Vydáním osmého svazku Spisů Jiřího Ortena, který souborně přináší básníkovu korespondenci, byl díky pražskému nakladatelství Torst dokončen devítisvazkový ediční projekt, zahájený již na počátku devadesátých let. Editorkou posledního, právě vydaného svazku je Marie Havránková. Editorka se rozhodla pro abecední pořádání edice a v mnoha ohledech se tomuto rozhodnutí nelze divit, neboť soubor je velice disparátní a pro jednotlivé položky by se jen obtížně hledalo jiné pořádací kritérium než ono abecední. Na druhou stranu tento pořádací princip nutně odhlíží od vnitřních souvislostí pramenů.

Nejprve stručně k edičním problémům, s nimiž se editorka vyrovnávala. Především byla konfrontována s roztříštěností a neúplností zdrojů, se ztrátami originálů, které bylo možné ze starších edic přetisknout jen zčásti. Soubor totiž obsahuje vzájemnou korespondenci s různou mírou uchování ať již listů Ortenových, tak jeho dopisového protějšku. Někde se dochovaly pouze dopisy Ortenem odeslané, jinde zas pouze přijaté. Vedle toho se velice proměňuje ráz listů, jež se různí a prolínají dle kritérií soukromý / poloveřejný (určený pro více osob) / úřední; mimoliterární / literární; rodinný / generační / milostný / starší autorita. Navíc se do proměn jejich stylistických kvalit promítá i razantní vývoj a rychlé vyzrávání Ortenovy básnické osobnosti.

Žádný z výše uvedených prvků neposkytuje nějaký jasný organizační klíč, pouze zamezuje jinému ediční uspořádání, které by se zde zejména nabízelo, totiž sledu chronologickému. Tomu brání též velké množství nedatovaných a pro svou amébovitost nedatovatelných jednotek, byť se Marie Havránková u mnohých dopisů o relativní chronologii anebo o přibližný odhad absolutní datace (určení měsíce, či aspoň vročení) pokusila. Tyto nedatované dopisy (a je jich v souboru hodně) by se při časovém hledisku ocitly stranou. Při následování časové osy by se na okraj edice dostaly ovšem nejen prameny bez jakéhokoliv datování, ale bylo by velmi obtížné, ne-li nemožné začlenit též jednotky s  časovým zařazením přibližným.

Přes jisté přednosti abecedního řazení korespondentů, díky němuž vystupují pro čtenáře jasněji např. komunikační strategie a stylové kvality vázané na daného adresáta, nelze zastřít velké nevýhody tohoto způsobu. Ty spočívají v tom, že se ztrácí situační kontext a odtud plynoucí tematická provázanost dopisů. Dále čtenář nemůže v dostatečné míře sledovat paralely mezi básnickým dílem, deníky a korespondencí. V neposlední řadě se „opticky“ zvětšují rozestupy mezi korespondenčními jednotkami, takže dojem mezerovitosti, neúplnosti dochovaného fondu je takto posílen. Tyto mezery nelze přitom zaplnit ani dílem, ani biografickými fakty. Marie Havránková se sice usilovně snaží u jednotlivých dopisů v poznámkovém aparátu poukázat na vztahy k dílu i k jiným dopisovým jednotkám, ona daň mezerovitosti a rozpuštění korpusu do dílčích podsouborů však musí být chtě nechtě zaplacena.

Takto jsou skrze abecední pořádání rozloučeny dopisy, jež by bylo dobré v edici vidět jako spojité, neboť – psány v čase bezprostředně za sebou – pojednávají o témže předmětu v jiných odlišných perspektivách, ať už Ortena, nebo jeho píšícího protějšku. V příkladech zmiňme alespoň nemoc a smrt otce (v dopisech otce a matky), z nichž je zřejmé, že si Orten zpočátku odmítal připustit jeho vážný zdravotní stav. Dále uveďme Ortenovu návštěvu u Halase z konce července 1939, již mladý autor ve svých dopisech odlišně nastiňuje dle toho, komu zrovna píše – zda Halasovi samému, nebo svým přátelům; kontextově jsou tyto dopisy zarámovány tzv. ostravským konfliktem, při kterém Věru Fingerovou její příbuzní obvinili, že má vztah s Židem. Podobně se tříští i scenérie generačních setkání a diskusí. A jako poslední příklad „abecedního rozpojení“ původních souvislostí uveďme básníkovy milostné dopisy, v nichž se listy Věře Fingerové prolínají s těmi, jež jsou psány jiným dívkám – a Orten přitom používá podobné stylizace a postupy, podobné hry se slovy, jako když píše Věře (srovnej s listy Evě Marii Bergerové). To ukazuje, že Ortenova projekce do zrazeného a zraňovaného milence, která nachází svou negaci ve zradivší dívce, je vysokou literární autostylizací, která prostupuje dílo i dopisy.

Rozumíme tedy tomu, proč se editorka Marie Havránková rozhodla pro abecední řazení korespondenčních podskupin, ale zároveň dodáváme, že „mezery“ mezi dopisovými jednotkami mohly být jednoduše překlenuty alespoň přílohou, ve které by se listy s přesnějším určením datace chronologicky seřadily (i s ponecháním čísla, které je při abecední kompozici uvedeno u každého dopisu). Tato příloha by umožnila čtenáři sledovat vývoj korespondenčního stylu autora, proměny generace, vztah dopisů a proměny díla, i poměr listových jednotek a deníků. Předpokládáme, že editorka si takovýto chronologický seznam „pracovně“ sestavila, a proto nás může mrzet, že jsme nebyli s jeho dopracovanou podobou seznámeni.