Vykazuje-li někdo takové sklony, že se zajímá na straně jedné o poezii a vedle toho i o tzv. koncentráčnickou literaturu, může být interesován knihou Karla Hartmanna Terezínská epopej vydanou v nedávné době s podtitulem To je ghetto, která vyšla v edici Paměť nakladatelství Academia. Přináší totiž rozsáhlou (cca 250 tiskových stran!) veršovanou skladbu popisující život v terezínském ghettu od léta 1942 do podzimu 1944, kdy byl její autor z pevnosti deportován na východ do vyhlazovacích táborů, kde i se svou ženou zahynul.

S Hartmannovým jménem se dosud spíše než čtenář básní mohl setkat milovník sportu. Hartmann (nar. 1885) totiž reprezentoval Československo v ledním hokeji, hrál za pražskou Spartu a léta působil jako sportovní funkcionář. Vůbec byl člověkem podnikavým (věnoval se jiným sportům, zpíval v opeře, psal do novin, maloval atd.), občanským povoláním jinak advokát. Po atentátu na Heydricha byl se svojí ženou a dvěma syny pro svůj židovský původ (jeho rodinné kořeny sahají až někam k rabínu Loewovi) deportován do Terezína, kde začal psát svoji „epopej“. Její rukopis před osudovým přesunem do Osvětimi v Terezíně zakopal.

Jako literát Hartmann dosud – tedy do vydání Terezínské epopeje – moc znám nebyl, i když jednu jeho práci zmínit musíme: Je překladatelem knihy veršů svého příbuzného Mořice Hartmanna Kalich a meč (tato „Česká elegie“ vznikla ve čtyřicátých letech 19. století), kterou vlastním nákladem a s předmluvou Arnošta Krause vydal roku 1935. Zda náhodou nepublikoval jiné beletristické práce časopisecky, není jisto, stejně jako to, zda není totožný s Karlem Hartmannem, autorem básnické sbírky Epigramy nové i starší, která v padesáti výtiscích vyšla v roce 1938 v Praze, rovněž vlastním nákladem.

Svá pozorování a dojmy z pobytu v terezínském ghettu začal Hartmann sepisovat ve verších, jaksi po vzoru dávných eposů, svědků přelomových událostí, kteří neexponují své já, nestaví do popředí své vnitřní pohnutí, ale vykreslují svědomitě dění včetně často detailních popisů viděného. Není možné tvrdit, že by se jednalo o poezii zrovna oslnivou: „A tak v Terezíně jsme zde / stlačeni mohutné ve zdě, / volnost, svoboda a jmění – / kde to vše? Jen snění, snění“ (s. 76). Na některých místech ovšem imponuje zdrženlivá ironie, jinde zas sugestivní popis. Hartmann rozvrhl Epopej do čtrnácti částí, ústřední – pojmenovaná To je ghetto – poskytuje relativně komplexní a uzavřený popis života v Terezíně. Další části jsou tematicky sevřenější a věnují se již dílčím momentům života v ghettu (např. Freizeit, Banka, Popravy…), popřípadě líčí nějakou událost, jakou byla zejména zkrášlovací akce před návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže. Velký étos má pak poslední nedlouhá část Kousek utopie, která je demonstrací víry v budoucnost a sblížení všech ras.

Hartmannovi synové Jan a Jiří válku přežili a rukopis svého otce šťastně dostali z Terezína do svých rukou (edice bližší údaje o této události bohužel neuvádí). Ihned také text nabídli k vydání (o této jejich snaze svědčí mj. dochovaná a v edici přetištěná předmluva z jejich pera datovaná rokem 1945). Je doloženo, že nakladatelství Družstevní práce rukopis odmítlo, po roce 1948, kdy oba synové odešli do exilu, bylo vydání vyloučeno. Původní rukopis je dnes nezvěstný, bylo se proto nutno spokojit s dochovaným opisem, který se našel v pozůstalosti syna Jana ve Francii po jeho smrti roku 2009. Z něj také vycházela editorka Blanka Svadbová, která text vybavila vysvětlivkami a doprovodila jej ediční poznámkou s detailním popisem jazykových jevů, jež byly upravovány, respektive zejména šetřeny, protože editorka k textu přistoupila se značnou pietou. Zde by vzhledem k tomu, že se pracovalo s textem „z druhé ruky“, bylo možná na místě se ptát, zda nebylo případnější provést spíše „plošnější“ jazykovou úpravu textu, což by jistě zcela legitimní pietní editorčin přístup nenarušilo.

Terezínská epopej si jistě zasloužila knižního vydání, i když dnešníma očima vlastně jen jako dokument, popřípadě jako pocta člověku „dobrého zrna“, jak označili synové svého otce ve výše zmíněné předmluvě. Při čtení skladby ovšem dnešního čtenáře napadají důvody, proč tehdejší nakladatelství odmítlo text vydat. V množství poválečných svědectví o holocaustu, kdy byla ceněna věcnost a přesnost popisovaných událostí, musela Hartmannova skladba, v níž faktografické údaje téměř absentují, působit možná až nedůvěryhodně. Podobně se vkrádá otázka, proč Hartmann zvolil pro zachycení života v ghettu právě formu epopeje. Jednoznačnou odpověď asi již nikdy nezískáme, ale možnost, která se nabízí nejspíše, je ta, že veršová výstavba, vlastně „zamaskování se“ do starobylé formy mohlo být pro senzitivního člověka, který chtěl zanechat svědectví, jediným východiskem.