Jsem ráda, že tu můžu říct něco bližšího o Anne Frankové, o jejím deníku a také stručně o tom, čím je výjimečné české Souborné vydání jejích textů. Je to ovšem velmi široké téma. Za 20 minut, které jsem si na to vyhradila, nemůže dojít na všechny aspekty (podrobnější texty se najdou na www.iliteratura.cz).
Když jsem uvažovala, jak tenhle svůj proslov pojmout, narazila jsem na povídku amerického spisovatele Nathana Englandera s názvem O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové (What We Talk About When We Talk About Anne Frank). Ten titul si dnes vypůjčím s drobným upřesněním: o čem mluvíme, když mluvíme o DENÍKU Anne Frankové.
Začněme tím, co asi skoro každý ví – bez ohledu na to, jestli deník Anne Frankové četl. Jsou to záznamy mladé židovské dívky z doby, kdy se za německé okupace ukrývala v Amsterodamu. Úkryt byl však odhalen a Anne zahynula v koncentračním táboře.
Od roku 1947, kdy deník s názvem Het Achterhuis (Zadní dům) péčí jejího otce Otty Franka vyšel poprvé, se z Anne Frankové stal symbol holokaustu po celém světě – už jenom její portrét nebo jméno funguje jako obchodní značka, například na obálkách knih, které ve skutečnosti o Anne Frankové nepojednávají. Ale i třeba Annina vrstevnice Věrka Kohnová z Plzně, jejíž deník nedávno vyšel, se v médiích označuje za českou Anne Frankovou.
Díky deníku Anne Frankové se i poválečné generace nebo lidé v částech světa, kam pronásledování Židů za druhé světové války nedolehlo, dozvědí o holokaustu. Tedy aspoň rámcově. O jeho nejhrůznějších projevech se u Anne nedočteme, protože ve chvíli, kdy je prožívala na vlastní kůži, si už deník psát nemohla. Holokaust je tu tedy zúžený na ukrývání před transportem do koncentračního tábora, navíc za poměrně příznivých podmínek (což i Anne v deníku zmiňuje). Nebylo totiž vůbec běžné, že by rodina mohla zůstat pohromadě a že by se ukrývala přes dva roky na stejném místě, navíc v centru města. (Zároveň bylo poměrně vzácné, že by někdo tak dlouho opravdu nevyšel ven – v tom ohledu na tom byli obyvatelé zadního domu hůř než mnozí jiní.) Relativně nejsnazší bylo najít adresu pro dítě. To ale neznamenalo, že na tom místě zůstane až do konce války. V průměru vystřídalo jedno dítě za dobu ukrývání 4,5 adresy. V tom jsou zahrnuté i extrémy – některé děti vystřídaly přes 20 adres. Ale k široké popularitě deníku jistě přispívá i fakt, že holokaust v podání Anne Frankové je vhodný i pro dětské nebo útlocitnější čtenáře. Nejznámější dokument o holokaustu na světě, jak se deník Anne Frankové označuje, tedy ve skutečnosti podává o holokaustu poněkud zkreslenou, nebo řekněme neúplnou představu.
To je jen jeden z mnoha paradoxů v souvislosti s deníkem. O čem tedy mluvíme, když mluvíme o deníku Anne Frankové?
– Mluvíme v každém případě o textu, který napsala Anne Franková – to bylo vědecky prokázáno už před 40 lety, kdy její písemnou pozůstalost důkladně prozkoumali nizozemští odborníci. Výsledky bádání zveřejnili v roce 1986 v takzvaném kritickém vydání deníků Anne Frankové.
– Mluvíme o textu, který Anne Franková psala mezi 12. červnem 1942 a 1. srpnem 1944. Začíná v den jejích 13. narozenin, kdy jako jeden z dárků dostala ten známý památník v deskách s kostkovaným potahem, ale hlavně zachycuje dvouleté období od 6. července 1942, kdy se Anne s rodiči, starší sestrou Margot a s dalšími čtyřmi lidmi ukrývala v tzv. zadním domě, tedy řekněme přístavku do dvora propojeném s budovou, v níž sídlila firma jejího otce Otty Franka. Jde o typický dům na amsterodamských kruhových kanálech (grachtech) – takové ty známé úzké, vysoké domy se štítem. Ve skutečnosti zabíhají daleko dozadu do vnitrobloku a mívají ještě různé přístavky. V tomhle případě to je skutečně oddělený dům postavený napříč k té přední části a propojený s ní jen v jednom podlaží. Takže označení „zadní trakt“, které zavedl Gustav Janouch ve svém překladu deníku z roku 1956, navozuje nesprávnou asociaci. V pozdějších překladech se používá označení „zadní dům“, i když to v češtině není tak zavedený termín jako „přední“ a „zadní“ dům v nizozemštině. Ale zpět k obyvatelům zadního domu. Frankovi, van Pelsovi (se synem Peterem) i zubař Fritz Pfeffer patřili k více než 30 tisícům židovských uprchlíků z Německa, kteří v průběhu třicátých let na útěku před Hitlerem hledali azyl v Nizozemsku. Frankovi bydleli v Amsterodamu už od roku 1933, kdy byly Anne čtyři roky, takže školní docházku už od mateřské školy absolvovala v nizozemštině. Pohybovala se sice ve dvojjazyčném prostředí, ale nizozemština pro ni byla nejpřirozenější psaný jazyk. Z toho vyplývá další bod:
– Mluvíme o nejpřekládanější nizozemsky psané knize – doposud vyšla asi v 70 jazycích, prodalo se na 250 milionů výtisků, patří k nejčtenějším knihám na světě.
ALE: mluvíme o deníku v pravém slova smyslu? Jestliže deník definujeme jako text, v němž autor nějakou dobu chronologicky zaznamenává své zážitky a myšlenky, tak to, co od roku 1947 vychází jako deník Anne Frankové, ve skutečnosti deník není. Neznamená to, že by deník Anne Frankové neexistoval. Ale ten si můžete přečíst až v tomto svazku, kde se označuje jako verze A.
Co tedy čteme, když čteme deník Anne Frankové neboli Zadní dům? Čteme kompilaci z původních deníkových záznamů, ze záznamů, které Anne od května do srpna 1944 zpětně přepracovala (v tomhle svazku se označují jako verze B) a z jejích literárních pokusů zhruba z léta 1943, jejichž součástí byly i různé příhody ze zadního domu. Když se podíváme na začátek Zadního domu, máme tu záznamy z 12. až 15. června 1942, ty vznikly skutečně v těch dnech. Ale následující záznam s datem 20. června 1942 – před chvílí jsme si ho tu vyslechli – ve skutečnosti Anne napsala o dva roky později. A třeba celkem známou epizodu o tom, jak se Anne dohaduje se svým spolubydlícím Pfefferem, kdy smí používat psací stolek v jejich pokoji, zařadil do Zadního domu Otto Frank ze zvláštního sešitu, kam si Anne psala své literární pokusy (v češtině vyšel i samostatně jako Povídky a příhody ze zadního domu). Součástí původního deníku nebyl. Ve skutečnosti tedy nemáme v ruce ucelený, chronologicky psaný text, jak by se zdálo z datace nebo z toho, jak text po celý svůj život uváděl Otto Frank (v závěrečném slově své kompilace z roku 1947 totiž psal: „S výjimkou několika málo částí, jež nemají pro čtenáře valné hodnoty, je vytištěn původní text“).
Když ten řetěz paradoxů shrneme:
– text známý jako deník Anne Frankové je ve skutečnosti kompilace z jejích deníkových záznamů, z jejího románového zpracování deníku a z povídek ze zadního domu;
– její skutečný deník (verze A) nikdy samostatně nevyšel a Anne ho nechtěla zveřejňovat, což dva pováleční editoři (Otto Frank a Mirjam Presslerová, ta pořídila v roce 1991 verzi, která je v současné době závazná pro všechna knižní vydání) nerespektovali a zařadili z něj do svých kompilací rozsáhlé pasáže (Mirjam Presslerová ještě asi o třetinu víc než Otto Frank);
– text, který Anne určila ke zveřejnění (verze B), nikdy v té podobě nevyšel – existuje jen německé vydání z roku 2019 s názvem Liebe Kitty (Milá Kitty), název navazuje na to, že Anne ve své románové verzi deníkové záznamy adresuje fiktivní přítelkyni Kitty – v původním deníku to bylo jinak. – Annin titul Het Achterhuis (Zadní dům) použili editoři pro své kompilace, a byl tedy už „obsazený“;
– světový věhlas získala kompilace Annina otce, povoláním podnikatele a obchodníka bez jakýchkoliv editorských zkušeností, a převážně v překladu amatérů, pro něž byla práce na deníku prvním a posledním překladatelským počinem. To se týká překladů do němčiny, do angličtiny, částečně do francouzštiny (z dvojice překladatelek byla sice jedna zkušenější, ale ta zase neovládala nizozemštinu) a také do češtiny. Už zmíněný Gustav Janouch, jehož překlad z němčiny vyšel v roce 1956, se ke knize nejspíš dostal přes svého západoněmeckého nakladatele Fischera (v roce 1951 u něj vydal své Hovory s Kafkou, v roce 1955 vydal Fischer deník Anne Frankové jako paperback a zaznamenal s ním prodejní úspěch) a knihu pak pro nakladatelství Melantrich i přeložil, přestože jsme v té době už měli poměrně bohatou tradici překladů přímo z nizozemštiny.
Z toho vyplývá i přínos tohoto svazku. Čeština se zařadila zhruba k pětici převážně velkých světových jazyků (nizozemština, angličtina, němčina, francouzština, japonština – v japonštině nevyšlo Souborné vydání, ale překlad nizozemského kritického vydání), v nichž jsou tyhle dvě Anniny původní verze – A a B – k dispozici. V českém vydání jsme se snažili zachovat i různé gramatické zvláštnosti originálu – na první pohled to vypadá jako žhavý kandidát na překladatelskou anticenu Skřipec. I v tom je zřejmě české vydání jedinečné – pokud vím, do jiných jazyků tenhle aspekt textu převeden není. Ale hlavně jsme na rozdíl od jiných vydání mohli využít nově spuštěných webových stránek www.annefrankmanuscripten.org s digitalizovanými rukopisy Anne Frankové a se spoustou podrobných informací nejen o okolnostech ukrývání, ale i třeba o nových zjištěních – nejvýznamnější je asi míra, do jaké Anne svůj deník přepracovávala na román. Tak například epizoda s Anniným ctitelem z doby před odchodem do úkrytu. S datem 23. června 1942 Anne ve svém románu o zadním domě popisuje, že když si šla den předtím pro kolo, oslovil ji o pár let starší kluk, představil se jako Hello Silberberg a dovolil se, jestli ji smí doprovodit do školy. V deníku ale Hello figuruje už mezi známými, od nichž Anne dostala 12. června dárek k narozeninám, a o okolnostech jejich seznámení se tam nic nepíše. S datem 1. července 1942 Anne popisuje, že o dva dny dřív, takže 29. června, se Hello přišel představit jejím rodičům, jaké pohoštění Anne připravila a že se šli projít. Domů se vrátila deset minut po osmé a otec se velmi zlobil, protože nedodržela zákaz vycházení pro Židy, který platil od osmi hodin večer. Ve skutečnosti ale tohle nařízení vstoupilo v platnost až o den později, 30. června 1942. Takových posunů je tam víc, vysvětlujeme je blíž v poznámkách pod čarou. V češtině tedy máme rozsáhlý poznámkový aparát, který staví deník Anne Frankové do nového světla a díky němuž se z našeho vydání opravdu stal dokument o holokaustu.
Přináší tahle publikace „vše o Anne Frankové“? Od roku 2013, kdy vyšla v nizozemštině, se vynořily nejméně dvě další básničky do památníku. V říjnu 2022 zemřela Annina kamarádka Hanneli Goslar – to jsme už nestačili v českém vydání zachytit. Zásadnější je rozluštění dvou stránek (v roce 2018), které Anne později přelepila. Obsahují několik košilatých vtipů (zřejmě je vyprávěl Hermann van Pels, možná i Otto Frank) a stručný záznam sexuální osvěty, které se jí dostalo od otce. Majitel práv (AFF v Basileji) nám je nedovolil zařadit do českého vydání s tím, že to s ohledem na Anne není etické. Nicméně při prodeji práv na kompilaci Mirjam Presslerové, která se skládá z významné části z textů, které Anne zveřejňovat nechtěla – a některé z nich jsou choulostivější než přelepený text – s tím problém nemají. Zase jeden paradox… Abych dostála názvu „vše o Anne Frankové“, přečtu vám teď ty přelepené pasáže ve svém překladu – se zachováním pravopisných zvláštností:
28. září 1942
Tuhle zkaženou str. využiju k zapsání „neslušných“ vtipů.
Víte proč jsou v Nizozemsku německé dívky z wehrmachtu? Jako matrace pro vojáky.
Pán přijde večer domů a zjistí, že u jeho ženy v posteli byl večer jiný pán. Prohledá celý dům a nakonec se podívá i do skříně v ložnici, stojí tam úplně nahý pán, a když se ten jeden pán toho druhého zeptal, co tam dělá, odpověděl ten ve skříni: Věřte si tomu, nebo ne, ale čekám tu na tramvaj.
Jeden pán měl strašně ošklivou ženu a nechtěl s ní mít poměr. Jednou večer přišel domů a uviděl u manželky v posteli svého kamaráda a ten pán povídá: On může, a já musím!!!!
Jeden pán s paní spolu měli poměr a po pár měsících se ženino břicho znepokojivě zakulatilo, tak ten pán zavolal doktora a ten povídá: „Samý vzduch pí. Samý vzduch!!!! Nato odpověděl ten pán: „Přece nepumpuju vzduch?“
Někdy si představuju, že by za mnou někdo přišel a požádal mě, abych ho poučila o seksuálních tématech, jak bych to udělala? Zde je odpověď:
Žena dostane kolem čtrnácti let měsíčky to je znamení, že je zralá, aby měla poměr s mužem ale to se samozřejmě nedělá dokud lidé nejsou sezdaní. Když jsou sezdaní dělat to můžou, můžou si taky sami zařídit jestli chtějí děti nebo ne když je chtějí položí se muž na ženu a dá m. semeno do ž. pochvi, to se děje rythmickými pohyby. Když děti nechtějí vezme si žena vnitřní prostředek a ten pomůže, někdy to samozřejmě může i selhat, ale když lidi děti chtějí taky to někdy nejde. Pro muže je takové soužití rozkoš a má k němu i puzení žena méně ale taky. Všichni muži pokud jsou normální chodí se ženami, takové ženy je na ulici osloví a pak spolu jdou. V Paříži jsou k tomu velké domy. Taťka tam byl. Strýček Walter není normální. Dívky tohle prodávají ale slušné dívky něco takového samozřejmě nedělají nikdy, a člověk si musí dávat velký pozor na pokušení.
Tak to by bylo „vše“ o Anne Frankové.
(Text byl přednesen během literárního večera „Vše o Anne Frankové“, 13. dubna 2023 v Divadle Na zábradlí, u příležitosti Souborného vydání /Triáda 2022/. Příspěvek vychází též na www.i-triada.net.)