty, literárního historika a komparatisty (výbor sestavil Marcel Černý, jenž je také autorem doprovodných textů a zrevidované bibliografie badatelova díla i textů o něm; úvodem knihu doprovodil Vladimír Svatoň), tuto skromnou ambici přesahuje. Pokračování textu Ke knize Karla Krejčího

/ Publikováno:

Bonn v cizích rukách

Ať už jde o Haló noviny, týdeník LUK respektive Obrys-Kmen, společnost Unie českých spisovatelů, nakladatelství Kmen atd., máme co dočinění stále se stejným okruhem jmen: Sýs, Mikulášek, Blahynka, Černík, Čejka, Janovic… Spojuje je nejčastěji společná minulost (tj. obcování v časech normalizace) a hlavně současné vymezování se vůči dnešním politickým poměrům. Z hlediska literatury je to dnes okraj okraje, skanzen. Při bližším pohledu dobře fungující, vlastně životaschopný podnik – což je jednomu nepochopitelné. Jedním z posledních produktů této skvadry, konkrétně nakladatelství Kmen, za nímž stojí Michael Doubek, jinak autor románu Nepřizpůsobivost (v anotaci knihy se dočteme, že jde o prózu „angažovanou a sociálně kritickou, prózu obnažující některé významné vývojové tendence dnešní společnosti“), a Ivana Blahutová (která také píše), je výbor z díla Hanuše Bonna, který dostal název podle první z básní autorovy prvotiny Tolik krajin Rozeklaný čas. Knihu sestavil a doslov s ediční poznámkou napsal poslední z hořejšího výčtu – básník Vladimír Janovic. Pokračování textu Bonn v cizích rukách

/ Publikováno:

To se mi ještě nestalo

Nejprve, co se přihodilo. Autor těchto řádků spolupracoval na přípravě textu pro edici Písně II Antonína Dvořáka, kterou tento rok vydala ve své řadě Urtext pražská divize nakladatelství Bärenreiter (edičně připravila Veronika Vejvodová). Úkol byl jasný: zkontrolovat dodaný text, srovnat jej s autorovými rukopisy, prvotisky a také s původními zhudebňovanými předlohami, edičně jej dále zpracovat a podat o této činnosti zprávu, která bude součástí předmluvy k vydání. Takto připravený text Dvořákových písní šéfredaktorka Eva Velická přijala. Následně došlo k emailové korespondenci o jedné navrhované opravě textu (o tom dále), kterou po uvedení důvodů šéfredaktorka akceptovala – alespoň se to tak z jejího posledního psaní jevilo. Ve vydaném textu však oprava zapracována není, byla z Dvořákova textu a z edičního komentáře vyškrtnuta bez vědomí toho, kdo je pod zpracovaným textem podepsaný. Nejde mi o jednu textovou emendaci ani o editorovy vzdechy, nýbrž o praxi, která se vydává za něco, co není. Pokračování textu To se mi ještě nestalo

/ Publikováno:

Dámy a pánové,

nejen s ohledem na dnešní státní svátek, ale i vzhledem k začínajícím prázdninám budeme zveřejňovat nové příspěvky ve čtrnáctidenním režimu. Další text tedy bude publikován příští čtvrtek.

/ Publikováno:

Nová kniha o Haškovi

Vznik práce Annalisy Cosentino Chvála blbosti (nakladatelství FF UK 2017) by se dal s jistou nadsázkou přirovnat ke způsobu, jakým Bohumil Hrabal komponoval některé své texty z Morytátů a legend nebo jak sestavil knížku Klub poezie. Morytát, který napsali čtenáři či Morytát o veřejné popravě, první a poslední próza souboru z roku 1968, jsou „konfrontáží“ úryvků z pochvalných a hanlivých dopisů adresovaných prý Hrabalovi, resp. „montáží“ vybraných pasáží z dvou údajných anonymních dopisů a z výstřižků dobového tisku. Klub poezie, autorský strojopis z roku 1978, je sestřih úryvků z dvou Hrabalových próz, Příliš hlučné samoty (liché kapitoly) a Něžného barbara (kapitoly sudé), provázený fotografiemi Ladislava Michálka. Cenzurovaná verze této montáže vyšla tiskem v roce 1981 jako Kluby poezie. Pokračování textu Nová kniha o Haškovi

/ Publikováno:

Hodina edičního katechismu

příspěvku z minulého roku Michael Špirit na příkladu díla Karla Poláčka upozornil na současnou nakladatelskou praxi týkající se klasických textů, jež nejsou kryty autorskými právy a k jejichž vydávání se uchylují nakladatelství i jiné subjekty (např. knihovny) ve snaze pokrýt žádoucí segment školní četby. Špirit se soustředil na nespolehlivost takto šířených textů, jež jsou nahodile přebírány z neuváděných zdrojů a při přenosu dále komoleny. Při pohledu z jiného úhlu se ovšem ukazuje ještě další nešvar. Pokračování textu Hodina edičního katechismu

/ Publikováno:

Pohádkově milosrdné zrcadlo

Andrea Králíková se ve své práci Autorské tváře v knižních zrcadlech s podtitulem Obrazy autorů současné české literatury v perspektivě kulturního transferu (Pistorius a Olšanská 2015) pokusila o rozbor mediálního obrazu čtyř českých autorů (Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš, Miloš Urban) v českém a německém prostředí. Mediální scéna je v autorčině modelu pojata v širokém smyslu: tvoří ji (z menší části) odborná literární kritika a (převážně) denní tisk, rozhlas, internet, nakladatelský marketing atd. Pokračování textu Pohádkově milosrdné zrcadlo

/ Publikováno:

Budoucnost vědění zajištěna

Nehoráznostem kolem Národní knihovny nebude hned tak konec. Konalo se výběrové řízení na jejího ředitele, volba – vděčná především z hlediska masmediálního – padla, Bůh ví proč, na člověka, který se dosud zabýval vězeňstvím a správou majetku, jakož i duchovní službou. V rozhovoru, který reagoval i na zaměstnanecký protest proti této volbě, nový ředitel poznamenal, že knihovnu nemusí řídit knihovník, jako nemocnici nemusí řídit lékař. Za svůj úkol považuje mj. prostředkovat mezi odborníky, tj. zaměstnanci knihovny, a ministerstvem, „najít společný směr“, neboť se „nesetkal s nějakými negativními [mediálními] výstupy, které by zpochybňovaly odbornou činnost Národní knihovny” (rozhovor s D. Drtinovou pro DVTV, aktualne.cz, zveřejněno 4. 6. 2017). Na rozdíl od nemocnice, jejíž ředitel je patrně obeznámen s povahou činnosti zdravotnických zařízení přinejmenším jako pacient, se ředitelé Národní knihovny vyznačují tím, že instituci, kterou řídí, jako její uživatelé neznají, resp. je tomu již dávno, kdy měli tu čest ji důvěrně poznat v jejích funkcích (V. Ježek). Proto se v zásadě s žádným ředitelem stanovisko instituce ve vztahu k povaze veřejné služby, kterou má zajišťovat, nemění.
Pokračování textu Budoucnost vědění zajištěna

/ Publikováno:

Hledání v petitu

Elektronické zveřejnění Dějin české literatury 1945–1989, které vyšly tiskem ve čtyřech svazcích v letech 2007–2008, konečně umožňuje operativně pracovat aspoň s jednou částí této příručky. Ponechme nyní stranou, že pro některé uživatele, k nimž se hlásí i autor těchto poznámek, to byl jediný úsek Dějin, který měl vůbec nějaký smysl: zatímco se na předchozích stovkách stran odvíjela úmorná líčení v rytmu Literární život – myšlení o literatuře – poezie – próza – drama – atd., oddíl Základní literatura a prameny přinášel cenné a z hlediska vydání rukověti i docela aktuální informace o literatuře předmětu. Pokračování textu Hledání v petitu

/ Publikováno:

Zahradníček: pietně (a s něčím navíc)

Na jaře roku 2016 ohlásil Jan Wiendl nález rukopisného sešitu básní Jana Zahradníčka. Tento tzv. leopoldovský sešit (pojmenován podle místa uložení) vznikal v době básníkova věznění na Mírově a v Leopoldově, kdy vězeňská správa roku 1958 Zahradníčkovi povolila jeho držení pro literární práci. Sešit obsahuje – blíže srov. zmiňovanou nálezovou zprávu – mimo několika málo dosud neznámých básní a překladů valnou většinu textů, jež autor po propuštění z vězení popaměti rekonstruoval a písemně zachytil (dnes v LA PNP) a které tvoří Bedřichem Fučíkem komponovanou sbírku Čtyři léta (poprvé 1969). Pokračování textu Zahradníček: pietně (a s něčím navíc)