„Antonín byl nesmělý v řeči, ostýchavý, nesmírně slušný. Trpěl, a nevím čím,“ píše o něm v Teorii spolehlivosti Ivan Diviš. Jedenáctého ledna letošního roku by se dožil sta let básník a překladatel Antonín Bartušek. Postava spíše nenápadná, ale zároveň nedoceněná – ostatně kromě Vratislava Färbera v rozhlasovém Zelném rynku Bartuška nepřipomenul nikdo. Jako by se naplňovalo neustále dobové tvrzení, že jeho tvorba je nevýbojná, plachá metafyzická poezie, resp. odvozená a statická, nepříliš průbojná a rutinovaná (Š. Vlašín). Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou, vnímanou jako autor, který patří jen do výčtu u nejrůznějších básnických skupin (zejména těch katolických nebo spirituálních), nenápadný současník básníků i překladatelů s větší průrazností, i když s méně intenzivním nábojem. A při tom…
…a při tom nenacházíme v české poválečné poezii tak soustředěné dílo na memento mori jako v případě pětice vydaných Bartuškových sbírek z desetiletí 1966–1975: Oxymoron (1965), Tanec ptáka Emu (1969), Antihvězda (1969), Královská procházka (1971) a Období mohyl (1975). Temný a metafyzický svět starozákonní tvrdosti je zde inspirován verši moderních světových básníků, které Bartušek znal jako překladatel: Saint John Perse i E. E. Cummings, Elisabeth Bishopová i Kenneth Patchen. Úzkostné verše s pocity nicoty a prázdnoty jsou civilní, ale zároveň místy až dravě aliterační jako třeba „sní stále svůj starý sen o vraždě“ nebo „na márách mračen měsíc“. Moderní poezie anglosaská si zde podává ruku s tradicí halasovskou.
Bartušek byl rodákem z Želetavy u Třebíče, a i když se na Vysočinu často vracel (mimo jiné pracoval v letech 1955–1961 jako ředitel Západomoravského muzea a galerie v Třebíči), působil od čtyřicátých let zejména v Praze coby kunsthistorik a pracovník památkové péče. Od válečných let publikoval jak oficiálně (např. ve sborníku Mladá Morava), tak i v ineditních tiscích. Již za války spolupracoval s M. V. Dočekalem na strojopisné ilegální edici Vysočina, ale publikoval též ve strojopisném ilegálním periodiku Vítr, jak v letech 1944 a 1945, tak i po jeho obnovení po únoru, v letech 1949 až 1950. Jako víceméně jediný z autorů žijících v tehdejším Československu publikoval pod pseudonymy Martin Den a A. D. Martin v exilových časopisech i nakladatelstvích, vzniklých po únoru 1948: jeho skladba Atomový věk vyšla v roce 1956 pod pseudonymem A. D. Martin v edici Sklizeň svobodné tvorby ve Stockholmu, skladba Z čeho jsem uspěla v soutěži Svobodné Evropy v roce 1952. Za distribucí „ven“ stála Bartuškova dlouholetá přítelkyně Reli Bernkopfová (po provdání Aurelie Jeníková či pod literárním pseudonymem Jana Borová), která odešla po komunistickém puči do exilu. Vztah Bernkopfové a Bartuška lze díky dochované vzájemné korespondenci rekonstruovat velmi podrobně – a jak upozorňuje Michal Přibáň v článku Kdo byla Reli Bernkopfová (Host 2001, č. 2), málokterý „příběh“ je v poválečné literární historii tak výrazný a výjimečný.
Pozůstalost Reli Bernkopfové stejně jako Antonína Bartuška je umístěna v LA PNP, i když bohužel stále ve stavu neuspořádaném a pro veřejnost nepřístupném. Padesát kartonů Bartuškovy pozůstalosti je spolu se čtyřmi kartony Bernkopfové pro budoucího badatele naprosto zásadní. Nejen, že Bartuškova obsahuje velké konvoluty korespondence, jako je třeba množství dopisů s Ewaldem Osersem, který překládal Bartuškovy verše do angličtiny, ale i kvůli nesourodým deníkovým poznámkám, které si Antonín Bartušek psal od roku 1944 až do své předčasné smrti v roce 1974. Z nich se dá přesvědčivě vyčíst, jak například v roce 1948 Bartušek okamžitě chápal, co se děje:
2. 2. 1948 Jsme svědky jediného imperialismu, jen formy jsou dvě: ruská a americká.
21. 2. 1948 Hlasatel z Londýna: Velká Britanie sleduje s hlubokým zájmem boj o československou demokracii. Jako vždy.
21. 2. 1948 Řev, řev z amplionu, nad tím hukot letadla, který ještě stále příliš připomíná nedávnou válečnou setbu smrti. Ale už si zase nerozumíme. Abychom si rozuměli, potřebujeme k tomu hokej nebo válku.
21. 2. 1948 Teď vyje děvka. Slyším to zřetelně. Opájí se řevem davu. Ani Hitler (jsem si toho pevně vědom) se neopájel řvaním hysterického davu pohlavně. On si myslel, že je tak trochu seslaný – ale tihle a tyhle: žaludek, pohlaví. A řvou tak, jako řvali vždycky pod okny Hradu. Teď řvou pod okny všech slušných lidí.
1. III. 1948 Komunističtí politikové se vyznačují tím, že něco jiného myslí, něco jiného říkají a něco jiného dělají.
6. IV. 1948 Já si za deset let nechám spílat reakcionářů a zrádců dobré „národní“ věci, jestliže jsem se dnes mýlil v diagnose choroby, která se jmenuje komunismus (jinak též crudelitas euroasiatica). Komunista však dnes nepřipustí, že se snad mýlí. Kdežto vše ostatní na světě kromě fašismu je věc názoru, komunismus je nemoc, náležející mezi mánie.