/ Publikováno:

Copak je to za reedici?

Vzít někým jiným připravenou starší edici a znovu ji vydat ‒ to není tak banální úkol, jak se to možná zprvu jeví. Znamená to nejen si odpovědět na otázku, zda bude o oprášené starší vydání zájem, ale přinejmenším také, jakou metodou se má při takovém zbavování prachu postupovat. Způsobů, jak reedici provést, je několik, a to, jestli stačí staré vydání jen přetřít, omést či důkladněji opravit, nelze poznat bez toho, že se stará edice řekněme pořádně proklepe. Jednu z možností, jak raději při opětném publikování starší edice nepostupovat, ukazuje poslední vydání Básní Karla Hynka MáchyČeské knižnici (2015). Pokračování textu Copak je to za reedici?

/ Publikováno:

Co zbylo z Brouska?

Napsat první knižní monografii o jakémkoli autorovi, natož o jednom z největších básníků poválečné české literatury, jakým byl Antonín Brousek, je dozajista velmi těžký úkol. Role pomyslné vedoucí výpravy do neprozkoumaného podzemí se knihou Z toho co zbylo / zůstává to co bude. Básník a kritik Antonín Brousek (ÚČL AV ČR – Host, 2017) ujala bohemistka Lucie Antošíková. Její práce vychází jako pátý svazek edice monografií Tváře české literatury, v níž byly mj. představeny jiné dvě stěžejní figury poezie druhé poloviny 20. století – Ivan Diviš a Karel Šiktanc. Autorka se na speleologický výlet sice připravila, i čelovku si sbalila, ale vypadá to, že když došlo na věc, došly jí baterky. Pokračování textu Co zbylo z Brouska?

/ Publikováno:

J. B. a J. O.

V úterý 7. listopadu převezmou Cenu Jaroslava Seiferta Jiří BrabecJiří Opelík. Už mezi dosavadními laureáty bychom mohli nalézt spisovatele s nepominutelným záběrem vydavatelským nebo překladatelským (např. L. Vaculík, I. Wernisch, A. Brousek, V. Linhartová, M. Topinka, L. Kundera, V. Binar), ale letos poprvé jsou vyznamenáváni autoři, kteří píší nejen vlastní texty, ale především se o práce ostatních literátů starají. Pokračování textu J. B. a J. O.

/ Publikováno:

Divná kniha

Antologie Tobě zahynouti nedám…, kterou v tomto roce pro nakladatelství Akropolis uspořádali editoři Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, je prostě divná kniha. Její obsah vymezuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945‒1989“ s oním bizarním spojením, které se dnes začíná používat pro texty s tematikou holocaustu. Podivnost této publikace není ale v šoa podtitulu, nýbrž hlavně v její konfuzní šoa koncepci. Pokračování textu Divná kniha

/ Publikováno:

Až pomine… Předvolební speciál

Recenze Matěje Metelce na sborník textů o eseji Václava Havla Moc bezmocných byla v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 21 z 11. 10. zařazena na nenápadnou stranu 29 (rubrika Společnost), ačkoli by větší měrou slušela více exponované ploše následující (s. 30, Odpor) nebo vstupním stranám 2 (vedle Editorialu) a 3 (Recenze čísla). Na nich redakce časopisu tiskne své ústřední materiály, z nichž zpravidla zaznívá zničující kritika soudobého politického establishmentu a vzývají se jinak konfigurovaná společenská uspořádání minulosti nebo dosud nepoznané budoucnosti. Pokračování textu Až pomine… Předvolební speciál

/ Publikováno:

Svědectví těch, kdo přežili

V těchto dnech je možné na knihkupeckých pultech narazit na skvostně vypravený „balíček“. Sdružuje šestnáct sešitů v jednotné grafické úpravě Gerharda Richtera, jejichž obsahem jsou vzpomínkové texty sedmnácti pamětníků, které pod společný titul „Žiji se svou minulostí“ s podtitulem Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust shromáždil Ivan Lefkovits. Celek je překladem z německého vydání z loňského roku, s českým zněním, které za podpory MK ČR, Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe-Institutu vydalo pražské nakladatelství OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR, se můžeme seznámit díky úsilí překladatelek Jany Zoubkové, Věry Zemanové, Pavly Plaché a Jany Mojžíškové a redaktora Ivana Chvatíka. Pokračování textu Svědectví těch, kdo přežili

/ Publikováno:

Ediční populismus

Proč se pohoršovat nad chováním někoho, kdo si zjevně uvědomuje, že jeho postup je za hranou, a přece na svém jednání zarputile trvá? Proč se tedy zaměstnávat tím, co udělal editor Martin Reiner s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domů z bia…? Snad proto, že se u toho falešně tváří jako revolucionář, ale hlavně kvůli tomu, že neříká celou pravdu. Reinerovo počínání přesahuje totiž nejen meze, jichž si je vědom ‒ a hrdě se k tomu hlásí –, ale i ty, o nichž nemá ani ponětí. Pro čtenáře ani pro kulturní novináře, jak je bohužel vidět třeba z recenze Aleše Palána v Hospodářských novinách, nejsou pořadatelovy praktiky u výboru z dosud nezveřejněné Blatného poezie kontrolovatelné. Pokračování textu Ediční populismus

/ Publikováno:

Proměnlivost příběhu

„Nevím – zdá se mi – nedovedu vysvětlit – nemůžu nijak dokázat – každopádně mi připomíná – připadá mi“ – styl knihy Jména příběhu (RR 2016) od Marka Vajchra je do značné míry utvářen tímto nastavením modality. Výsledkem je specifický slovesný tvar: „Podle zápisu v pozemkové knize musel Ondřej zároveň své druhé švagrové, Ludmilině sestře Alžbětě, provdané za Pavla Jonáše, koupit jiný grunt s půllánem. Nevím, díky čemu Ondřej disponoval tak značnou hotovostí, a nedovedu vysvětlit, proč přistoupil na zvláštní podmínku transakce. Zdá se mi, že jednal pod tlakem či v rozrušení mysli ve dnech, kdy jeho žena byla už těžce nemocná; nemůžu ovšem tento dohad nijak dokázat. Atmosféra celé události mi každopádně připomíná formulaci z Ondřejova dopisu o tom, jak byl roku 1693 ‚donucen‘ ke koupi gruntu; připadá mi, že se tu opakuje analogická situace, kdy Václav Engalthaler s Ondřejem Weicherem dovedně manipuluje“ (s. 276–277). Pokračování textu Proměnlivost příběhu

/ Publikováno:

Socha a smích

Kniha Marka Vajchra Jména příběhu (Praha, Revolver Revue 2016) představuje výkon, s jakým se domácí literatura (beletrie) ani literatura odborná dosud nesetkaly. Výzva tohoto díla spočívá v ustavení původního způsobu rozpravy, který syntetizuje postupy obou základních „diskursů“, tedy volné prózy a odborného pojednání. Vajchrův počin je přitom do té míry původní, že sloveso „syntetizovat“  z předchozího souvětí je nutné opatřit komentářem: spíše než spojením nebo sloučením beletristické a vědecké konvence je text Jmen příběhu vytvořením něčeho zcela nového. Pokračování textu Socha a smích

/ Publikováno:

Karel Toman 2017

S básnickým dílem Karla Tomana je počítáno jako snad již s věčnou hodnotou naší kultury. Když už ne jinak, pak to lze doložit alespoň tím, že je častým zdrojem výpůjček všech nešťastníků, kteří parafrázují omleté Tomanovy verše, jako například „vyjde-li hvězda, pro nás nesvítí“ či „vše je maska“. Současně je Toman stále přítomen v našich školách, kde si studenti zpravidla lámou hlavu nad tím, jak tzv. buřič metamorfoval do národního umělce. Letošní rok, kdy si mimo jiné připomínáme výročí jeho narození (byl ročník sedmasedmdesát), je ovšem z hlediska šíření Tomanových textů přelomový. Pokračování textu Karel Toman 2017