/ Publikováno:

Nebyl by nášup?

V úvodu svého příspěvku, jenž byl v naší revui publikován minulý týden, zanaříkal Michal Jareš nad nedoděláváním sebraných spisů. To se podle něj neděje „pravidelně“, nicméně i tak „obvykle“. Čtenář při čtení této Jarešovy nénie chce ale užuž zvolat: Není u nás přec tak zle! Přinejmenším tři takové podniky byly tento rok zdárně uzavřeny. Mimo objevných osmisvazkových Spisů Josefa Čapka nakladatelství Triáda, sebraného díla Karla Šebka v Dybbuku bylo v Karolinu finalizováno také devítisvazkové Dílo Karla Šiktance. Pokračování textu Nebyl by nášup?

/ Publikováno:

Malá radost

Tradice nedokončit sebrané nebo vybrané spisy patří v našem prostoru k vcelku obvyklým, i když naštěstí ne k pravidelným zjevům. Důvodů bývá celá řada, od finančních až po rozklad nakladatelství, od fluktuace editorů až po změny režimů (od roku 1939 po rok 1989). Snad proto je nutno ocenit, když se někdo po čase rozhodne převzít starší a nedokončený projekt spisů a s využitím původní grafické osnovy korunovat dílo. Příkladem z posledních dní je třetí svazek sebraných povídek anglického spisovatele H. G. Wellse, který pod názvem Dědicové budoucnosti vydalo nakladatelství LEVYN, s. r. o. Pokračování textu Malá radost

/ Publikováno:

„Ach, jak jsem někdy zhnusen tím, že jsem občanem tohoto ‚lidově demokratického‘ státu!“

V koronavirových časech bylo na Žižkově založeno nakladatelství Maraton, v jehož čele stanul Richard Štencl. A tento dosud neopotřebovaný podnik vydal jako svoji dvaadvacátou publikaci výbor z deníkových záznamů mladého pražského studenta a zdatného muzikanta Václava Polívky (1927–1971). Přes tři stovky stran textu dostalo technicistní název Deníky 1945–1948, který šťastně nesugeruje nic z obsahové stránky autorových záznamů, a proto také podněcuje čtenářovu zvědavost. A řekněme hned na úvod, že četba je to zábavná. Deník nabízí možnost sledovat osudy pozoruhodné persony v pohnutých časech. Pokračování textu „Ach, jak jsem někdy zhnusen tím, že jsem občanem tohoto ‚lidově demokratického‘ státu!“

/ Publikováno:

Ten řekl to a ten zas tohle

Akademik Ladislav Štoll (1902–1981) byl po konci komunistického režimu v roce 1989 představován ve zjednodušeném podání, jako postava s úzce omezeným intelektuálním horizontem, odpovědná za značné škody v české literatuře. V posledních deseti patnácti letech se však ukazuje, že černobílé vidění totalitní šedi už není udržitelné, že je třeba interpretační nánosy devadesátých let odstranit. Pokračování textu Ten řekl to a ten zas tohle

/ Publikováno:

Milostný vztah Jana H. Vitvara k jednomu nakladatelství

Značkou „jhv“ vnucuje se čtenáři příslušná absolutnost jejího uživatele, jímž je v Respektu Jan H. Vitvar. Onu naprostou nezávislost bychom do jisté míry chtěli u kulturního publicisty očekávat i bez šifry odkazující k boží existenci, a to také v případech, kdy text podpisuje celým svým jménem. Jsme však zklamáni. Pokračování textu Milostný vztah Jana H. Vitvara k jednomu nakladatelství

/ Publikováno:

Nasvěcování Olbrachta

Literární historik a editor Michal Topor se už uvelebil v roli jakéhosi nosiče pochodní, řeklo by se s Arne Novákem, jemuž M. Topor také v minulosti věnoval svou péči. V posledních letech „svítí“ na osobnosti, jako jsou Arne Laurin, Richard Messer či Emil Saudek – a Topor je často jediný, kdo tak v přítomném čase činí. V edici Antologie IPSL, kterou M. Topor též vede, vyšla v loňském roce jako dvacátý svazek antologie Čtení o Ivanu Olbrachtovi, kterou také sám uspořádal a komentoval. I Olbrachtovo jméno bývá dnes skloňováno řídce. Tradičně koncipovaná čítanka, kterou má vymezovat (možná až zbytečně zaumný) podtitul Mezi estetikou a politikou transgrese, přináší výběr z více jak třicítky ohlasových textů vzniklých v průběhu jednoho půlstoletí (resp. v letech 1913 až 1962). Pokračování textu Nasvěcování Olbrachta

/ Publikováno:

RK 50

Robertu Krumphanzlovi se letos v září přihodí padesát let. Z jedné strany na tom není nic překvapivého. Nakladatelství Triáda, jež jubilant spoluzakládal a jehož je vedoucím redaktorem, je už více než čtvrt století vzorem důkladného redakčního řemesla, šiřitelem vnitřně soudržného edičního plánu a pokorným prosazovatelem hodnot nejen úzce literárních, ale také obecně lidských, jako jsou ohled na druhého, podpora slabších nebo solidarita s ostatními v nouzi. Pokračování textu RK 50

/ Publikováno:

Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila

Kosti, textappealy či malé hry a další slovesné happeningy Ivana Vyskočila (27. 4. 1929 Praha – 28. 4. 2023 Praha) nastolují či navrhují („Jeden řekne: Když dovolíte, vážení, tak to bylo třeba takhle:“) situace, v nichž jsme a nejsme doma, jež jsou naše vlastní – jsou totiž vlastní Ivanu Vyskočilovi, který je zároveň vlastní jim. Jsou do té míry živé, do jaké jsme ochotni se rozpomenout, nechat se vtáhnout do hry byť poslechem naší vlastní řeči, jejích léček, úskalí, ale i skulin, jimiž lze čas od času zaslechnout netušenou významovou kvalitu. Jak na otázku po příčině vlastní nespokojenosti, svého rozrušení a neklidu, který působil, poznamenal při příležitosti první části své autobiografie Die Ursache Thomas Bernhard: „Die Ursache bin ich selbst.“ Pokračování textu Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila

/ Publikováno:

Ad reakce Petra Koury

Nejsem si jist, zda nám jde spolu s autorem rozhořčené reakce, Petrem Kourou, o stejnou věc – totiž o Vladislava Vančuru a jeho dílo, nikoliv o osobní sebeprezentaci. Do značné míry to potvrzuje pochybnosti vyslovené už nad jeho knihou, úsudek si musí udělat každý sám. Kourova publikace má vědecké parametry, proto by měl její autor být schopen unést i relevantní věcné výhrady, které ke knize mohou zaznít. Považuje-li Koura za „lež“ tvrzení, že „určující poznámka pod čarou (č. 51) je formulována nejednoznačně“, není zde o čem diskutovat – vůbec tu nejde o Holečka, ale o všechny čtenáře, které tyto dokumenty mohou zajímat. To, co Koura obsáhle vysvětluje v pobouřené reakci, měl mít jednoznačně uvedené v knize. Naznačené „pokoutní“ úmysly a celá konstrukce v závěru autorovy reakce jsou mimo můj obzor a hlavně vkus. Mohu jen vyslovit naději, že se historicky zajímavé a důležité téma dočká někdy v budoucnu serióznějšího zpracování.

/ Publikováno:

Reakce na text Lukáše Holečka

Lukáš Holeček zveřejnil v tomto internetovém časopise text, který měl být recenzí na moji nedávno vydanou knihu Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Holeček nenechává na knize nit suchou a jediné, o čem se vyjadřuje pozitivně, je obálka s portrétem Tibora Hontyho, která se prý „velmi vydařila“. Kdyby pan Holeček věděl, že nápad na využití této fotografie pochází ode mě, nejspíše by ji také „sepsul“. Nemohu se tak zbavit dojmu, že Holečkův text je ve skutečnosti útokem na moji knihu, který nevychází z reálných skutečností a že určitým způsobem souvisí s taktéž nedávno vydaným sborníkem (pardon, kolektivní monografií) Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století (2002, Masarykova univerzita), do kterého pan Holeček přispěl studií o Vančurovi v zrcadle knižní ankety Lidových novin. Rád bych tedy na jeho text reagoval, mám totiž důvodné podezření, že moji knihu nečetl, ale pouze prolistoval. Pokračování textu Reakce na text Lukáše Holečka