/ Publikováno:

Divná kniha

Antologie Tobě zahynouti nedám…, kterou v tomto roce pro nakladatelství Akropolis uspořádali editoři Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, je prostě divná kniha. Její obsah vymezuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945‒1989“ s oním bizarním spojením, které se dnes začíná používat pro texty s tematikou holocaustu. Podivnost této publikace není ale v šoa podtitulu, nýbrž hlavně v její konfuzní šoa koncepci. Pokračování textu Divná kniha

/ Publikováno:

Až pomine… Předvolební speciál

Recenze Matěje Metelce na sborník textů o eseji Václava Havla Moc bezmocných byla v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 21 z 11. 10. zařazena na nenápadnou stranu 29 (rubrika Společnost), ačkoli by větší měrou slušela více exponované ploše následující (s. 30, Odpor) nebo vstupním stranám 2 (vedle Editorialu) a 3 (Recenze čísla). Na nich redakce časopisu tiskne své ústřední materiály, z nichž zpravidla zaznívá zničující kritika soudobého politického establishmentu a vzývají se jinak konfigurovaná společenská uspořádání minulosti nebo dosud nepoznané budoucnosti. Pokračování textu Až pomine… Předvolební speciál

/ Publikováno:

Svědectví těch, kdo přežili

V těchto dnech je možné na knihkupeckých pultech narazit na skvostně vypravený „balíček“. Sdružuje šestnáct sešitů v jednotné grafické úpravě Gerharda Richtera, jejichž obsahem jsou vzpomínkové texty sedmnácti pamětníků, které pod společný titul „Žiji se svou minulostí“ s podtitulem Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust shromáždil Ivan Lefkovits. Celek je překladem z německého vydání z loňského roku, s českým zněním, které za podpory MK ČR, Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe-Institutu vydalo pražské nakladatelství OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR, se můžeme seznámit díky úsilí překladatelek Jany Zoubkové, Věry Zemanové, Pavly Plaché a Jany Mojžíškové a redaktora Ivana Chvatíka. Pokračování textu Svědectví těch, kdo přežili

/ Publikováno:

Ediční populismus

Proč se pohoršovat nad chováním někoho, kdo si zjevně uvědomuje, že jeho postup je za hranou, a přece na svém jednání zarputile trvá? Proč se tedy zaměstnávat tím, co udělal editor Martin Reiner s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domů z bia…? Snad proto, že se u toho falešně tváří jako revolucionář, ale hlavně kvůli tomu, že neříká celou pravdu. Reinerovo počínání přesahuje totiž nejen meze, jichž si je vědom ‒ a hrdě se k tomu hlásí –, ale i ty, o nichž nemá ani ponětí. Pro čtenáře ani pro kulturní novináře, jak je bohužel vidět třeba z recenze Aleše Palána v Hospodářských novinách, nejsou pořadatelovy praktiky u výboru z dosud nezveřejněné Blatného poezie kontrolovatelné. Pokračování textu Ediční populismus

/ Publikováno:

Proměnlivost příběhu

„Nevím – zdá se mi – nedovedu vysvětlit – nemůžu nijak dokázat – každopádně mi připomíná – připadá mi“ – styl knihy Jména příběhu (RR 2016) od Marka Vajchra je do značné míry utvářen tímto nastavením modality. Výsledkem je specifický slovesný tvar: „Podle zápisu v pozemkové knize musel Ondřej zároveň své druhé švagrové, Ludmilině sestře Alžbětě, provdané za Pavla Jonáše, koupit jiný grunt s půllánem. Nevím, díky čemu Ondřej disponoval tak značnou hotovostí, a nedovedu vysvětlit, proč přistoupil na zvláštní podmínku transakce. Zdá se mi, že jednal pod tlakem či v rozrušení mysli ve dnech, kdy jeho žena byla už těžce nemocná; nemůžu ovšem tento dohad nijak dokázat. Atmosféra celé události mi každopádně připomíná formulaci z Ondřejova dopisu o tom, jak byl roku 1693 ‚donucen‘ ke koupi gruntu; připadá mi, že se tu opakuje analogická situace, kdy Václav Engalthaler s Ondřejem Weicherem dovedně manipuluje“ (s. 276–277). Pokračování textu Proměnlivost příběhu

/ Publikováno:

Socha a smích

Kniha Marka Vajchra Jména příběhu (Praha, Revolver Revue 2016) představuje výkon, s jakým se domácí literatura (beletrie) ani literatura odborná dosud nesetkaly. Výzva tohoto díla spočívá v ustavení původního způsobu rozpravy, který syntetizuje postupy obou základních „diskursů“, tedy volné prózy a odborného pojednání. Vajchrův počin je přitom do té míry původní, že sloveso „syntetizovat“  z předchozího souvětí je nutné opatřit komentářem: spíše než spojením nebo sloučením beletristické a vědecké konvence je text Jmen příběhu vytvořením něčeho zcela nového. Pokračování textu Socha a smích

/ Publikováno:

Karel Toman 2017

S básnickým dílem Karla Tomana je počítáno jako snad již s věčnou hodnotou naší kultury. Když už ne jinak, pak to lze doložit alespoň tím, že je častým zdrojem výpůjček všech nešťastníků, kteří parafrázují omleté Tomanovy verše, jako například „vyjde-li hvězda, pro nás nesvítí“ či „vše je maska“. Současně je Toman stále přítomen v našich školách, kde si studenti zpravidla lámou hlavu nad tím, jak tzv. buřič metamorfoval do národního umělce. Letošní rok, kdy si mimo jiné připomínáme výročí jeho narození (byl ročník sedmasedmdesát), je ovšem z hlediska šíření Tomanových textů přelomový. Pokračování textu Karel Toman 2017

/ Publikováno:

Ani kočka, ani pes

Jedenáctým svazkem knižnice Skrytá moderna, vycházející v nakladatelství Akropolis, je kniha Zdeňka Brdka s titulem Obhájce moderního umění. Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století. Už toto banální tvrzení je v kontextu jmenované edice nesamozřejmé: její svazky, sdílející pouze základní konfiguraci studie + vydávaný text, překmitávají mezi reprintem s připojenou studií (Revoluční sborník Devětsil, Almanach na rok 1914), antologií s úvodní studií (např. Říhové Neplač, vstaň a střílej!), (re)edicí s úvodní studií (např. Vaněčkův Vor Medúzy či Kolářovy juvenilie) a monografickou studií s doprovodnou edicí/antologií (např. Broučkové Srdce a smrt). Hranice mezi dvěma posledními typy je – zdá se – určena pouze autorskou ambicí a/nebo grantovými požadavky. Brdkova kniha by mohla klidně být Chalupeckého knihou, Brdkem ovšem uspořádanou – jen ten název by se musel změnit… Pokračování textu Ani kočka, ani pes

/ Publikováno:

Výročí a dohady

Web týdeníku Respekt pojednal minulý týden o třicetiletém výročí od premiéry filmu Dirty Dancing. Jde o nesmírně důležitou věc, psali o ní ostatně v britském Guardianu, ale na tomto místě bychom rádi připomněli něco méně spektakulárního. Letos je tomu čtyřicet let, kdy přestal psát Vladimír Holan (1905–1980). Jaké byly okolnosti uzavření jeho tvorby? Po mnoha osobních, zdravotních a politických peripetiích se básník na počátku šedesátých let vrátil k psaní veršů, na jejichž zveřejnění, na rozdíl od své předchozí tvorby, nemusel čekat dlouhá léta, vyšly ve sbírkách Na sotnách (1967) a Asklépiovi kohouta (1970). Následné verše však Holan už publikovat nemohl, normalizační režim ho znovu odsoudil k mlčení. Pokračování textu Výročí a dohady

/ Publikováno:

Jiná kvalita

Čte se jedním dechem – o které literárněvědné knize lze něco takového říct? a zvláště dnes? Poslední soubor prací Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (TORST, Praha 2016) je formován myšlenkovou iniciativou celoživotního badatelského zájmu, jenž je z podstaty zájmem kritickým, tj. odhodlaným, pochybujícím a hodnotícím. Pokračování textu Jiná kvalita