Při příležitosti abrahámovin veřejně působících osobností bývalo běžné shrnout dosavadní úsilí oslavence a postihnout především jeho přednosti. Jestliže se dnes tento zvyk z žurnálů vytratil, je to jen škoda. Ztráta je to hlavně pro daný obor činnosti, nikoli pro čerstvého padesátníka, který je takovou pozorností spíše pouze nepříjemně zaskočen. Je mi jasné, že právě obmyšlený oslavenec bude dnešním příspěvkem na Kanonu otráven víc nežli jiní. Přesto i s tímto nepříjemným vědomím zde pár vět o působení Daniela Vojtěcha.

V centru jeho činnosti jsou jistě práce, v nichž se soustavně věnuje „svým“ tématům – dějinám literární kritiky a moderní české literatury v širokém kontextu, dějinám myšlení. Do této řady spadá pak také jeho monografie Vášeň a ideál z roku 2008. Může-li být těžisek více, pak dalším ohniskem je jeho působení vysokoškolského pedagoga na pražské Filozofické fakultě – vytrvalý zájem o studenty, kteří se mu svěřili do péče. Jeho působení se vyznačuje vědomím tradice, řemesla, neobyčejnou vzdělaností a hlavně důkladnou promyšleností vlastních úkolů. Jeho odborná bibliografie zahrnuje také práci ediční a lexikografickou – viz jeho působení v redakci Lexikonu české literatury.

Daniel Vojtěch osvědčuje však vedle vytrvalosti také nadání spurterské, srov. zde například jeho texty pro Kanon. A v neposlední řadě, snad každý bohemista by si měl přát, aby o něm Daniel Vojtěch napsal jednou nekrolog. Postihnout životní přínos tak komplexně a naléhavě jako právě on umí málokdo (srov. jeho ohlédnutí za A. Stichem, J. Lehárem či Z. Sedláčkem). Zde se potkávají Vojtěchovy odborné i – snad někdy skrývané – lidské ctnosti: úcta k člověku a jeho práci, zájem o něj a osobní věrnost. Za to vše jsme mu vděčni.