Zanedlouho bude publikována kniha textů Jana Hanče (1916–1963), jež představí poněkud odlišný, byť související typ slovesného vyjádření známého z předchozích dvou, resp. tří titulů. V Událostech, jež v celkové edici sdružovaly autorovu sbírku z roku 1948 a následné strojopisné a rukopisné texty z konce čtyřicátých let a z přelomu let padesátých a šedesátých, převažovaly krátké projevy v próze, od sentence aforistického rázu po příběh s pointou nebo úvahu takříkajíc s ponaučením. Většinu těchto próz a básní spojoval iluzivní rozměr deníkového zápisu a okolnost, že Hanč z nich koncipoval jisté celky  – ať už jím byla sbírka zůstavená de facto jako strojopisná maketa budoucí knihy, nebo úhledným rukopisem vedený sešit, zaplněný buď od první do poslední stránky, či jen rozepsaný.

Po složitě připravované a nakonec zmařené edici v roce 1970 vyšly tyto Události poprvé díky Janu Lopatkovi v roce 1976 v samizdatové Edici Expedice, v definitivním uspořádání a podle původních textových pramenů zatím nejnověji v roce 2016. (Samostatně, jako faksimile, byl vedle těchto Událostí vydán v roce 2014 stejnojmenný sešit, adjustovaný jako koláž mystifikujícího svéživotopisného dopisu a vlepovaných fotografií, výstřižků z novin, osobních dokumentů nebo úředních formulářů.)

Druhou knihu, Dodatečné události (2017), tvořily Hančovy rukopisy a strojopisy zapsané na separátních listech, o jejichž existenci dlouhou dobu nikdo – ani editoři prvních Událostí – nevěděl. Tato část literární pozůstalosti byla u Hančových příbuzných uložena separátně. Je svůdné i marné spekulovat o důvodech odděleného umístění, ale ten, který je nejvíc nasnadě, může souviset právě s faktem, že tyto práce Hanč do sešitových nebo knižních celků neuspořádal nebo uspořádat nestačil. Přitom jen malá část z nich je nedopsána, většinu tvoří dokončené prózy a básně, které jsou žánrově sourodé s prvními Událostmi a v některých případech ještě rozšiřují jejich rejstřík o filmovou synopsi, bodový scénář nebo sportovní referát.

Překážky, které museli redaktoři časopisu Tvář a jejich spolupracovníci při vydávání Hančových textů v šedesátých letech překonávat, nebyly způsobeny jen politickými okolnostmi (autor se ve svých črtách např. vyjadřoval neuctivě o Nezvalovi nebo psal ironicky o bourání Stalinova pomníku), ale také tvarovou volností Hančových textů, jež se v představách časopiseckých a nakladatelských redaktorů obtížně vměstnávala do poměrně pevně ohraničeného území literárnosti. Více než padesát let od prvních pokusů o posmrtné zveřejňování autorových prací však vykonalo své, obecné povědomí o uměleckosti se přece jen rozšířilo a za „neliterární“ mohou dnes pokládat Hančovy básně a prózy už jen nevyhynutelné druhy myšlenkových mastodontů.

Texty, které tvoří připravovanou knihu Zanechané listy, by se pravděpodobně nezveřejňovaly, kdyby nebylo předchozích dvojích Událostí. Zároveň ale nepředstavují obvyklý „dodatkový“ svazek, jejž v souborných autorských řadách zpravidla tvoří korespondence a dokumenty. Dopisy shledané v autorově literární pozůstalosti mají zvláštní charakter: Jsou osazeny všemi vnějšími znaky korespondování, jako je oslovení, datace, průběžné obracení se k adresátovi, a pokud jsou dokončeny, pak jsou i Hančem podepsány, a některé jsou dokonce přeloženy na formát obálky A6 – ale zachovaly se přitom v pisatelově pozůstalosti, a je velmi nepravděpodobné, že by to bylo kvůli tomu, že by si tyto dopisy Hanč sám nebo po jeho smrti jeho rodina od adresátů vyžádali zpět.

Obsahem dopisů je totiž Hančova běžná agenda od konce roku 1959 do konce roku 1962, kterou představovala zejména korespondence s atletickými svěřenci a jinými trenéry nebo sportovními činovníky. Mezi dokončenými listy je řada takových, které stopy přeložení do dopisové obálky nenesou, a odeslány tedy určitě nebyly (samo neodesílání a opětovné přepisování Hanč sám několikrát tematizuje), a především jich bývá v jednom časovém období témuž adresátovi napsáno v téže stylizaci více – lhostejno, zda dokončených, nebo nedopsaných. Množství takovýchto variací připouští domněnku, že na hypotetickém konci těchto pokusů nemusel být dopis, který nakonec do dopisní schránky vhozen byl, nýbrž zájem o dalšího adresáta s identickým, souvisejícím nebo úplně odlišným tématem.

Vedle převažujících „technických“ motivů o podobě tréninku, dosažených výsledcích nebo o vztazích v atletickém kolektivu rozehrává Hanč v dopisech nebo jejich torzech úvahy o etice amatérského sportu, relacích mezi trenéry a jejich svěřenci, ale také vzpomíná na vlastní účast ve Skupině 42 a od poloviny roku 1961, po přestálých operacích, pojednává rovněž o svém zhoršujícím se zdravotním stavu. S přemítavostí textů známých z dvojích Událostí souvisí tyto listy také tím, že v nich jsou poprvé formulovány řečové obraty nebo vylíčeny situace či epizody, které pak přešly do autorových „literárních“ textů.