Je to jen pár dnů, co byla uvedena kniha Lenky Rychtářové Bezručovi sláva, již vydalo v roce 2017 Slezské zemské muzeum v Opavě. Zpracovává se v ní průběh veřejných oslav narozenin básníka Slezských písní, přičemž důraz je kladen nikoli na velebení slovem, ale především na výtvarné realizace, které byly k těmto příležitostem vytvořeny. Kniha v chronologickém postupu takměř katalogizuje a barevně reprodukuje množství diplomů, jmenování čestným občanem, plaket, desek, medailí, razítek, portrétů, soch a mnohý podobný artikl, který byl součástí bezručovského „kultu“. K této základní ose přiléhá pak širší kontext proměn veřejného obrazu P. Bezruče a mechanismus provozování tohoto obecného uctívání: pojmenovávání ulic, závodů, organizace recitačních večerů, výstav a slavnostních shromáždění či vydavatelská činnost. Druhou linii pak tvoří zoufalá básníkova snaha před zájmen veřejnosti prchnout.

V úsilí zmapovat oslavnou produkci navazuje nová kniha snad na starší publikaci Františka Frýdeckého PB ad honorem (1938), záběrem ji však přirozeně překonává a činí tak s velkou pílí. Skrze nepřestajný proud výtvarných realizací ukazuje sílící veřejnou oslavu Petra Bezruče a sleduje její postupné transformace. Po letech masového zájmu dochází podle autorky k zásadnímu přeryvu po druhé světové válce, kdy se Petra Bezruče zmocnil vládnoucí režim, a básník se tak stává předmětem organizované státní kulturní politiky a zřejmě i manipulace. Jak k tomu Rychtářová dokládá, došlo i ke skartování části pozůstalosti v Památníku Petra Bezruče, která postihla materiály, jež byly v rozporu s veřejným obrazem básníka. Kniha tak nejen přispívá k poznání toho, co na oslavu básníka bylo vytvořeno (a jsou to někdy věci zcela bizarní), ale ukazuje také fungování veřejného obrazu básníka od jeho zjevení v roce 1899 po dnešní dni.

Škoda, že tak činí jaksi z ochranitelských pozic. Autorka se místy skoro zlobí na množství korespondentů, kteří básníka nešetřili, píše o nedostatku klidu, „jaký by si stařičký básník zasluhoval“ (s. 91), a o Bezručovi mluví bez uvozovek jako o stařečkovi (s. 12o a i jinde). Toto přejímání dobového jazyka upozorňuje snad na nedostatečný odstup od materiálu, může ovšem souviset také s oslavnou funkcí knihy, jež byla vydána ještě v roce básníkova výročí. Kniha Lenky Rychtářové je tak ve výsledku pečlivým zpracováním zvoleného tématu a slouží dobře i ve funkci jakéhosi katalogu, kde je jaká socha a co která obec po Bezručovi pojmenovala. Materiálu je zde pro tento účel sneseno sdostatek a v tomto smyslu je to vskutku šumná publikace. Ovšem metoda zpracování rozsáhlého materiálu a vynechání důležité složky pro poznání kultu (tj. analýza psaných textů) jí, zdá se mi, nedovolují zaměřit se k tomu, co autorka podle úvodu vlastně chtěla, neposkytují onen „širší pohled na komplexní problematiku budování bezručovského kultu“ (s. 5). Jinak řečeno, je toho prostě moc a při tomto způsobu nelze přistoupit k analýze hlubších mechanismů fungování kultu, toho, co bylo za šumem všech těch oslav.