Dekáda, která tento týden uplynula od úmrtí Josefa Škvoreckého (24. 9. 1924 v Náchodě – 3. 1. 2012 v Torontu), je dobrým vnějším podnětem k letmému, téměř statistickému ohlédnutí.

Posledními původními díly tohoto autora byly romány Obyčejné životy (2004) a Setkání v Torontu, s vraždou (2006). Prvně jmenovaný titul přiváděl čtenáře do zdánlivě důvěrně známého světa Dannyho Smiřického, ale ve skutečnosti rozvrhoval biografii této literární postavy znovu jinak než v předchozích prózách, a prolínání několika časových rovin (zejm. protektorát, počátek šedesátých let a léta devadesátá) dováděl do takových nuancí, že předchozí romány, psané od sedmdesátých let jako důmyslné mozaiky, se oproti Obyčejným životům jevily jako lineární vyprávění. Detektivka o „setkání, s vraždou“ byla pak šestou částí volného cyklu psaného od roku 1999 společně s manželkou Zdenou Salivarovou. Záměrná žánrová a stylová odlehčenost této série sice poněkud prozrazovala původně autoterapeutický účel projektu, jímž byla podpora Zdeny v těžkých životních chvílích, ale současně přinášela do české prózy vzácnou euro-atlantickou motiviku a se zřejmým odkazem na Škvoreckého cyklus o poručíku Borůvkovi z šedesátých a sedmdesátých let propojovala kriminální zločin se světem politiky. Na rozdíl od velmistrů tuzemského investigativního nebo bulvárního žánru to ovšem hexalogie manželů Škvoreckých činila výsostně literárními prostředky.

Josefu Škvoreckému ovšem vycházely další tituly, komponované jednak ze starších textů do různých žánrových celků, jednak reedice už jednou nebo několikrát vydaných knih. V rámci autorových Spisů, které od roku 2006 převzala po předchozích nakladatelích Literární akademie, resp. od roku 2008 Books and Cards, tak byly různými editory vydány svazky korespondence (s Lubomírem Dorůžkou, 2007 a 2011, a Janem Zábranou, 2010), filmových povídek a scénářů a divadelních scénářů a her (2007, 2008), esejí o politice a společnosti, resp. filmu a divadle (2006, 2007, 2010) a nová, textově kriticky připravená vydání próz Hříchy pro pátera Knoxe (2008), Konec poručíka Borůvky (2010), Návrat poručíka Borůvky (2010) a rukopisného znění Zbabělců (2009, ve dvou svazcích s obsáhlým komentářem), po autorově smrti pak ještě Nevěsta z Texasu (2013), Scherzo capriccioso (2016) a pozdní drobné povídky a novely (2021).

V letech před Škvoreckého úmrtím a krátce po něm naložil několik autorových knih Albatros, resp. jeho divize Plus (v letech 2009–2021 tu v pravidelném rytmu vyšly Mirákl, Ze života české společnosti, Tankový prapor – poprvé ve znění původních korektur z roku 1969 – a Příběh inženýra lidských duší), od roku 2014 vychází v nakladatelství Leda beletristické jádro Škvoreckého tvorby, a to s proměnlivou textovou důvěryhodností. Špatně zde dopadli Zbabělci (2015), jejichž text byl svévolnou a nevysvětlenou kontaminací lišícího se prvního (1958) a druhého (1964) vydání, a Lvíče (2018), které se opíralo o vadnou edici ve Spisech (1996). Ostatní tituly představují víceméně spolehlivá znění (v roce 2014 v jednom svazku Sedmiramenný svícen a Legenda Emöke, v roce 2018 Tankový prapor – v téže verzi jako v nakladatelství Plus v roce 2011 –, o rok později Prima sezóna, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší, v roce 2021 Konec nylonového věku), a Škvorecký je tak na knižním trhu přítomen podstatnou částí svého uměleckého díla, v některých případech dokonce ve dvojím vydání.

V listopadu 2021 vyšli v rámci edice Česká knižnice Zbabělci. Poprvé byli v rámci této řady vydáni v roce 1998 a až na několik detailů se opírali o první vydání z roku 1958. Nynější edice je identická s tou z roku 1998, kterou autor prohlásil za definitivní, z textu odstraňuje jen několik nevykorigovaných chyb, v ojedinělých případech vyrovnává interpunkci a graficky sjednocuje reprodukci nápisů, označení, názvů, popisek apod. Komentář rozšiřuje aparát knihy z roku 1998 především o poznatky z ediční přípravy rukopisného znění v roce 2009 a aktualizuje taky základní literaturu předmětu, která vznikla o Zbabělcích od roku 1998.

Myslím, že v neúctě vůči prázdné, předstírané nebo pokrytecké autoritě nezašlo žádné dílo české literatury – zvláště ne té mdlobné posledních dvaceti let – dál než právě autorův první román (psaný v době, kdy jeho původci bylo pětadvacet let). „Autorita“ tu přitom neznamená jen veřejnou funkci, ale jakýkoli životní postoj, který je v dané chvíli uplatňován jako superiorní. Je tedy lhostejné, zda v textu jde o městského úředníka, vojenského velitele, nebo vypravěčova vrstevníka či přímo blízkého kamaráda. Svobodné vidění si románový mluvčí dovede uchovat v každé situaci, za jakýchkoli okolností. Nemusíme vůbec sahat po pověstném „Eseseser – Jen se neposer“, které pronáší „tlumeně“ Harýk, stojící na lidovém shromáždění za vypravěčem. Jemnější, a o to důsažnější příklady nacházíme na nejrůznějších místech textu. V pozdravu Harýkovi, při poklidném začátku povstání: „‚Ahoj,‘ řekl jsem. ‚Tak gratuluju ti k svobodě.‘“ V dialogu s kolemjdoucím, při začerňování německých nápisů na obchodech o několik chvil později: „‚Tak jen do toho, chlapci,‘ řekl nějaký děda. ‚Zamažte to všechno.‘ / ‚Jo, zamažem,‘ řekl Harýk. / ‚Celou minulost,‘ řekl Pedro. / ‚A utrpení,‘ řekl Harýk. Děda se na nás podíval a bylo vidět, že neví, na čem je.“ Při noční potyčce domobranecké hlídky s odbojáři-komunisty: „‚Von mě kopnul,‘ řekl Harýk a zasyčel. Mezitím chytil chlapa druhý kluk a Benno mu opatrně držel jednu ruku.“ Při pozdním příchodu na zkoušku orchestru, když už je po všem: „Sedl jsem si a dohrál jsem s nimi skvělý a úchvatný foxtrot jedním dechem. Když jsme skončili, řekl Benno: ‚Kdes byl, vole?‘“ A samozřejmě, i v závěrečném vnitřním Dannyho monologu při koncertu na náměstí: „Slunce se dotklo střech domů na západě a v jeho útěšných paprscích jsme seděli a leskli jsme se a skvostná muzika mu prskala do tváře. Slunce bylo s náma.“