Skutečnost, že se opět vracíme k M. C. Putnovi, jehož demlovské expozé z Hosta rozebrala v posledním předprázdninovém kanonu Daniela Iwashita a před ní je glosoval i Michal Kosák, není začátkem snah o systematičnost v reflexi Putnova psaní, nýbrž je pouhým důsledkem nezřízenosti prázdninové četby autora těchto řádek. Do letní lektury se mu shodou okolností přimísil Putnův spisek Košíře mýtické a literární. Kapitola z literárně-geografické hermeneutiky, který s vročením 2021 vydalo pražské nakladatelství Kodudek.

V Putnově rozlehlém a mnohovrstevnatém díle není kniha, která je výsledkem autorova putování krajinou něčím zcela překvapivým, vzpomeňme rozhlasový cyklus Putnův jihočeský literární místopis či např. knihu o Hluboké na Vysočině. Také Košíře jsou pro Putnu příležitostí poznávat jejich části ani ne tak z hlediska úzce historického, urbanistického či architektonického, jako spíše prostřednictvím široce rozkročeného kulturněhistorického přístupu, který umožňuje autorovi uplatnit jeho rozlehlé znalosti a vybízí ho současně k novému objevování zapadlých figur, literárních děl, a především k vytváření efektních spojení. Z toho důvodu si spisek o Košířích nelze představovat jako bedekr, ale spíše jako knihu esejí, jimž Košíře dávají jen volnější rámec.

Putna propojil ve své knížce několik perspektiv, aby vytvořil pevnější osnovu svého vyprávění o této dnes pražské čtvrti. Na straně jedné jeho plán stanovuje historický pohled (zmínky o Košířích v dějepisné literatuře, zpracování v historických románech apod.), na druhé postupuje se snahou zachytit historii významných lokalit (např. usedlost Cibulka, Malostranský hřbitov – odtud v názvu ty Košíře mýtické /sic!/) a pracuje i s perspektivou sociologickou, kdy popisuje Košíře jako periferii velkoměsta s jevy, které se odrazily v umění 19. a 20. století (Arbes, Herrmann, K. Čapek ad.). Současně se ovšem nemohl vyhnout de facto monografickým kapitolám věnovaným jednotlivým figurám, jako jsou Stanislav Mráz, A. V. Frič či Jiří Trnka.

Nejsem si jist, zda jde v Putnově podání zrovna o hermeneutiku, jak autorův přístup avizuje podtitul, a jak jej on sám vysvětluje v úvodní části Proč Košíře? (s. 12–13). Jde asi více o metodu libovolně porovnávací, lépe snad o jakési sendvičování, a to s takovou mírou nevázanosti, že se nakonec na sebe vrství šunka a vanilkové rohlíčky. Markantní je to například v závěrečné kapitole věnované kolonii Cibulky, kde se dostává Putna od Josefa Hory přes načrtnutí synopse románu Jindřišky Smetanové k Hřebejkovu filmu Pelíšky (v němž tato část Košíř supluje lokaci z původní literární předlohy, totiž Hanspaulku), aby převyprávěl a s patosem heroizoval životní osudy na Cibulkách bydlícího národohospodáře, prozaika a politického vězně Jiřího Hejdy.

Impulsem pro Putnovo zpracování košířského tématu byl prostý fakt, že se autor do této čtvrti před lety nastěhoval. V tomto smyslu platí, že Putna by byl schopen napsat obdobný spis třeba o Strašnicích, popřípadě o Tramtárii, kdyby se v těchto místech usadil. Je jisto, že by vznikly texty velmi podobné, totiž stejně posedlé autorem samým jako ten o Košířích. Autor se i v tomto žánru – vedle zmíněné akribie, s níž zvládá leckdy trefně shrnout historická fakta spojená s jednotlivými lokacemi, – není s to zbavit projevů své nelibosti, s níž nahlíží na osobnosti či kulturní fenomény (nechme stranou jeho averzi k „develupičům“), které mu tzv. leží v žaludku. Zjevné je to i v jeho Košířích, a to například v části věnované Jáchymu Topolovi, druhé generaci undergroundu a Klamovce. S Klamovkou je totiž mimo jiné svázáno založení Revolver Revue, která – podle Putny – „později pervertuje (zvláště ve své Kritické příloze) v nový kulturní establishment, v centrum povýšeneckého, kulturně konzervativního snobismu“ (s. 117). Tento svůj soud Putna dokládá přitom obšírnou citací Viewegovy zprofanované parodie na redakční poradu RR z Nových nápadů laskavého čtenáře. Jednoho hned napadne, zda má Putna ohánění se Viewegem zapotřebí, a samozřejmě i to, jak se tato věc váže k vlastnímu místopisu Košíř…